Chtěl bych se jen

rozjet přímo rovně, 

ideálně po Polsku,

uvědomit si tak ve svém mozku,

jak žije se mi náramně.

Ucítit ten velký prostor,

co je celý přede mnou,

a všem svým nemocem navzdor,

zdravím zářit na n-tou.

V myšlenách mít mého Ježíše,

rozmlouvat s ním věcně, tiše.

Přibrat do duše rodinu,

a milovat tu hodinu,

kdy den odchází na střídačku

s tím červeným večerem,

kdy vzduch voní létem, a né jarem

a mé děti perou se o houpačku.

Chtěl bych se zas snad už posté,

nechat znovu překvapit,

jak moře při přílivu roste

jak potřebuje osolit.

Napadá mě teď jen myšlenka,

všechny slzy světa vzít

do Baltu je rozmísit,

a zaplavat si v něm jen tak v trenkách.