SNĚHOBÍLE

Ustrnul už neví
proč a zač jen
ten moment mu
probleskl hlavou.
Svítí světlo jakoby
něco pletlo, usmíření
s tmou pošetilou, kanoucí.

Zvony řvou, ohlušují
uši. Někdo něco tuší
a už běží, padá zrada..
Utkvělá myšlenka zní
v uších, čte si ty své
paměti. Odvěká cesta
do nitra člověka, nic
tě tam nečeká. Jen
vyprahlé zklamání, jako
větev nad tebou se naklání.

Ani o píď ani o metr tam
musí bránit svoji vlast v
zákopech nějaké další
nesmyslné války. Posílá
krvavé dárky v podobě
dělostřelectva. Ohlušující
řev, nese zkázu a benefiční
strach. V bahně nebo v krvi už.

Už se neví déšť staví scénu
melancholie, on v ní je. A ty možná
taky budeš, nebo ne zařvi že nechceš
umírat ve válce která se ani tím
termínem nenazývá. Je to jen
prý policejní akce, bez policie.

Ale s tebou vojáku, jak se ti tu
líbí? Potlesk na otevřené scéně
sklidíš, ale ty už nemáš čím tleskat.
Tvé údy přední už nejsou to co bývali.
Oni přesněji řečeno už ani nejsou.

Jen jakési pahýly ti zbyli, jak se tedy cítíš.
Já vím chceš se ukončit, tak dobrou
noc navždy, provždy, neb celou noc
nebo i život. A venku tam jen chčije
a chčije. Lije jako z konve průtrž mračen

Zamračen a smáčen možná i mrtev brzy
bude, zbyla jen představa realita krutá, dutá.
Změť myšlenek proudících hlavou, nepřestanou.
Stále tanou uštěpačné otázky ti kladou, odpověz
jak ani zastřelit se nejde. Žij nebo zemři ustálená
rozprava. Vstoupil a už neustoupil ani o krok, kdo
uklidí to svinstvo nachové?