LETMÝ

Utíkám z vně, toky mně.
Usínám v naději krotké.
Probouzím se dějích cudných.
Uštěpačně stále, jen bodán, proč?

Do člověka, už odumřelého.
Strkám tu káru, tam lze spočinout.
Ustrnout, být napaden, nápadem.
Ztuhnu v tratolišti, znechucení.

Stále bledý, nepoznán už.
Umřel už, nebo ještě hnije.
Na propadlu stojí, oprátka kolem
krku. Ještě chvíli, ne nebolí to jen
vaz se zlomí, odpojí tě od světa.

Mžik, jaký byl, zbyl jen ten zvuk.
Strhávám si nutnou tvář.
Na co se mám ptát, jen řvát?
Útočím, důstojnost skloní obraznost.
Vleklý proces, něco zbude něco odlidští tě.

Pozván na ples, vzal si masku jako facku.
Uvržen do cely bez křídel.
Zasažen potleskem, zemřelých.
Plachý, stále jen v úterý.
Ve středu a ve čtvrtek.

V pátek taky a i v sobotu
a neděli. Svět mu audienci
udělil. Spadl na svoji bezmoc.
Prosí o pomoc, prosí o nutnost.
Chtěl by žít ve světě Sade a jejich
songů. Té atmosféry tak samozřejmé.

Upadám do barvy jejího hlasu, v úžasu.
Byl dán dar, vzala si ho prosvětluje a
halí svět. Do nekonečnosti světla oceánu.
Otevírám své srdce, bol nekonečný.
Halím se do vnější skořápky, to nejsem.
Kdo jsem zdali mně znáš, počítáš mou bolest.
Je ji mnoho, tisíce, na jednoho člověka asi moc.

Přespříliš zahalen, zatajen, odstrčený na okraj.
Neuvěříš, zatáhni za mou duši, zbědovaná již.
Vracím se zpět, v představách malý kluk, živý.
Kdo mně pokazil, nakazil, tu věc rozmrazil.
Hledím a nic nevidím, jen tmu a mlhu odvrácenou.
Vše je tak rozpadlé, nicotné, není za co se převléci.
Neutečeš, jen nohu chromou za sebou vlečeš, utíkej.