Sen

Hněv ve zdobeném porcelánu;

jemný dotyk a dravě proudí ven, 

na rozloučení Ti s úsměvem mávnu, 

snad noční můra to byla jen!

Láska, duše ani světlé růže;

nestačili k radosti?

Více má maličkost vskutku nezmůže;

snad jen pohřební hostiny se zhostit. 

Svázaná v lese s rouškou v ústech;

smutně na mě hledí, 

mrazivý klid ale dále roste

a v žilách koluje mi trní. 

Srdce zvládla si mi rozpárat;

to už nikdo nedá dohromady, 

není divu, že stal se ze mě psychopat;

v náš poslední moment u šedé skály. 

Tvé slzy pokropily rty mé, 

poté věčná tma se snesla;

před soudem tenhle šílenec stane, 

v hlavě elektrická křesla, 

a opakuje jediné: "Trest smrti žádám, pane!"

Společný vesmír nám implodoval, 

už nikdy nebudeš Dráček můj. 

Ptám se - proč zjevil se tak temný val, 

z tech nejhorších snů?