Manželem proti své vůli 24 .díl

Manželem proti své vůli 24.díl

 Měl jsem co dělat, abych se vzpamatoval z letu na Flíčkovi pak z jeho brždění, kdy rovnou přistál a mě to vyrazilo dech. Jako třešnička na dortu mu musíme vyčistit zuby, protože ten jeho smrad z tlamy by povalil i vola. Kousek od nás byl ohýnek. Blíž sem rozpoznal jedno z košťat opřené o strom. Pod nohama mi zapraskaly větvičky a zašustilo suché listí. Zvěř shromážděná okolo ohně se rozutekla do všech koutů. Vykukovaly jen svítící zvědavá očka. Laja ležela na dece a hrozně se vrtěla a házela rukama. Zdá se jí něco zlého? Napadlo mě, když vykřikla. „Derisi!“ Trochu mě to zarazilo, ale klekl jsem si a chytil jí za ruku. „Neboj neopustím tě.“ Byla celá studena, i když kousíček od ní plápolal oheň. Teplý vzduch rozehřál zbytky jinovatky co se na mě usadil z letu na Flíčkovi.  „Ne já nechci. Derisi pusť.“ Tentokrát vylítla do sedu a začala se svíjet bolesti. Něco tady nesedělo. Já bych jí nikdy neublížil, přitom se křečovitě držela za mou ruku. Pak jsem si toho všiml. O kousek dál ležela malá lahvička. Upoutala mě svým zvláštním tvarem. Uvnitř zůstala jedna kapička, která byla tak divně cítit. V mysli jsem zapátral po všech bylinkách, které jsem se stihl naučit. Dost mi toho zbylo a nestihl prolistovat nakonec bylinek, ale tahle tam zrovna byla. Nemůžu si vzpomenout jaká výstraha u ní byla. Znovu přivoním, abych zjistil co je zač ten utrejch, který vypila.

 „Derisi probuď mě. Pomoc.“ Krátké propojení mysli mě nenechalo na pochybách. Rovnou se tok myšlenek přerušil něco ho přetrhlo. Začal jsem s ní cloumat a dokonce Laju popleskal po tvářích. Nic nezabralo, tak jak bych si přál. Její tělo se otřásalo čím dál častěji. Flíček seděl hned vedle, ale pomoct nedokázal. Jeho moc byla omezená a na čaroděje se nevztahovala ty měli vlastní obranu. Proč to vlastně udělala? Znovu pátrám po textu u bylinky, když se mi vybavil popis. Stinná květina se nikdy nepoužívá. Zakázané trhat a cokoliv z ní míchat či sušit. Text byl velice starý a strašně blbě se četl, proto mi utkvěla v paměti. Určitě se tam psalo ještě něco. Dole v rohu na konci stránky. Bylo to jako, když mám knihu před sebou a skoro jsem to měl. Vyroben jeden lektvar stinného zapomění. „A sakra.“ Uniklo mi samo ze rtů. „Vstávej! Vzbuď se no tak Lajo to mi nedělej.“ Pevně jsem jí objal. Nesmím o ní přijít. Bez ní bych nebyl, už si nedovedu představit žít, aniž by nebyla po mém boku. „Slyšíš ty jsi moje a nikdo a nic mi tě nevezme.“ Položil jsem jí na zem a zlehka přejel svými rty po jejích. Ledové rty nasáklé odvarem chutnaly trpce. Jejich účinek mě uspával. „Lajo odpusť, ale potřebuju víc.“ Znovu jsem se naklonil nad její jinak sladké rty a ochutnal bylinu, kterou vypila. Bral jsem si další a další polibky, ze kterých bych byl za jiných okolností šťastný. „Ještě trochu.“ Lajina ruka byla stále studená, ale já ji nehodlal pustit. Znovu jsem ochutnal její rty. Přesně takhle mají chutnat pomyslel jsem si a upadl do říše snů. Místo snění se propadám tunelem někam dolů. Okolo víří barvy a smíchávají se ve mžitky. Točím se stále rychleji a sjíždím hlouběji, až na samé dno.

 „Paní Laja ne zpátky?“ Ptal se malý skřetík většího s brýlemi.

„Nebýt doma. Co potřebovat?“

„Běžky juknout za mnou.“ Následoval ho, aniž by věděl proč.

„Byldy schnout.“ Hmátl do košíku s bylinkami a opravdu byli skoro suché.

„Paní Laja v pořádku?“

„Určitě. Pan Deris hledat a najít. Přijít domů brzo.“ Malý skřetík se uklidnil a šel si po jiné práci, ale ten větší se začínal strachovat. Ještě nikdy bylinky nezaschly. Paní Laja je chránit než vařit i několik týdnu, když musela pryčky. Zamyšlený se vydal podle pokynů do nejvyšší věže. Jen on věděl, kde najít dveře.

 https://povidkyodkat.blogspot.com/