TULIP

Ucouraný pohled, náhle
zvedl se. Je v něm touha
jako coura, courá se. Pnut
zatnu zuby za svůj ret. Teče
krev, utíká nesmysl v trudnosti.

Toulám se protínám úsečky.
Kochám se pohledem nezvěstným.
Unikám jako plyn, nevybuchnu dříve?
Ptám se rozhozen do dálek objevných.
Nic už není, zrozen k snění zmoudřelý.

Zatleskám potleskem tak zcela naivním.
Udeřil a už není tak pevný, potutelně znuděn.
Odchází ve svitu měsíce, tma uzavírá odchody.
Krčím se tady, někdy bych chtěl být jen titěrný.

Skládám si tu pochyby, prostě tu jsem odhozen.
Prostě tu jsem, jako člen tohoto lidského stáda.
Účty skládá náhle padá, udeřil se do temene.
Potkají se a mají sečné zbraně, krev si stříká
rozvolněně, má hodně co říci, Dokud poslední
kapka té nachové tekutiny, nedojde na samý
konec vražedných doteků..