Prokletí

   V čekárně před ordinací mladého ortopeda se málokdy odehrávalo něco výjimečného. Plná místnost lidí působila každý den až nepříjemně stejně. V blízkosti dveří sedávali pacienti, jejichž nervózní pohled v očích vypovídal o velkém očekávání z výsledků vyšetření. Skupina chronicky nemocných pro změnu posedávala odevzdaně na lavicích u okna, téměř jako by tam měli svá rezerovaná místa. Den za dnem se ráno čekárna naplnila, jen aby v odpoledních hodinách mohla zet naprostou prázdnotou, vyplněnou jen monotóním průjezdem úklidového vozíku.

   V pátek ráno si na prázdnou lavici usedla mladá dívka a z batohu si pomalu vyndala svou malou knihu. Pochopitelně, přišla tak brzy, že v prázdné místnosti měla neomezeně prostoru pro vnoření se do dobrodružného příběhu. Mladou dívkou byla Alenka - její drobná postava, kouzelné oči a krásné vlásky spletené do krátkého copánku tak úplně nezapadaly do charakteristiky průměrného pacienta zdejší ortopedie, ba naopak její přítomnost jakoby rozzářila jindy tak chladné barvy stěn.

   Příběh Alenky se ale začal odehrávat již před několika týdny - přesněji krátce po oslavě jejích 21. narozenin. Od toho dne se s každým ránem do jejího života začala vtírat větší a větší bolest. Nevysvětlitelná, přesto nepředstavitelně útrpná bolest zad. Masáže, mastičky, dokonce i zázračné pilulky z lékárny jakoby se bolesti ani nedotkly. Z letních slunečných dnů se pomalu stávala vleklá noční můra, kdy každý pohyb zdál se být trestem. Během pár týdnů se z aktivní, veselé a dobrodružné Alenky stával jen zmožený stín. Konečně až v pátek, kdy už ani dojít do práce nebylo v jejích silách, požádala kamarádku o odvoz ke dveřím nejbližší polikliniky. V čekárně se nic magického nekonalo - jako první šel na řadu předem objednaný pacient, ihned po něm teprve hrdinka našeho příběhu. Pan doktor, jménem Martin, byl okouzlen jejím vzezřením a bedlivě si vyslechl všechno její trápení. Základním ortopedickým vyšetřením neshledal na pacientce nic podezřelého a možná s trochou uspěchanosti došel k závěru, že se jedná pouze o běžné přetížení. Když Alenka slyšela, že trocha jógy a horká koupel určitě pomůže, zdálo se jakoby ji na několik vteřin vypadlo vnímaní. Když procitla zpět do kruté reality, dala se na odchod se silným pocitem beznaděje. Při zavírání dvěří ordinace utrousila pouze sarkastické „Tak díky, sbohem.“

   Následující dny byly ještě větším utrpením a tak došlo na starou knihu plnou moudrostí, kterou Alenka měla schovanou v knihovně po své babičce. Nikdy předtím ji ovšem nečetla jelikož se zdálo, že tyto rady už jsou nějakou dobu přežité. Ihned jakmile knihu stiskla v dlani ucítila aroma babiččiny domácnosti – jakoby na ni nostalgicky dýchl její duch. Knihou nebylo potřeba divoce listovat, protože hned na první straně ji zaujala jakásí kletba slibující uzdravení těla i mysli – jediné, co bylo potřeba udělat je vybavit si před očima poslední osobu, která ji ublížila v tíživé situaci – pan doktor Martin se tedy poměrně rychle vrací na scénu – a pronést krátkou, z bezpečnostních důvodu blíže nespecifkovanou, kletbu. Celý text kletby působil spíše humorným nádechem než jako strašlivé pořekadlo, které se předává mezi čarodejnicemi po celé generace. Možná i právě proto celý tento rituál Alenka poctivě vykonala, poté ještě prolistovala prvních pár stránek obsahujících recepty na lečivé odvary a usoudila, že je čas přesunout se k odpočinkovým aktivitám - Netflix and chill. Zbytek dne proběhl bez jakéhokoliv překvapení. Krátce po spatření odrazu světla z Měsíce a zaslechnutí vytí místní smečky vlků, nezbývalo nic jiného než zachumlat se pod peřinu, zhasnout lampičku a vydat se do země, bolestí přerušovaného, spánku.

   Další ráno se Alenka probudila s úsměvem na tváři – její bolest jakoby byla o malý kousek menší. Behěm dalších dnů zmizela dokonce úplně! Všechny starosti z minulých dnů tak mohly být hozeny za hlavu a nic nebránilo návratu  zpět do aktivního života.

Konec.

Ehm, pardon, žádný konec. Ještě kousek!

    Dny poté plynuly s ladnou samozřejmostí, tak jako voda v řece Ohři. Až po několika týdnech se v kalendáři Alence zjevila připomínka kontroly na ortopedii. Ačkoliv již necítila potřebu další profesionální péče svého lékaře, rozhodla se kontrolu na poslední chvíli nerušit a alespoň se zastavit s vřelým díky za rady. Po vstupu do ordinace za stolem ale neseděl ten mladý, energický a sebevědomý lékař Martin. Tedy seděl tam lékař Martin, jen s tím rozdílem, že vypadal o mnoho let starší, pořídil si obludné kruhy pod očima a jeho rozcuchaný vlas svědčil o divoce prožité noci. Ještě větší překvapení se však odehrávalo v jeho očích – ihned jakmile spatřil vstoupit Alenku do ordinace, padl před ní na kolena a prosil a prosil a prosil. Alenka byla z celé situace naprosto v šoku a trvalo ještě dobrých pár chvil než došlo alespoň k nějakému vysvětlení. Pan doktor Martin ji totiž spatřil ve svém snu, jak nad jeho bezvládným tělem pronáší kletbu. Hned ráno, po probuzení z tohoto snu, pana doktora začala tísnit krutá, neustávající bolest zad, kterou si nedokázal vysvětlit. Druhý den tedy zašel za svým dobrým kamarádem a kolegou. Ten ho poslal na všechna možná vyšetření a odběry. Po několika dnech, kdy se bolesti jen a jen horšily, se oba opět sešli a podivovali se společně nad tím, jak perfektní výsledky testů má. Jeho kolega dokonce i pronesl, že by Martin mohl dělat reklamu na zdraví. Tato humorná nálada však nebyla sdílena a tak nezbývalo Martinovi než se vrátit ke svému životnímu snu – pomáhat druhým.

   Pravdou ale je, že se téměř ihned stal nejen lepším lékařem, ale také lepším člověkem. Svým pacientům naslouchal s větším porozuměním a do jejich situace se dokázal pečlivě vcítit.

    Když toto vše Alence důsledně odvyprávěl, rozhodla se mu na oplátku nezatajit své nově získané umění sesílat kletby a Martinovi vše řekla. Vzhledem k časové tísni, na dveře bušícím netrpelivým pacientům a faktu, že zdravotní pojišťovny neproplácejí konzultace černé magie, oba se rozhodli k setkání u kávy později téhož dne. Večerní posezení nad pradávnou knihou přineslo oběma velmi příjemný zážitek, ale jelikož se v již zmiňované knize zvládli probojovat pouze jen do poloviny, dohodli se s úsměvy na tváři na dalším rande, ehm tedy lékařské konzultaci. Ta již ovšem přinesla o mnoho více radosti a to ve chvíli, kdy se již zdálo vše ztraceno. Úspěch se totiž skrýval až na poslední stránce knihy. Ta říkala: „Ve chvíli, kdy tvých 21 let nastane, vstoupí ti do života bolest a zmar, tak jako nikdy dříve ne. Až to nejhorší přijde, ten pravý muž zjeví se, poté i na něj naše prokletí sedne a on všechno tvé trápení převezme. Tak jako semínko v zemi zemře a květině svůj život předá – vaše společná bolest se v lásku přemění a ruka osudu, vám oběma, karty radosti rozdá. Takovou cestou neprošla jsem pouze já, ale také má babička a stejně tak i babička její. Již po staletí zastihuje ob generaci naší rodinu toto životní prokletí, kdy nepoznali jsme lásku své matky a tato rána v srdci musí být vyléčena právě touto kletbou. Jednou bude i na tobě abys tuto zprávu předala dále.“

Ačkoliv na šťastné konce nevěřím, tak snad zbývá už jen dodat, že Alenka s Martinem od té doby tvořili krásný a láskyplný pár.

Zdá se tedy, že život se neřídí tím, čemu věříme či nevěříme. Konec je pro nás všechny totiž stejný. Podstatnější tedy je, jaká k němu vedla cesta. Nechme se raději volně unášet vlnou osudu :)

Nyní skutečně již konec!