Manželem proti své vůli 25. díl

Manželem proti své vůli 25. díl

Přestával jsem se točit. Bylo to neuvěřitelné a přitom tak skutečné. Kruhy ustupovali, aby nastoupilo něco mnohem horšího. Na samém dnu byla chvíli tma, dokud nezřetelné obrysy dostávali svou podobu a vystoupili na slabé světlo. Tohle bylo tak divné a matoucí. Jako by si to žilo svým životem. Přitom jsem dobře věděl, že to není reálné. Nemám čas na cokoliv se ptát, ale najít co nejdřív Laju a dostat se pryč.  Společně se nám to určitě podaří. Udělal jsem pár rozhodných kroků. To jsem ještě nevěděl co mě tady dole čeká. Co je to vlastně za místo? Při každém kroku byla slyšet ozvěna, která se odrážela od stěn. Divné místo pomyslel jsem si a šel stále dopředu, aniž bych věděl co mě tam čeká. Připadalo mi, že jdu věčnost, ale Laju se mi nepodařilo najít. Místo toho se proti mně zhmotnila postava. „Ty budeš vědět kde je Laja.“ Ukázal jsem na divnost prstem. Místo odpovědi se začal znovu rozpouštět a formovat jako by si vybíral, kdo se stane mým soupeřem. Mohl mít mnoho podob, ale nakonec si vybral někoho mě známého. Přede mnou stála moje sestra Kara. Kdybych nevěděl, že sedí doma určitě bych se k ní rozeběhl. Usmála se, až jí zrůžověli tváře. Ten usměv mě vždy okouzlil, ale tohle bylo jiné. Moc dokonalé a umělé. Začínal jsem si uvědomovat, že dokážu tu lest prokouknout a tak mě nepřekvapilo, když proti mně v mžiku stál Tom. Se mnou to nebudeš mít tak jednoduché pomyslel jsem si a znovu se zaměřil na detaily. Starý ovčák co nás vychovával si přiložil k ústům fajfku. Pobafával a sem tam na mě kývnul. Přicházel jsem tomu na kloub. Představit si ho trochu jinak nebyl velký problém a opravdu se pozvolna přeměnil. Bylo to sotva postřehnutelné, ale je to tak. Někdo se mi hrabe v hlavě. Zkusil jsem jí zablokovat, ale nepomohlo to. Tady to asi nefungovalo, jinak by se Laja hned probrala a tomuhle tady unikla. Je možný, že to udělala dobrovolně? Proč by to dělala. Musím si pročistit hlavu jinak se dál nedostanu. Přednější je dostat se k ní.

 „Zaveď mě za Lajou.“ Stín viděl, že nemá šanci jak by mě mohl přemoct. Mojí vůli nedokázal zlomit a tak ustoupil na stranu a nechal mě projít. Změnilo se místo a krajina.  Zapadával jsem čím dál hlouběji. Jako bych se brodil bahnem a místo půdy pod nohama se bořil, když mi podala ruku. „Lajo!“ Stála tam s napřaženou rukou. Chytil jsem se. Tohle je prostě štěstí. Chci jí obejmout, když mi to došlo a odstrčil ji. Další hnusný stín. „Říkám to jasně. Doveď mě k ní. Se mnou prohraješ. Zničím to tu.“ V očích mi doslova létali jiskry, jak jsem byl naštvaný a unavený ze situace, ve které jsem uváznul. Všechno bych kvůli Laje obětoval, ale jí tu nechat nemůžu. „Nech nás jít. Nevyhraješ.“ Poprvé za celou dobu se uráčil promluvit. „Jste moji a já vás nepustím.“ Byla to směsice hlasů, které se prali o nadvládu. Tělo se taky každou chvilku přeměňovalo. Končetiny sebou házeli do stran, když šel. „Tak mě zaveď za pravou Lajou.“ To mi naštěstí splnil a provedl mě další divnou krajinou. Vedle Laji někdo stál. Viděl jsem jen záda. „Lajo.“ Zavolal jsem na ní, ale neodpověděla. Tohle bude zase podvod, když se na mě otočil její společník. „To mám být já?“ Chvíli jsem vstřebával svou podobu a nakonec se na celé kolo rozesmál. Moje kopie dala ruce v bok a nechápal proč se směju, ale já věděl svoje. „Tohle jsem já? Tak vůbec nevypadám.“ Snažil jsem se ho vytočit. „Mám vetší hlavu a taky velkej smysl pro humor.“ Laja jako by i tady spala se probrala ze sna. Když slyšela můj hlas.

 Ve věži:

Pani Laja mít probléma. To se musí rychlík do pořádek. Štrachal se po točitých schodech, které snad neměli konce. Sám pro sebe si drmolil nějaká skřetí slovíčka. Dával pozor, aby nezakopl jinak se nikdo jiný nedostane dovnitř. Jen on znal cestu a dveře co stráží velké věže. Bylo to zatím jen jednou, kdy sem musel jít a to s Lajou, kdy mu vysvětlovala co musí udělat. „Brýlík to zvládat.“ Vylezl poslední zatáčku a vyndal klíč který se mu houpal na krku pod oblečením. Jeho křivky přesně zapadli do zámku a se skřípotem uvedli do pohybu mechanismus. Cvakání a natahování. Nakonec velké lupnutí, kdy se dveře konečně pootevřeli.    

https://povidkyodkat.blogspot.com/