Konec starých pravidel

Jedna taková odlehčená fantastická povídka.

 

             

 

Konec starých pravidel

 

 

            „Už toho bylo dost!“ vztyčil se prudce Liah a bouchl dlaní do stolu, až to zadunělo a z korbelu vyšplíchlo zteplalé pivo.

            Několik přísedících mu s podmračenými výrazy souhlasně pokývlo.

            „Ty mi nebudeš říkat, co a jak má být!“ vylítl vztekle Koren - malý muž s dlouhými šedivými vlasy a rozšiřující se pleškou uprostřed hlavy. Zároveň však oficiální vůdce celé skupiny. Jeho všetečná očka kmitala z jednoho na druhého ve snaze pochopit, kde se v nich ten vzdor vlastně bere.

            Liaha doslova seškrábl z ulice, když se mu snažil ukrást z pláště měšec. Vyhublého, s hladovýma očima a tváří modrou od bití. Ve slepených vlasech se mu hemžily vši nalité krví. Mohl ho tenkrát podříznout jako podsvinče a jeho vyzáblé tělo skopnout do stoky, ale dal mu novou šanci. Přijal jej do své družiny. Naučil ho, co uměl sám. Vychoval jako syna, který mu nyní přerůstal přes hlavu.

            „Ne to nebudu,“ pokývl Liah, ale ty mě už také ne,“ zadíval se nižšímu z mužů pevně do očí. „Odcházím.“

            Rozhostilo se ticho. Koren ztěžka dosedl na nehoblovanou lavici. Poté mávl na hostinskou, aby mu doplnila pohár vínem.

            „Táhni si, když se ti u mě nelíbí, když máš pocit, že ti jinde a s jinou drancpartou bude líp,“ ohrnul tenké rty do opovržlivého úšklebku.

            „Nebudu sám,“ přeplul Liahovi po tváři vítězoslavný úsměv. Zhruba dvě třetiny mužů usazených okolo stolu vstalo a objevilo se mu za zády. „Jsi už starý a začínáš se stávat slabým, než aby tě mohli respektovat silní. Tví lidé potřebují nového vůdce.“

            Koren je mlčky pozoroval. Jejich chladné a zpupné oči prozrazovaly, že soucit a svědomí se v nikom z nich neskrývá. Mnohé z nich vychoval k obrazu svému. Vytáhlé výrostky posbírané na lidském smetišti. To on je o svědomí i soucit připravil. Vštěpoval jim, že je potřeba se za ně hanbit, jelikož nenáleží pravému muži.

            Teď před ním stáli. Vysocí, urostlí, dospělí.

            „Chceš o svou pozici bojovat, nebo půjdeš sám?“ přelétl po Liahově souměrné tváři sebevědomý úsměšek. Prohrábl si hřívu zcuchaných světlých vlasů a významně poodhalil jílec meče.

            Koren v duchu zhodnotil situaci. Fyzicky se k silným rozhodně neřadil, jeho hlavními zbraněmi byly úskočnost, lstivost a schopnost manipulace. Nikdy se nepovažoval za dobrého bijce, dokázal však k tomu vychovat jiné.

            Ještě jednou přejel očima celou družinu, načež na jeden zátah vyprázdnil téměř plný pohár a rozechvělým pohybem hodil hostinské stříbrňák. Poté shrbeně opustil lokál.

 

 

*** *** ***

 

            „Na milence a měšec se čarodějce nesahá, ty malá proradná couro!“ přeskočil už tak dost vysoký hlas o oktávu výše. Poté vzduchem prolétla zlatá číše.

            Světlovlasá Dran vtáhla hlavu mezi ramena a s hlavou sklopenou čekala, až se její nadřízená vyzuří.

            „Nikdy jsem se ti nesnažila vloupat do měšce,“ pípla v sebeobraně.

            „Ještě toho trochu!“ zalapala po dechu čarodějka Ifra. V nepřirozeně zelenkavých zřítelnicích blýskala zloba. Zornice stažené do hadích čárek nevěstily nic dobrého. Místní šampion, gladiátor Brog na nic nečekal a přidržujíc si bederní roušku před stále ztopořeným mužstvím, kvapně opouštěl místnost. Pevné bílé hýždě na jinak opáleném těle odrazily přísvit mihotajících pochodní.

            Dran si zkousla spodní rez a smutně mu zamávala. Poté se otočila k Ifře a v duchu zadoufala, že nezačne kolem sebe místo nádobím metat kouzly.

            „Stalo se to tak nějak samo. Hledal tě tu, začali jsme si povídat… no…“ snažila se blondýnka provrtat pohledem podlahu.

            „Dala jsem ti domov, naučila tě spoustu triků a ty jsi mi při první příležitosti vrazila kudlu do zad,“ procedila čarodějka mezi rudě nalíčenými rty.

            „Tak to není, vždyť ty sama neustále tvrdíš, že chlapi se mají střídat častěji než punčochy, aby na ně člověk příliš nepřivykl…“

            „Tohle ale byla moje punčocha!“

            Dran zmlkla. Neměla, co by k tomu řekla. Nečekala, že se Ifra Dornbasová vrátí ze sněmu tak brzy. Většinou se zdržela až do úsvitu. Dnes však přisvištěla těsně se soumrakem otrávená jak zmijí zub. Bylo poznat, že všechno neprobíhalo, jak mělo, už podle toho jakým způsobem vyzunkla zlatou číši, ještě než ji vrhla po své svěřence. Za nádobkou následoval podkladní talířek na ovoce a hřeben tepaný stříbrem.

            Blondýnka se uhnula jen tak tak.

            „Vytáhla jsem tě ze sraček. Z bláta a hoven! Šlapala jsi bosá v nedlážděných uličkách, abys měla co do huby. Dneska se válíš v prachovejch poduškách. Mých poduškách! A vděk?“ prskla rozčileně Ifra a zabodla do své učenky pečlivě nalakovaný ukazovák.

            Dran si zkousla nehet na malíčku.

            „Nemusím tu být,“ zamumlala. Naučila se zde dost. Léčit zranění, míchat jedy a hojivé masti, sesílat ochranná kouzla, ale i hodně nepříjemné kletby. Na jednu věc však měla talent největší. Na umění lásky. Mámení mužů jí šlo jaksi samo, dokonce lépe než její učitelce.

            „Máš pravdu, nemusíš,“ ochladl hlas Ifry Dornbasové na bod mrazu.

            „Myslíš to vážně?“

            „Vypadni!“

 

***      ***      ***

 

 

            Opilí jak námořníci ze zaoceánských korábů, vypotáceli se z putyky dva muži. Kroky zaduněly po verandě a dva zurčivé prameny začaly smáčet boční stěnu z neomítnutých vepřovic.

            „Nandal jsi mu, jen co je pravda,“ mrknul obdivně na Liaha holohlavý Morten. Udělaný bijec bez krku, kterému se na zátylku krabatila kůže a chlupatý pupek mu přečníval přes opasek.

            „Zasloužil si to šmejd jeden vydřidušskej, jenom debil by se nechával okrádat věčně o půlku vydělanejch prachů.“

            „Nečekal jsem, že se vzdá tak snadno.“

            „Byl to zbabělec. Silnej jenom, když nás měl za zádama. Nic ale netrvá věčně,“ uchechtl se spokojeně Liah a začal si zavazovat šňůrku od kalhot. Šlo to špatně, už měl notně naváto. Prsty se mu pletly a všechno viděl dvakrát. Musel se opřít bokem o zeď, aby neupadl.   

            „Přesně tak, nic netrvá věčně,“ pokýval Morten hlavou a podrbal se na svém tulením zátylku. „Ty budeš lepším vůdcem naší skupiny, než ten senilní stařec. Vzbuzuješ respekt, máš přirozenou autoritu. Nemusíš si ji vynucovat chabými přísliby nebo vydíráním.“

            Liah se spokojeně zašklebil a sebevědomě si prohrábl husté světlé vlasy. Cítil se na koni. Silný, spokojený. Konečně se mu začalo dařit. Konečně mu za nehty ulpěl alespoň ždibec moci, po které od mala bažil. Korenova parta stála za ním, ne za tím malým vychytralým skřetem, který mu dal kdysi nabídku, jež si nemohl dovolit odmítnout. Sloužil mu, poslouchal a učil se. To poslední obzvlášť, díky čemuž pochopil, jak se chovat, aby ostatní za ní šli.  

            V jeden moment se nemohl ubránit pocitu, že se za ním něco mihlo. Dříve než se stačil otočit, zaslechl známý svištivý zvuk. Ochromila ho bolest. Ucítil, jak mu něco ostrého prošlo svalovinou. Zavrávoral. Ze zad se vyřinula krev.

            „Pomoc,“ vydechl.    

            Morten se k němu nechápavě otočil a poté překvapeně rozšířil zornice. Z haleny jeho nového šéfa trčela šipka opatřená letkou z perutí. Hrubým plátnem začala prosakovat rudá.

            „Ta svině proradná,“ prolezlo skrz šednoucí rty Liahovi, celý zbledl a začal se chvět.

            „Ten hajzl!“ přimhouřil oči Morten.

            Z dálky zaslechli tichounké chechtání.

 

 

***      ***      ***

 

 

            Dran si otřela bosé chodidlo o lýtko a v duchu zanadávala. Postávala v jedné z temných nedlážděných uliček na okraji města a snažila se nenašlápnout čerstvý výkal. Psí, kobylí, lidský. Mezi prsty levé nohy jí prolezlo bláto. Dala se do ní zima. V noční košilce do půle stehen a tenkém plášti podšitém králičími kožkami se teplo zrovna dvakrát nedrželo.

            Nechápala, že se jí Ifra po tom všem zbavila, jako nějakého zablešeného toulavého kotěte. Prostě ji vykopla z domu v tom, co měla zrovna na sobě a dále se o její osud nestarala. Byla to nesmírně prchlivá a vzteklá žena, kterou nebylo radno rozzlobit. Dran si v duchu nadávala. Jedna krátká avantýrka jí pěkně zkomplikovala život.

            Zachumlala se do pláštíku a vyrazila nazdařbůh městem. Na to, aby nocovala venku, zde vládl příliš velký chlad. Motala se mezi chatrčemi spárovanými blátem a snažila se dostat blíže k centru, do míst, kde ještě mohl tepat nějaký život i v tuto pozdní hodinu. Křupani bydlící na okraji už většinou spali, zmoženi každodenní robotou. Její cíl však byli ti bohatší, pro které platit stříbrem neznamenalo žádný problém.

            Nohy se jí bořily do bahna, které zalézalo za nehty a nepříjemně studilo do chodidel. Ona však statečně postupovala dále, dokud pod nimi neucítila opracovaný kámen. Usmála se, k nevelkému náměstí, na kterém stále ještě poblikávalo několik hospod, zbýval už jen kousek. Vydala se k první z nich s nadějí, že ji tam někdo pozve na něco teplého. Při představě vína svařeného s medem, hřebíčkem a skořicí přidala do kroku.

 

***      ***      ***

 

            „Kurva, ten slizkej parchant!“ cedil mezi zuby vztekle Liah, když se mu jeho druhové snažili neobratně vyrvat šipku ze zad. Začínaly na něho jít mrákoty. Koren máčel hroty svých zbraní do jedu, který nosil neustále při sobě. Účinek útoku tak byl daleko spolehlivější.

            „Zezadu se na člověka vrhá jen krysa,“ potvrdil Morten.

            Zir, Bulwa, Gaar i několik dalších podmračeně přikyvovalo. Vypadalo to, že jejich malá revolta skončí dříve, než pořádně začala, což Korenovu moc jenom posílí. Každý další se bude bát, že ho potká stejný osud.

            „Sakra udělejte něco, nechci tady zhebnout jak nějakej čokl,“ zaprosil zoufale novopečený vůdce. Ležel uprostřed lokálu na jednom ze stolů, hlavu podloženou pláštěm a okolí mu zastírala podivná narudlá mlha. Jed sebou pomaličku polehoučku začal přinášet halucinace. Jeho kumpáni byli v jednu chvíli velicí jako obři, a pak hned malincí jako nějaké děti. Zvětšovali se a zmenšovali a zvolna mizeli ve všepohlcujícím soumraku, který je halil do svého rubáše.

            „Ne!“ vzepjal se ze všech sil, ve snaze odehnat od sebe smrtku, která už si za rohem brousila svoji kosu. „Beng, beng, beng, beng.“ Už ji slyšel a vlastně téměř i viděl. Blížila se k němu v pláštíku podšitém králičími kožkami. Krok za krokem ukrajovala vzdálenost ke stolu, na němž se nacházel, a za ní vanula zima. Rozklepal se. Čelo mu orosil ledový pot. Takhle tedy vypadá konec, pomyslel si. Poté se propadl do temnoty.

 

 

            „Tu šipku je třeba vyndat, ránu vypálit a zašít,“ ozval se ode dveří vysoký zpěvný hlásek.

Muži se překvapeně otočili. Mladá holčina, jež se objevila ve dveřích, do prostředí místního pajzlu příliš nezapadala. Pohledná blondýnka s třešňovými rtíky a malým nosem, která pozorovala svět ohromnýma očima barvy letní oblohy bez jediného mráčku.

            „Co ty o tom víš?“ pravil obezřetně Morten.

            „Evidentně více než vy,“ ušklíbla se drze Dran a sebevědomě prokmitla mezi postávajícími muži. „Má horečku, hrot musel být otrávený, takhle rychle by se obyčejná infekce nerozšířila,“ poznamenala, když ležícímu Liahovi dotekem zkontrolovala teplotu. „Pokud rychle něco neuděláte, zemře.“

             „Nemůžeme nic dělat. Nemáme u sebe žádný protijed. Koren před námi jeho složení úzkostlivě tajil!“ vyhrkl rozrušeně rezatý Bulwa.

            „Nechte to na mě,“ odstrčila ho jemně, aby získala, co nejvíce manévrovacího prostoru. Poté si sundala pláštík, promnula dlaně a jedním přesným tahem vyškubla šipku z rány ven. Když z poraněného místa začala prýštit krev, přiložila na ně dlaně a pustila se do zaříkávání.

            Muži ji pozorovali téměř se zbožnou úctou. Nikdy čarodějku při práci neviděli. Vedla si nečekaně zručně. Svýma drobnýma rukama zastavila proud rudé řeky a ránu pomalu zacelovala. Za několik chvil po ní zůstala jen červená zatažená jizva. Dívka však vypadala bledě, vyčerpaně. Na úzkém čele se perlily krůpěje potu. Holčina si ho setřela rukávem, aby jí neztekl do očí a pak se k nim otočila.

            „Jed už začal pronikat do krevního řečiště,“ zamumlala. „Bude velmi obtížné ho z těla dostat.“

            „Co chceš dělat?“ ozval se Morten.

            „Bojovat dál,“ stiskla rty a opět přiložila dlaně na záda raněného. Pevná a široká. Bylo znát, že pacient je ve velmi dobré fyzické kondici. Usmála se. Měla ráda velké, urostlé a silné muže. Zavřela oči a opět se napojila na jeho auru. Musela z něho vytáhnout smrtící látku, dokud duše ještě neopustila tělo.

 

            Trvalo to dlouho. Muži ani nedutali a s napětím pozorovali její vnitřní souboj. Panenky se jí neuroticky míhaly pod víčky, kterými cukala, že občas odhalila bělmo. Ramena se jí třásla a z nosu vytryskla krev. Z pohledného obličeje zmizela barva, že byl šedý, jako z kamen vymetený popel. Chvěla se a zmítala sebou, ale dlaně od těla raněného neodpojila. V jeden moment otevřela oči do široka. Nepřirozenost pohledu mladé čarodějky všechny vyděsila. Zornice měla zúžené do tenounkých čárek, že připomínaly zraky hada.

            „Aloueveeeraa!“ vykřikla hrdelním hlasem. Poté zavrávorala, protočila oči v sloup a sesula se vyčerpáním k zemi.

            Několik chvil panovalo těžké napjaté ticho, rušené jen třepotáním můřích křídel nad plamínkem svíčky.

            „A teď je mrtvej nejenom Liah, ale i čarodějka,“ odplivl si Bulwa.

            „Škoda,“ mlaskl Zir při pohledu na její dobře tvarovanou postavičku. 

            „To teda,“ pokryly Mortenovu tvář chmurné mraky.

            Zatímco se muži škaredili na celý svět a svou myslí proháněly temné stíny obav, nevšimli si drobného pohybu pravé končetiny, která svým cuknutím připomínala posmrtnou křeč. Za pravicí následovala ze stolu visící levice.

            „Hele, von se hejbe!“ vydechl překvapeně Bulwa, který to uviděl jako první.

            „No to mě poser,“ vyprskl Zir.

            Jako v ozvěně těchto slov se světlovlasému muži začala pravidelně zvedat hruď nahoru a dolů, pročež o několik chvilek později otevřel oči.

 

 

***      ***      ***

 

             „Co se stalo?“ nechápala Dran, když s námahou rozlepila víčka ztěžklá únavou. Už dlouho se necítila tak slabá. Ifra ji varovala, že léčení je značně vyčerpávající. Někdy dokonce natolik, že může léčitele přivodit celkový kolaps a následně smrt. Ona však žila. Hrála vabank a zvítězila.

            Zvědavě se rozhlédla okolo sebe. Zjistila, že její hlavu jemně hýčká v klíně světlovlasý muž s jasně modrýma očima a tváří posázenou několik dní neholeným strništěm. Líbila se jí ta tvář.

            „Probrala ses, žiješ!“ vydechl s úlevou a zlehka ji pohladil po čele. Nebylo jí to nepříjemné naopak. Měl suchou dlaň zpevněnou mozoly, které značily, že se často ohání mečem.  

            „Ty koukám taky,“ pokusila se posadit. Šlo to ztuha, hlava se jí stále ještě točila jako kolotoč v pimprlovém divadle. Zvedl ji ze země a pomohl usednout ke stolu.

            „Jsem tvůj velký dlužník, zachránila jsi mi život,“ zadíval se jí do očí. „Existuje něco, co by ti udělalo radost a já to mohu splnit?“

            „No…“ zamyslela se. „Dala bych si svařáka. Silnýho – s medem, hřebíčkem a skořicí.“

 

 

***      ***      ***

 

            Liah se spokojeně protáhl na uváleném slamníku a dvěma prsty přejel po páteři vedle spící krasavici. Spokojeně se zavrtěla a usmála ze spánku. Přitáhl ji k sobě, jak nejtěsněji to šlo. Ve slabinách ucítil dívčinu jemnou kůži a příslušným způsobem na to zareagoval. Včerejší noc byla opojná, plná emocí a vítězné euforie. Převzal celou skupinu a k tomu poznal ji – zachránkyni Dran. Holčinu s tvářičkou anděla, která se však v posteli uměla odvázat jako ďábel. Při vzpomínce na noční řádění se mu opět vlila do žil krev a i přes celkové vyčerpání do ní vstoupil.

            Po tváři se jí přelil slastný výraz, načež ho nechala, ať si ji vezme způsobem, který se mu nejvíce líbí. Měla u toho zavřené oči, jako kdyby tušila, že tak to má nejraději. Otevřela je, až když bylo po všem. Svítily v nich šibalské ohníčky pobavení.

            „Ukojen, šéfe?“ zeptala se.

            „Šéfe?“ nechápal. Vypadal zmateně. Bylo to pro něho ještě příliš čerstvé.

            „Včera ses stal šéfem. Málem tě to zabilo, ale dýcháš, krev už ti zase pulzuje v žilách. Zvítězil jsi nad smrtí.“

            „Díky tobě,“ vydechl.

            Nic na to neřekla, jen se skromně usmála.

            „A odkud ses tu vůbec vzala? Ještě ses mi při tom všem frmolu pořádně nepředstavila.“

            „Neptej se. Není to důležité. Minulost usnula a už se nikdy neprobere. Budoucnost ještě nikdo nenapsal, a tak žiju teď a tady.“

            „Takže jsi takový malý, přítulný toulavý kotě,“ zazubil se na ni a přejel jí ukazovákem od spánku až k líci.

            „Jsem, co je potřeba být.“

            „A patřit ke mně by se ti nechtělo?“

            S hranou cudností sklopila zrak a zatvářila se, že přemýšlí.

            „Člověk má v životě vyzkoušet všechno,“ zkousla si spodní ret, až jí zrudnul na barvu čerstvě uzrálé třešně.

            „Tohle myšlení se mi líbí, takže vítej v mojí bandě. Léčitelka se nám bude hodit,“ shodil nohy na zem a začal se soukat do vysokých jezdeckých bot z tvrzené hověziny.

            Chvíli ho zálibně pozorovala, ale pak se také začala oblékat. Její život se přelomil do další etapy.

 

 

***      ***      ***

 

            Dran oškubala několik holoubat, prošpikovala je čerstvě vyuzenou slaninou a nabodla ptáky jednoho po druhém na železný rožeň umístěný nad ohništěm. Poté se začala shánět po křesadle.

            „Naštípu ti třísky, jestli chceš,“ nabídl se Morten, kterému se při jejím počínání začaly sbíhat sliny na jazyk.

            „Přinesu polena z kůlny,“ přikvačil ochotně jindy tolik líný Zir, polehávající dosud v jednom ze zválených kavalců.

            „Nasbírám nějaký roští, aby ti to co nejdřív chytlo,“ zamručel zrzavý Bulwa, který si až dosud brousil v koutě meč.

            Liah všechno překvapeně pozoroval a nestačil se divit, jakou proměnou jeho muži prošli. Dříve by je ani ve snu nenapadlo pomáhat si navzájem. Spíš se hádali, na kom je s čím řada. Od doby, kdy do domu přibyla Dran, se však začali měnit. Méně se rvali, ze slovníku jim mizely jadrné nadávky a dokonce se myli častěji, než jenom když zmokli.

Občas míval pocit, že ji poslouchají a respektují daleko více nežli jeho samotného. Vždycky se snažili splnit jakékoliv její přání, kdežto s některými Liahovými příkazy mívali problém. Ona mu však byla za všech okolností loajální a věrná, takže si s tím hlavu příliš nelámal. Splnila, co mu na očích viděla a někdy ještě více, než by ho napadlo jen pomyslet. V posteli, kuchyni, ale i v práci do které ji čím dál více zasvěcoval. Brávali ji sebou, když bylo potřeba přivábit bohatého hejla na nějaké odlehlé místo, kde si na něho v přesile počíhali. Na svádění měla neuvěřitelný talent. Málokdo jí dokázal odolat.

            „To budete hodní,“ rozjasnila se jí tvář oslnivým úsměvem, po kterém by dozajista začaly tát na hřebenech ledovce, kdyby okolo nich prošla. Ruce a zástěru měla zamazané od krve, na čele se jí perlily krůpěje potu a stejně byla nebetyčně sexy. Nemohl se jí nabažit, jako kdyby ho tajně ovládala nějakým svým kouzlem. Čarodějka Dran. Než ji poznal, obvykle ženám věnoval jen jednu noc. Po setkání s ní, však přestal toužit po jiných.

 

            „Kurva,“ vpadl do sednice zničehonic Gaar, vychrtlý střízlík, který však jako jediný z celé skupiny uměl číst a psát, jelikož kdysi vyrůstal v chrámové škole. V pravici držel potrhané lejstro, které nejspíš uškubl někde na nároží.

            „Co se děje?“ podivil se Liah. Gaar vypadal vyděšeně. Po bledé tváři mu stékal studený pot. Musel hodně kvaltovat, aby jim sdělil, co má na srdci.

            „Koren nás napráskal rychtáři. Tady na tomhle pergamenu se to píše. Kolik nás je, jak vypadáme, kde nás najdou… Vypsali odměnu. Pět stříbrných na hlavu, deset zlatých mincí s ražbou krále za všechny. Málokdo odolá takovejm prachům. Půjdou po nás žoldáci, lovci lidí, rychtářovi pohůnci nebo samotnej Yamur Quamort.“

            „Nekresli bubáky na stěnu. Quamortovi nebudeme stát za těch pár drobných,“ zavrtěl hlavou odmítavě Liah, ovšem i on mírně zesinal.

            „Quamort nikdy zlato neodmítne, byť by ho byla jen hrstka,“ ozvala se od plotny ohně suše Dran.

            „Jak je možný, že toho pancharta znáš?“ podivil se Bulwa.

            „Moje bývalá nadřízená se s ním nesnášela. Nadávala na něho, kudy chodila. Byli odvěcí rivalové. Každý na těch jejich schůzích bojoval na opačné straně barikády. Zatímco ona podporovala názory, že by i běžný felčar měl dostat příležitost koupit magií ošetřenou mast, on byl radikálně proti. Tvrdil, že obyčejný lidský červ a smradlavý senochrup si dar magie nezaslouží. Není jí hoden. Snažil se naopak uvolnit co nejvíce zákonů ohledně zneužití magie v boji. Mágovi jeho zaměření by se v tomto ohledu hodila neomezená moc.“

            „Magie v boji…“ zadrkotal zuby Gaar.

            „To se mi teda, kurva, nelíbí,“ přidal se Bulwa, i on mírně zbledl.

            „Co budeme dělat?“ podrbal se Morten na svém zkrabaceném zátylku a otočil se k Liahovi.

            „Zabijeme Korena za jeho zrádcovskou proradnost,“ procedil mezi zuby světlovlasý bijec. Zjistil, že když nenávist a vztek v sobě rozdmýchá v požár, strach a obavy nad ním nepřevládnou.

            „A dál?“ ozval se Zir.

            „To budeme řešit potom.“

            „To mi teda nepřijde moc rozumné,“ nakrčila nos Dran. Poprvé za celou dobu jejich společného pobytu s ním nesouhlasila.

            „Kdo je vůdce skupiny. Já anebo ty?“ založil si výstražně ruce v bok.

            „Proti Quamortovi nemáte šanci. Myslím, že by bylo moudřejší se na nějaký čas ztratit z kraje,“ varovala.

            „Mě nebude ženská říkat, co mám dělat. Koren nás podrazil a zaplatí za to. Jestli někdy zmizíme z kraje, tak jedině až do jeho mrtvoly budou klovat havrani a hemžit se v ní červi.“

            „Jak myslíš,“ pokrčila rameny a vyškubla Gaarovi z ruky pergamen, na kterém byl neuměle zobrazen dlouhovlasý Liah a pod ním seznam jmen spolu s popisky dalších členů družiny. „Já můžu být v pohodě, moje jméno tam není.“

            „Když budeš s námi, sejme tě taky. Nemysli si,“ varoval ji Bulwa.

            Jen se ušklíbla a začala holuby potírat rozpuštěným máslem smíšeným s kořením. „Na světě není muž, který by mě zabil,“ uchechtla se sebevědomě. Pes taky nezabije hárající fenu, ale vždycky jenom jiného psa, když je slabý - pomyslela si v duchu.

            „Připadáš si neohrožená, ale co uděláš teď, he?“ vystartoval proti ní Liah. V ruce se mu zaleskla dýka. Ještě jeden přískok a byl přímo u ní. Na krk jí nasadil ostří.

            Místo strachu a instinktivního vtažení hlavy mezi ramena, se naopak narovnala. V jejích očích zaplál podivný žár. Svádivý, magnetizující, ochromující.

            Liah nějak zapomněl, co to vlastně původně chtěl a proč drží v ruce zbraň, když je tak blízko někoho tak moc přitažlivého. Nůž mu vypadl z ruky a zabodl se do udusané hlíny na podlaze.

            „Říkal jsi něco?“ zazubila se na něj. Jeho zmatení ji pobavilo. Až dosud nikdy nepoužila kouzlo ovládni muže v takové intenzitě, tudíž se podivila, jak moc to funguje.

            „Dobrá, zvítězila jsi. Půjdeš s námi. Zabijeme Korena a pak se na nějaký čas stáhneme z kraje,“ uznal.

            „Přijde mi to riskantní. Může to být past. Pokud vás Koren napráskal, bude na vaši návštěvu připravený. Zná vás a těžko se zachová jako hlupák.“

            „Koren zaplatí!“ zavrtěl hlavou Liah a pak to zařval nahlas s pozvednutou pravicí. „Koren zaplatí!!!“

Jeho odhodlání působilo nakažlivě.

            „Koren zaplatí!“ začali se k němu přidávat i mnozí ostatní.

 

 

            „Koren zaplatí!“ hulákali o pár hodin později, když se po vydatné večeři chrabře zpili pod obraz. „Koren zaplatí,“ drmolili, když usínali k ránu, zatímco venku skoro svítalo. „ Koren zaplatí…“

 

***      ***      ***

           

           

                        V pajzlu U Devítiocasé kočky, který statečně směšoval nálevnu, hernu a bordel nízké kvality bylo toho večera narváno a dusno, že by se dalo krájet. Špatně táhnoucí kamna, stojící v rohu místnosti, vyplivovala hustý dým, kdykoliv je někdo otevřel, jelikož vlhké dřevo po deštivém létě ještě nestačilo proschnout. Cigaretový čoud prolínal kouřem dýmek, mísícím se s odérem dlouho nemytých nohou společně s větry po čočkových či hrachových kaších, které místní osazenstvo nezřídka snídalo či obědvalo.

            U baru postávalo pár obtloustlých šlapek a klížícími se zraky líně vyhlíželo vhodného zákazníka, který by jim dal na noc přivydělat. U stolku s vrhcáby se dohadovalo několik koňských handlířů a veprostřed lokálu se u tyče svíjela macatá zrzka v rytmu hry na niněru. Postarší hostinská svými obřími prsy jako beranidlem rozrážela cestu mezi stoly obsypanými pijáky, aby jim dolila do korbelů rezavou vodu, nebo přinesla vyhládlým misku s ovčinou. V lokále panoval čilý ruch sobotního večera, jelikož sedláci, drobní řemeslníci či trhoví prodejci vyrazili po celotýdenní robotě kapánek vydechnout a vyprázdnit hlavu od starostí.

            „Jedno pivo,“ ozvalo se z temného kouta, úplně nejdál od vstupních dveří.

            „Hned to bude, vašnosto,“ zašveholila hostinská Berta a zahleděla se na shrbeného mužíka skrývajícího se v šeru. Seděl sám, zády ke stěně a klobouk, který měl nejlepší časy dávno za sebou, mu zakrýval téměř celou tvář, že v přítmí lokálu nešel skoro vidět. Povšimla si, jak kostnatými prsty neuroticky bubnuje do desky stolu. „Něco na zub? Ovesný placky, pečený kuře, králíka na česneku nebo vařenou ovčina pokud pán nechce příliš utrácet?“

            „K tomu pivu ještě láhev žitný - je mi zima,“ zamumlal muž.

            „Hned to přinesu,“ pokývla Berta a urychleně odkvačila vyplnit jeho přání.

 

            „Teď jsem na řadě já,“ rozčiloval se u vrhcábů starý Pepe, kterému se zakutálela kostka pod stolek, načež ho díky tomu vynechali.

            „Nerozčiluj se, nebo to s tebou sekne, dědku,“ opáčil druhý a s gustem potáhl z dýmky.

            Koňák Pepe chtěl něco kousavého odpovědět, ale místo toho se překvapeně zahleděl k dvoukřídlým dveřím, které se z ničeho nic rozrazily a do prostoru vstoupil zhruba tucet plně ozbrojených postav. Vypadaly nepřátelsky a vzbuzovaly obavy. V obhroublých tvářích se jim zračila zarputilost a odhodlání.

            Zrzavá striptérka překvapeně vykvikla a přidružujíc si pravou rukou bujné poprsí, odcupkala raději se schovat.

            Pepe přestal hledat kostku a také se raději klidil z dosahu, stejně jako zbylá skupinka koňských handlířů. Jak se začnou od plamenů pochodní odrážet čepele, je vždycky lepší být uklizený někde v koutě, pomyslel si.

           

„Kde je Koren?“ ozvalo se z úst nejvyššího, světlovlasého, který kráčel vpředu celé skupiny.

            Rozhostilo se ticho. Jen v blízkosti kuchyně se rozplakalo dítě jedné z prostitutek.

            „Ptám se ještě jednou, kde je Koren?!“ vyhrkl světlovlasý bijec a zabodl své jasně modré zraky do masité hostinské.

            Ta couvla a třesoucím se prstem ukázala k tmavému koutu. Už jí došlo, proč byl starý muž tentokrát tak nervózní a skrýval svou tvář pod kloboukem. Šli po něm jeho vlastní lidé, se kterými tu ještě před pár týdny popíjel!

           

            Seděl na lavici a prsty čím dál neurotičtěji bubnoval do desky stolu. Když spatřil příchozí, intenzita této činnosti ještě zesílila. Na čele mu vyskočily krůpěje ledového potu a rýhy na čele se mu stáhly do oblouku.

            „Tak jste dorazili,“ hlesnul a stočil svá křivá ústa do opovržlivého šklebu.

            „Zaplatíš nám, ty zrádcovská kryso!“ vyhrkl Liah.

            „Kdo je u tebe zrádce,“ postavil se Koren. „To vy jste zradili mě, svého otce, který vás vylovil ze stoky, z lidskýho smetiště, kde byste pošli jak toulaví podvraťáci prolezlí svrabem!“

            „Odešli jsme, protože už se nám přejedly pravidla, kdy my riskovali krky, a ty jsi jen inkasoval odměnu.“

            „Sháněl jsem kšefty, vymýšlel plány. Dal vás do kupy.“

            „A my se v té kupě rozhodli, že už toho bylo dost. A co jsi udělal ty? Napráskal jsi nás nejbližšímu rychtářovi!“

            „Neodpouštím zradu,“ odvětil suše Koren.¨

            „To já neodpouštím zradu!“ zvedl hlas Liah a tasil meč. Lokálem to zašumělo. Pepe zalezl do protějšího rohu, kde se schoval pod stůl. Byl tam poměrně bezpečně ukrytý, zároveň se mu však naskýtal docela dobrý výhled.

            Koren se potměšile usmál a podíval se kamsi za svého soka. Očima s kýmsi komunikoval.

            Liah se nechápavě otočil a pak rozšířil svoje modré zraky dokořán.

            Stál tam. V černé kápi stažené hluboko do obličeje, takže jeho tvář vypadala jako pouhý stín. V očích se mu převalovala rudá a na dlaních mihotalo modré světlo, které připomínalo maličké plamínky tančící nad bříšky prstů. V šeru působil, jako kdyby se mihotavě vznášel nad zemí. Vysoký, kostnatý, temný a vražedně nebezpečný. Quamort.

            „A do prdele,“ ulevil si rezavý Bulwa a upustil nervozitou několik větrů. Ovzduším se začal linout nepřívětivý pach zkvašené cibule.

            „Kurva!“ vyhrkl Morten.

            „Říkal jsem, že neodpouštím zradu,“ zamnul si ruce Koren a vystoupil ze stínu. Liah se k němu vrhl, ale zarazilo ho něco tvrdého, neviditelného, co viselo ve vzduchu a bránilo čepeli projít srdeční chlopní.

            „Co to sakra…“ pokusil se ještě o jeden výpad. Silnější a prudší. Odhodilo ho to zpět, až málem upadl.

            „Já,“ uslyšel za sebou skřípavý hlas, který zněl, jako když hrobaři táhnou rakev po kočičích hlavách.

            Světlovlasý bijec se po tom zvuku začal mírně chvět. Starý Pepe se nedivil, ani jemu nebylo hezky na duši. Celá hospoda ztichla. I vřeštící dítě zmlklo, jako kdyby instinktivně vycítilo, že jsou chvíle, kdy je třeba na sebe příliš neupozorňovat.

            „Zemřete, všichni jak tu stojíte. Zemřete a předtím ještě budete trpět. Mám rád lidské utrpení,“ zkroutil mág úzké tmavé rty do krutého úsměšku. „Čerpám z něj totiž svoji sílu,“ učinil několik velmi rychlých kroků, které připomínaly více let než chůzi a ocitl se Liahovi na délku paže. Ten couvl a s taseným mečem vyčkával, co se bude dít. Přerývavě dýchal. Moc dobře si uvědomoval, že to všechno děsně podělal. Že vlezl do pasti jako naivní hloupý cucák a smyčka se začala utahovat.  

            Quamort se tiše uchechtl jeho bláhovému pokusu o obranu, načež máchl pravicí a neviditelným silovým proudem mu zbraň vyrazil z ruky. Čepel prolétla vzduchem a přistála na zašlé podlaze stlučené z hrubých nehoblovaných prken. Liahovi zůstaly jen holé dlaně, na které si bezmocně hleděl. Zbytek jeho družiny se místo útoku začal mačkat po okraji lokálu, jak se muži snažili vmísit mezi místní štamgasty, aby se tak skryly před hrozbou jistojisté smrti.

            To už se mág nepokrytě chechtal.

            „Jste jenom lidští červi, verbež, ponrava pro havrany!“ vyšlehl mu z dlaně narudlý výboj, který zasáhl utíkajícího Bulwu do zad. Kostnatý zrzoun zařval jako raněné zvíře. Čaroděj udeřil ještě jednou a muž padl jako podťatý. Jak si Pepe povšiml, jeho tělo neslo známky těch nejtěžších popálenin. Lapka uhořel zaživa. Starý handlíř měl co dělat, aby nevykřikl. Narval si pěst do úst a zalezl ještě hlouběji do temného kouta. Upoutat pozornost někoho takhle nebezpečného, bylo to poslední, po čem bažil.

            Když to spatřil Liah, zcela ho ovládla panika. Oči se mu rozšířily hrůzou a nebyl schopný jakéhokoliv pohybu. To už ale Quamort stál těsně u něho. Levicí ho chytil pod krkem a svou zčernalou pravici, zakončenou nehty zbroušenými do drápů, zanořil do jeho hrudi.

            Liah vydal strašlivý sten, protože cítil, jak mu uprostřed hrudního koše prohmatává stále tlukoucí srdce. Ten dotyk byl ledový, jako od samotné smrti, zároveň však mihotavý, jako kdyby šlo o nějakého ducha, přízrak – nikoliv skutečnost.

            „Prosím, ne!“ zasípal vyschlým hrdlem.

            „Prosíš, červe? Toužíš po smilování? Ty, jež jsi s gustem zabíjel a užíval si to. Nejsi nic jiného než zbabělec. Krysa, silná jenom ve smečce. A kde máš teď svoji smečku?“ rozhlédl se po ostatních, pokoušejících se ukrýt mezi štamgasty.

 

            „Tady,“ ozval se znenadání ode dveří jasný ženský hlas.

            Quamort  se prudce otočil a vysunul dlaň z těla, aby byl připraven na případný útok. Liah zavrávoral a začal zvracet na podlahu tmavou tekutinu. Mág se opovržlivě ušklíbl a otočil k příchozí.

            Mladá, nevinně vypadající dívka ve svádivě průsvitných bílých šatech s diadémem z drobných granátů vsazeném do bujných světlých kadeří. Prázdné dlaně měla otočené vzhůru, aby na ně viděl. V půvabné tváři se skrýval tajemný příslib. Nahlédl jí do očí a zarazil se. Začal se topit. Tápat. Spatřil v nich něco, co… Nějak zapomněl, proč je vlastně tady. Jeho jediná myšlenka byl chtíč. Touha. Horoucí, spalující, okamžitá.

            Povšimla si toho a záhadně se usmála, poté se vydala po schodech nahoru, do prvního patra, k jednomu z pokojíků, kam si vodily zákazníky místní děvky. Pronajala si ho už dopředu. Měla vše promyšlené do posledního detailu. Moc dobře věděla, že mág jeho formátu bude zabezpečen proti silovým útokům, kletbám či uřknutí. Jeho aura byla příliš silná, aby skrz ni mohla proniknout. Ovšem nabídnout sama sebe, to bylo něco úplně jiného…

            -Žádný pes neublíží feně, a už vůbec ne, když hárá. – zopakovala si poučku mentorky Ifry, kterou jí mnohokrát vštěpovala. Měla pravdu, ta chytrá čarodějka.  

A tak začala „hárat“. Vyzařovat natolik silné kouzlo přitažlivosti, až druzí málem přicházeli o rozum. Povšimla si změny ve tvářích ostatních. Vnímala, jak se na ni dívají, jak ji chtějí. Pro tuto krátkou chvíli se stala nejmocnější v celém lokále.

            Za tichého povrzávání stoupala vzhůru po úzkých schůdcích a on ji následoval. Lačně a chtivě. Důvod proč sem přišel, pro něho v tuto chvíli ztratil na důležitosti. Zlato se jako motivace přestalo blyštět. Kdežto ona jej rozpalovala čím dál více, až uvnitř hořel a celý se chvěl.

Nikdy nic takového nezažil. Až dosud se nesetkal s tím, že by se někdo odvážil použít proti němu kouzla lásky. Všichni ho měli za krutou, bezcitnou zrůdu a on je v tom jednání jen utvrzoval. Pil jejich strach, jedl jejich bolest a z toho sílil, čerpal energii k dalšímu boji.

            Ona se nebála, jen vábila. Slibovala. Zatáhla ho do svých tenat, obmotala ho jimi pevně a sebejistě a on věděl jen jedno. Musí ji mít.

            Otevřela malým klíčkem nevelký pokojík s čistě povlečeným dvoulůžkem. Za rudý satén si připlatila celou zlatku. Chtěla, aby vše bylo perfektní do posledního detailu. Nemohla nic ponechat náhodě, stálo by ji to život. Když se k němu otočila, jeho pohled plál. Tentokrát však jiným druhem přísvitu, než když se chystal zabíjet.

 

***      ***      ***

 

                        Starému Pepemu připomínala přízrak. Zjevila se náhle. Světlá, svůdná, zářící. A proměnila krutost v touhu. Vzbudila pozornost a zamkla za sebou, aby je nechala tápat. Ve vzduchu zanechala přídech něčeho palčivého, původního, živého a neskutečně vzrušujícího.

            Slábnoucí zrak starého muže sjel k raněnému bijci, kvůli kterému se celá záležitost odehrála. Klečel na podlaze a držel se za hruď, z jeho rtů stále unikala tmavá kapalina a pod dlaněmi prosakovala krev. Vypadalo to s ním nedobře. Definitivně.

            Ten tu skape, pomyslel si handlíř a nebyl jediný. I ostatní z jeho družiny si od něho drželi odstup. Jako kdyby z něho cítili blížící se smrt.

A Koren ten se chechtal. Tiše sice, ale za to vytrvale. Jeho jízlivý smích se zakusoval do napjatého dusného ticha, které kořenilo v hustém dýmu.

 

            V jeden moment se však dvířka v patře rozrazila a opět v nich stála ona. Sama. Její vyzařování i řeč těla se proměnily. Místo přízraku to už byla jen obyčejná holka. Napůl oděná, s rudými šrámy na bělostném těle a očima těkajícíma napětím. Rychle seběhla úzké schůdky a stanula naproti raněnému muži.

            „Pomůžeš mi?“ zaprosil vystrašeně. V ten moment připomínal malého kluka, který si poprvé uvědomil vlastní smrtelnost.

            Nic neřekla, ale na jeho krvácející hruď přiložila své drobné dlaně. Rána se začala pomalu zacelovat.

            „Je to naposledy,“ procedila přes šednoucí rty. Vypadala vyčerpaně. Pak se otočila k ostatním, kteří vše v tichém chumlu pozorovali.

            „Měli bychom vypadnout z kraje. Na to zabít jej, moje schopnosti nestačí. Dříve než se vzbudí, musíme už být jinde,“ hodila hlavou k vrchnímu patru.

            Nemusela to říkat dvakrát. Tasené meče rychle mizely v pochvách a muži kvapně opouštěli lokál. Jeden zakopával o druhého, jak se snažili být co nejrychleji pryč. Raněný se vděčně zaklesnul do jejího ramene a s dívčinou dopomocí se vybelhal ven. Pepe uslyšel, jak venku nasedají na koně a za halasného láteření odjíždějí.

            Všechny je zachránila jedna malá svádivá holka, pomyslel si a po letech ho bodlo ve slabinách. Pak si vzpomněl na starou a pocit se okamžitě vytratil. Ta zase bude nadávat, že ve vrhcábech prohrál balík…

 

***      ***      ***

 

            Uběhlo několik nelehkých dnů, kdy se museli skrývat a neustále hledat nové nocležiště. Do své původní chýše už se vrátit nemohli. Byla strašně snadno dostupným cílem pro všelijaké lovce odměn, kteří by si rádi přivydělali na jejich skalpech.

            Liah se od té události změnil. Pohubl, zešedl. Jeho jasně modré oči ztratily jiskru a pomalu je začal zatahovat vodnatý povlak. Stával se nedůtklivým, předrážděným. Na všechny se utrhoval kvůli malichernostem, až se ho začali stranit.

            Dran jedoucí v čele družiny si je naopak získávala. Zachránila jim životy a vůbec o tom nemluvila. Neočekávala odměnu nebo vděk. Jen se snažila, aby všichni přežili.

Přespávali v jeskyních, na senících nebo ve starých opuštěných srubech, které často v krajích pozůstaly po morových ranách. Opustili severní Trentwar, přelezli přes průsmyky Amonského horského pásu skrz lesnatou Kalvinii, aby se objevili v údolí majestátní řeky Lestry, která se v jasném slunci blyštěla jako stříbrný had.

            „Jsme na hranicích,“ poznamenal Gaar, když spatřil koryto tohoto divokého pěnícího živlu. „Tady končí sever. Před námi se rozkládá císařství. Ohromná říše, která se táhne odsud až k pobřeží jižních moří. Země, kde otroctví je legální a zločinci se místo oprátky věší na kříže…“

            „Já bych tam nechodil. Narodil jsem se na severu a tam chci i zemřít,“ zavrtěl hlavou Liah. Světlé vlasy, svou obvyklou pýchu měl mastné a zřídlé, záda shrbená a v očích ustrašený výraz.

            „Bojíš se,“ popíchla ho Dran a vstoupila s koněm do řeky. Nedaleko byl brod, tak se pustila tím směrem. Ostatní ji následovali. Liah zůstal stát a ani se nepohnul.

            „Stůjte, řekl jsem, že do říše nepůjdeme!“ vyhrkl.

            Nikdo na něho nereagoval, všichni mířili kupředu.

            „Tak sakra stůjte!“ zlomil se mu hlas. Vypadal jak malé ubrečené děcko. Jeho autorita pomalu brala za své.

            „Pokud chceš zemřít na severu, nikdo ti v tom nebrání,“ zavolala na něho Dran z druhého břehu. „Ale my jdeme na jih! Na severu jsme kvůli tobě málem všichni natáhli brka. V říši nás nikdo nezná. Můžeme začít znovu, jinak, líp!“

            „Ty proradná děvko,“ zavrčel vztekle Liah a i on se vydal skrz řeku na druhou stranu. Kůň zanořil kopyta do neposedných blyštivých vlnek. Pak však zaržál a zvedl se na zadní. Liah to nečekal a po zádech spadl do ledové vody. Uhodil se o kameny, kousl se do jazyka a v ústech ucítil pachuť krve. Tok však zde nebyl příliš hluboký, takže se za chvíli vybelhal ven. Celý mokrý, špinavý a rozčilený.

            Ostatní už na něho čekali v sedlech svých hřebců a v jejich očích četl posměch. I ona se dívala jinak. Povýšeně, nadřazeně. Po přítulném kotěti nebylo ani památky. Cestou si pak něco špitala s každým zvlášť, jeho však vynechala.

 

            Když pak kvečeru tábořili pod jedním ze skalních převisů, cítil, že je něco jinak. Oheň plápolal a vyhazoval jiskry do povětří. Pekli si nad ním několik nachytaných okounů a všechno vypadalo jako dříve pouze zdánlivě. Ve vzduchu viselo napětí. Všichni jako kdyby na něco čekali.

            Zakousl se do polosyrové ryby a pohledem přejel od jednoho ke druhému. Dívali se do země a ani jeden s ním svůj oční kontakt nespojil. Až na Dran, která zničehonic vstala, a sjela ho s opovržením do hlavy až k patě. Čišel z nich chlad.

            „Změnil ses. Začínáš se stávat slabým, na to aby tě mohli respektovat silní,“ vpálila mu tvrdě. Mezi ostatními to souhlasně zašumělo.

            Liah se prudce vymrštil a tasil. Než se však stihnul dostat až k ní, na spánku mu přistála Mortenova pěst. Zavrávoral a žuchnul zpátky do udusané trávy. Pod krkem ucítil několik čepelí. V tu chvíli si uvědomil, že prohrál.

            Vzali mu meč i dýku od pasu, aby jí nemohl být nebezpečný. Ovládla je, ochočila a začala velet. Byla to jen otázka času, uvědomil si náhle. Podcenil ji, vzal k sobě a hřál na prsou, aby mu pak do nich vrazila nůž a ještě s ním otočila.

 

            „Tak tohle jsme si vyjasnili,“ pravila se studeným úsměvem. „Nejsi dobrým vůdcem téhle skupiny. Zavedl jsi ji akorát do vyhnanství. Ode dneška už nebudeme fungovat podle tvých pravidel. Je konec přepadům, je konec zlodějnám a mordům. Od teď se budeme živit legálně. Nabídneme svoje služby k ochraně a obraně těm, co se bránit neumí a necháme si za to zaplatit. Nikdo nás v říši na kříž nepověsí, protože nebude mít za co.“

            „Chceš se živit legálně?“ vyvalil s odporem oči Liah.

            „Jistě. Poradila jsem si s tebou, poradila jsem si Quamortem, to by v tom byl čert, abych naší skupině nesehnala kšefty.“

 

---