Stoky- I.

Toto je jedna z delších povídek z mého postapo světa, kterou bych rád publikoval na části. Prologem je "Richard", pokud byste chtěli, můžete si ho přečíst a dostat se tak do souvislostí. Snad se bude líbit. Předem děkuji za názory.

 

Stoky- Sanctuarium coitu

 

Když se otevřely vrata vedoucí do podzemního komplexu, musel Innominatus uznat, že název tohoto místa je naprosto trefný.

Stoky byly vytvořeny ze sklepů, podzemních garáží, odvodných kanálů a chodeb během války. Po ní se z nich stalo jedno z nejlidnatějších míst na planetě. Ve velkém se tu obchodovalo, kupčilo a nebyl zde problém sehnat ani nájemné vrahy, převaděče, nebo lehké holky. Stahovala se zde sebranka těch nejhorších charakterů, jaké kdy po válce zůstaly na živu.

Ačkoliv byli obyvatelé Stok schopni se semknout při útocích bohů, v dobách klidu nikdo nevěřil nikomu a nezřídka se stávalo, že byl někdo ubit, uškrcen, či rozsekán přímo na tržišti. Proto, když se ukázali Vyvolení se svými Bratry šiřiteli, hodně lidí neskrývalo radost z jakéhosi pořádku a možnosti se na někoho obrátit, pokud šlo o život. Za tento luxus požadovali pouze veškerou měď a prostory pro, jak tomu říkali, své zájmy.

Innominatus věděl, že se zde vyslýchají a mučí nepřátele a kolaboranty s démony, a podle něj to zde věděl každý, jen se o tom zarytě mlčelo.

Prohnal se kolem něj hlouček dětí, které na něj pořvávaly urážky. Ignoroval to. Nemělo cenu se tím zaobírat, byly to jen hloupé děti a svým chováním pouze maskovaly strach z toho, jak vypadá.

Vykročil podél zdi tunelu, osvětlovaného modrými světly potentiových zářivek. Ve stáncích se nabízelo jídlo i všemožné zboží. Obchodníci se jeho zjevem nenechali zastrašit a nabízeli mu vše, co prodávali. Ani to ho nezajímalo. Se zájmem sledoval lidi. Prodavač nádob na vodu lačně pokukoval po malém chlapci, zavazujícím si tkaničku. Chtěl s ním dělat velice odporné věci.

To však nebyl jeho problém. Musel najít převora Tomase.

 

***

 

„Takže jste to poslali mezi lidi?,” pochybovačně zvedl obočí otec Varianus.

„Jen test jeho schopností,” odpověděl chladně otec August a vrátil se pohledem na Patera maxima majora sedícího v honosném křesle na konci sálu. Na stěnách visely obrazy zobrazující výjevy z bitev vedených Bratry. Za Nejvyšším byl pak prapor se symbolem oka v trojúhelníku.

„Nebojíte se, že svým jednáním zdiskredituje naše společenství,” ozval se stařičký otec Harold.

„Nenosí výsostné znaky, a i kdyby, poslali jsme ho do Stok,” poklonil se August.

„Do Stok? Ta verbeš se hodí jen pro špinavou práci a odvracení pozornosti. Démoni se mezi nimi pohybují, to je jasné, ale nejdou vypátrat. A obyvatelé je neprozradí. Myslíte, že by to bylo schopné je odhalit?,” naklonil se Pater.

„Jsem si jist, je neobyčejný, pane. Tým, který jsem složil, odvedl mistrovskou práci.”

„Opravdu?,” zajímal se Pater.

 

***

 

Vůně ryb, zrajících sýrů a pálenky byla téměř hmatatelná. Bezejmenný sledoval korpulentní ženu, táhnoucí za sebou vozík s mrtvou srnou. Podezíravě na všechny hleděla. Když si všimla Innominata, vykvikla leknutím. To ho pobavilo.

Zabočil do postranní uličky. Podle opracování stěn byla vytvořena, aby propojila hlavní tunel s některým ze sklepů. Překročil ležící dívku, které z roztržené blůzy vykukovalo ňadro a špinavou sukni, plnou záplat, měla vykasanou do půli stehen. Nebyla mrtvá, ani zraněná. Podle zvratků vedle ní a nezaměnitelného puchu, linoucího se jí z úst, byla opilá. Těžko říct, jestli si pohlavní styk užila před tím nebo potom, co upadla do opileckého komatu. Innominatus se přikláněl k té druhé variantě.

Ulička vedla do prostorné haly, která by se dala nazvat náměstím Stok. Vedlo z ní a do ní plno dalších uliček, nad jejichž ústím byly značky, prozrazující kam vedou. U stěn se tísnily hloučky lidí. Někteří hráli zvláštní hru spočívající v házení kůstek o zeď, hráči se při ní hlučně dohadovali. Kousek od nich seděl na zemi mladík s popelavou kůží a černým uhlem maloval ženský obličej na kus zažloutlého papíru.

„Hej, krasavče, kam valíš?,” oslovil Innominata jeden z hráčů, a vyvolal tak u ostatních smích. Bezejmenný si jich nevšímal a šel dál. Ale muž mu zastoupil cestu s drzým úšklebkem.

„Ptám se, kam valíš.”

„Mým cílem jest cesta samotná, člověče,” promluvil Innominatus klidně. Hlas vycházející skrz helmu zněl nepřirozeně strojově.

„Hele Lenku, pán je nějákej vzdělanej,” rozřehtal se jeden z přihlížejících.

„To jo, třeba patří k těm řiťomrdům. Ale botky má fešný, hodily by se mi,” odplivl si Lenek posměšně.

„A ten pláštík,” doplnil další kumpán.

„Co asi má pod tou nablejskanou helmou?,” přidal se jiný.

Lenek vykročil k Bezejmennému a vytáhl z opasku dýku. „Tak šup s tím dolu.”

„Ač zahlceni problémy, lidé stále dokola vyhledávají další. Přijměte lekci. Ačkoliv nevyžádanou, přesto poučnou,” odvětil stále klidně Innominatus a rychlým pohybem ramen posunul plášť, čímž odhalil doposud skryté ruce.

 

***

 

„Přivezli jsme ho z pevniny,” vypravoval přítomným otec August, „byl zasažen paralizujícím jedem Temného.

Vlastně jsme původně chytali toho démona, právě kvůli látce, kterou produkuje. Schoval se do staré budovy. Když ho šiřitelé obklíčili, urputně se bránil, a tenhle člověk jim vyběhl na pomoc.”

„Šiřitelům vyběhl na pomoc barbar?,” divil se otec Harold.

„Ano. Naneštěstí, nebo naštěstí, ho Temný zasáhl jedem a vyplivl na něj kyselinu. Temného chytili a vzali i toho muže.

Neměl příliš veliké šance na přežití, proto jsme se pustili do experimentu.”

„Bez svolení? To je proti Boží morálce!,” vykřikl otec Varianus.

„Já si myslím, že to bylo právě dílo jediného a skutečného Boha, že nám ho seslal do cesty,” namítl August.

„Pokračujte prosím,” přerušil spor Pater maxime major. Varianus vrhl na Augusta nevraživý pohled.

„Děkuji, Nejvyšší.

Tedy, jak jsem říkal, můj tým medicusů vyvinul spolu s metalurgy speciální oblek. Je lehký, pružný, přesto velice pevný a váže se na lidskou tkáň. Při zkouškách vydržel palbu z pušek, aniž by se výrazněji poškodil.

Helma je celoobličejová a propojuje uživatele s jeho třetím okem.“

„Třetí oko je jen mýtus,“ odfrkl si zavalitý otec Evan.

„Je nesporným faktem, že někteří lidé jsou schopni vnímat jinak neviditelné a neslyšitelné signály. Mají předtuchy, nějak ví, co se stane,“ přesvědčoval August

„To je kacířství,“ vykřikl Varianus.

„Nejvyšší,“ obrátil se August na Patera. „Vždyť i otec Beowar, kterého si naše společnost váží jako reprezentanta naší víry, měl předtuchy a předpověděl i požár jižních planin, a to týden předem, naprosto přesně.“

„Dejme tomu, že třetí oko je. Jak jste ho aktivovali?,“ rozhodl Pater.

„Nakolik se síla oka zvýší, jsme netušili, kolega Franco upozornil na možnost toho, že mozek nebude schopen se vyrovnat s tak náhlým prozřením a zkolabuje.

Objekt však reagoval dobře. Až na silnou retrográdní amnézii. Myslím, že to byla obranná reakce. Zapomněl vše, co se odehrálo, před zapojením helmy.”

„Rouhání, zničili jste člověka,” burácel Varianus.

„Prosím, klid,” okřikl ho Pater.

„Nikoliv. Spíše jsme ho zachránili. Kyselina mu zničila obličej a prožrala se k jícnu. Díky obleku je schopen žít. Biochemikové přizpůsobili tělo složitými operacemi na příjímání potentia. Je výkonnější, rychlejší a učí se neuvěřitelně rychle. Za čtrnáct dní výcviku porazil nejlepšího zápasníka i šermíře. Zaujala ho velice zvláštní zbraň.”

 

***

 

Lenek se snažil zvednout ze země. Bolelo ho celé tělo a jazykem našel volná místa mezi zuby. Jeho kumpáni leželi ve vlhké špíně kolem něj. Lidé, zaujati představením, se kolem nich shlukli a nadšeně Innominatovi tleskali. Ten zastrčil rapír do pochvy a záštitu přikryl pláštěm.

Musel jít, tohle zdržení se mu nelíbilo. Upravil si plášť na ramenou a chystal se odejít, když tu se davem protlačili dva Bratři.

„Co se to tu děje, rozchod,“ zaveleli. Lidé se s mumláním rozcházeli, jen mladík s dlouhými mastnými vlasy se familierně opřel o Bratra a s kalným pohledem ukázal na Lenka.

„Tenhle píčus a jeho banda se snažili okrást tady tohohle,“ řekl ztěžka. „A von jim nakopal prdel.“

„Je to tak?,“ odstrčil od sebe Bratr opilce a podíval se na Innominata.

„Veskrze se dá říci, že ano, avšak já bych to nazval názorným příkladem špatného postupu při získávání zboží,“ kdyby se mohl Innominatus usmát, udělal by to.

„Málem jste je zabil,“ ukázal druhý Bratr na krvavé šrámy táhnoucí se přes záda kumpána s dětskou tváří.

„Nerad odporuji, šiřiteli pravé víry, ale zranění jsou jen povrchová. Jistě, silně krvácí, ale vězte, že to tím, že svaly jsou více zásobovány touto nepostradatelnou tekutinou. Nechtěl jsem je zabít. Proto tu nejsem.“

Lidé se rozešli a opilec si vybral jiný objekt, který obtěžoval svými monology. Byl to popelavý mladík, malující dívčí tvář.

„Kdo jste?,“ zeptal se první bratr.

„Nemám jména, ni hodnosti. Nepotřebuji je. Jsem tu, stvořen jediným a skutečným bohem, skrzeva jeho vyvolený národ, to postačuje dosti,“ odvětil. Už se mu zde nelíbilo, byl lačný splnit úkol, který mu byl nastíněn.

Druhý Bratr se naklonil ke svému kolegovi a cosi mu pošeptal.

„Jste Bezejmenný?,“ zeptal se pak. Innominatus se rozšafně poklonil.

„Můžeme vás doprovodit k převorovi?“

„Budu vám nesmírně vděčný.“

Lenek počkal, až Bratři s Bezejmenným zmizí v uličce a pak se bolestivě překulil do sedu. Byl velice rád, že ho Bratři nevzali s sebou na výslech. Když se to vzalo kolem a kolem, měl docela štěstí. Odplivl krvavou slinu a zaklel. Lidé si ho pobaveně prohlíželi.

 

***

 

„Nebojíte se, že se to obrátí proti vám?,“ zajímal se otec Harold.

„První, co jsme ho naučili, bylo číst,“ začal vysvětlovat August. „To zvládl za pět hodin. A první, co si přečetl, bylo naše učení. Pochopil ho za tři hodiny a seznal, že přidat se k nám je dobré.

Jak jsem říkal, jeho mozek pracuje úplně jinak díky potentiu, ke kterému máme přísun jen my. A mimoto, chce objevovat nové a přijímat výzvy. To mu umožníme také nejlépe my.“

„Uvědomujete si, že jste stvořili démona? Živí se energií a má nenormální schopnosti,“ ozval se rozmrzele Varianus.

„Kolego, vy si laskavě uvědomte, že vše, co a jak činí, vychází z jeho lidské podstaty. Mozek pracuje na deset procent a díky helmě a potentiu se aktivuje asi na padesát.

Jediné, co jsem ochoten přijmout jako nenormální, je absence bolesti a vědomé užívání třetího oka.“

„Necítí bolest?,“ podivil se Pater.

„Jak se to vezme. Oblek je napojený na páteř, potažmo na nervový systém. Zadržuje bolestivé vzruchy a do mozku pošle jen jejich slabou ozvěnu. Zranění detekuje, ale bolest jako takovou necítí.“

„A cítí radost, smutek, lítost, nebo jiné emoce?,“ zeptal se náhle otec Evan.

„Jak to souvisí?,“ August vytvořil až komicky vylekaný výraz.

„Zajímá mě to.“

 

***

 

Bratři vedli Innominata přes lávku spojující dva břehy odvodného kanálu, u kterého několik mužů v nepromokavých pláštích nabíralo vodu.

„Je sucho, tak je málo vody, ale když třeba týden v kuse prší, tak se to tu zaplaví až po okraj,” ukázal první Bratr na potok líně se plazící betonovým korytem.

Innominatus pokýval hlavou. Přešli lávku a zabočili k ústí dalšího tunelu. Mírně stoupal a jeho stěny byly úplně jiné než doposud. Vstoupili do prostoru vymezeného pro Vyvolené.

Na konci chodby svítilo jasné světlo hlavního sklepa. Vypadal jako místnost domů v Městě. Bílé, čisté stěny, na nichž visely výjevy s Bratry a krajinky ostrova.

„Tady najdete převora Tomase,” zastavil se druhý bratr u zdobených dveří.

„Jsem vám zavázán, udatní šiřitelé pravé víry. Nechť vás jediný a skutečný Bůh ochraňuje,” poklonil se teatrálně Bezejmenný. Bratři mu odpověděli vojenským pozdravem a odešli.

Innominatus zaklepal. Po chvilce uslyšel šouravé kroky.

„Kdo je to?,” ozval se chraplavý hlas za dveřmi.

„Ten, jehož příchod očekáváte,” pronesl.

Dveře se pootevřely a v mezeře se objevila půlka člověka v šedé sutaně, zarostlým obličejem a unaveným modrým okem, které se po spatření příchozího v úžasu rozevřelo.

„Vy jste...”

„Innominatus,” doplnil „K vašim službám.”

Převor Tomas otevřel dveře dokořán a pozval Bezejmenného dál. V převorově kanceláři se posadili naproti sobě ke kovovému stolu.

„Abych řekl pravdu,“ odkašlal si Tomas, „představoval jsem si vás docela jinak.“

„Naše představy se obvykle s realitou neshodují, převore.“

„Pravda. Přistupme tedy k problému. Ve Stokách se nám nedaří prosadit morálku civilizace. Lidé se zde zřejmě ocitli v moci démonů, které, žel, nejsme schopni najít. Nikde se nescházejí, prokazatelně neobětují a zvláštní schopnosti se zde také neprojevují. Tedy až na ty hrůzy.“

Innominatus převora poslouchal a vzpomínal na postavy, které během své krátké procházky potkal. Musel mu dát za pravdu jen napůl.

„Ženy rozsápané v tunelech a nabízející se před očima všech, zneuctěné děti a minulý týden stařec, kterému kdosi utrhl nohu. Modlím se, jak jen mohu, ale Bůh mne pověřil velice nelehkým úkolem. Já a bratrstvo na to nestačíme, zdá se.“

„Doprovodíte-li mne, rád bych se podíval na pár míst. Dle zkušeností z jiných lokalit a povahy zdejší aglomerace, jsem lačen poznat některé zdejší genie loci.“

„Skutečně?,“ sepjal ruce převor Tomas. „Pokud to pomůže naší věci, jsem ochoten dělat vám tu průvodce.“

 

 

***

 

„Takže podle toho, že ho baví literatura a bojové umění, si myslíte....,“ pochyboval otec Evan

„Nemyslím si nic,“ přerušil ho nasupeně August. „Jen konstatuji, že se nechová jako bezcitná zrůda,“ oponoval.

„Bratři, bratři, uklidněte se,“ mírnil je Pater maximus major. „Prozraďte mi spíš, co jí a jak, má-li jícen zničený.“

„Potentio, Nejvyšší,“ odpověděl August spěšně. Byl velice rád, že se téma hovoru stočilo jinam.

„Jak?“

„Oblek se spojil s jeho tkání, a když má dost energie potentia, vyživí veškeré orgány, včetně mozku, o kterém jsme si mysleli, že je schopen přijímat pouze cukr a kyslík. Kyslík jednoduše dodáme, ale cukr by byl obrovský problém. Díky Bohu ho není potřeba řešit.“ Otočil se na přítomné otce, ale zrak upřel na Variana. „Je to nesporný důkaz toho, že Bůh je nakloněn našemu záměru,“ řekl dostatečně zřetelně.

„O důkazech božích záměrů nechte rozhodovat důsledky činů, které TO vykoná,“ umírnil Augusta Pater.

 

***

 

Převor Tomas to místo nazýval Sanctuarium coitu a Bezejmenného to skutečně pobavilo. Ten název byl naivně vtipný a zároveň přesně popisující charakter krajního, slepého konce tunelu. Byl to vlastně další z mnoha trhů, jen tady se prodávaly lehké ženy. Na vlastní pěst, i přes pasáky.

Innominatus v nich cítil odpor, jaký je zaplavil, když přijímaly zákazníka, ačkoliv na venek se koketně usmívaly. Cítil, jak jsou rozhodnuté nesouložit, ale okrást, a dokonce cítil jejich strach z výprasku od známého zákazníka. Bylo jim jasné, že když je nezbije on, udělá to za něj jejich pasák.

„Odporné,“ poznamenal Tomas, když procházeli kolem výklenků nedostatečně zakrytých plesnivějící látkou, v nichž ženy pronajímaly svá těla za jídlo, čistou vodu, oblečení, nebo zbraně.

„Snad pro vás, který se bojíte, nebo se štítíte okusit, ale ti muži by vám oponovali, drahý převore,“ odpověděl Bezejmenný. Tomas na něj tázavě pohlédl. Nerozuměl mu, byl zmaten jeho přístupem, ale věřil, že pokud je Město přesvědčeno o jeho kvalitách, má je.

Přes očekávání si Innominata lidé, v tomto koutě Stok, málo prohlíželi. Vlastně téměř vůbec. Bylo jim jedno, jak kdo vypadá, co má na sobě, nebo čím je cítit. Hlavně, že měli čím zaplatit.

Na stoličce vedle prázdného výklenku seděla mladá dívka se strhanými rysy, přesto s nádhernou tváří a uhrančivýma očima.

„Máte chuť se pobavit pánové?,“ oslovila je, když procházeli kolem.

„Bože, odpusť té hříšnici,“ nakreslil do vzduchu převor trojúhelník.

„Dovolte, madam, podotknout, že jste velice půvabná,“ otočil se k ní čelem Bezejmenný. „až andělsky, řekl bych. Jako byste od muže, kterého upoutáte, nasávala veškerost energie jeho zájmu.“

„Prosím?,“ narovnal se převor Tomas a snažil se v lesku helmy najít odpověď na otázky, které vířily jeho myslí.

„Jak jste to poznal?,“ zvážněla dívka. Převor tentokrát hledal odpovědi v jejích očích.

Innominatus se elegantně přesunul k výklenku, a odhrnul závěs. „Za prvé, bych mohl poukázat na úplnou absenci důkazů, že se zde kopuluje. A to proč máte nulovou zkušenost v oblasti pohlavního styku. To by vás ale nějak neodlišovalo od člověka, že.“

Převor Tomas byl skutečně zaskočen. Nechápal, jak může tohle vědět, jak si vůbec může dovolit ji z takovéto věci osočit. Tady.

„A za druhé, co jiného se stává inspirací malujících mladíků, než náhlá múza?,“ pokračoval Bezejmenný během neméně ladného přesunu za dívčina záda.

„Proč mě chcete zničit?,“ zeptala se a po tváři ji stékala zlatá slza.

„Já ne. Já, má milá, pouze plním úkoly, které mi někdo dá. A sleduji, co se změní. Ptejte se velectěného převora Tomase. To on je mluvčí mluvčích jediného a skutečného Boha.“

Tomas se snažil najít slova. Nasucho polkl. „Chcete, chcete říct, že tohle je démon?“

„Pro jiné bůh. Ale ano, převore, je to démon,“ řekl v mírné pokloně Innominatus. „Jaký je můj úkol v této chvíli?,“ zeptal se pak.

Dívka zavřela své nádherné oči a vzlykla. Potichu, téměř neznatelně. Převor netušil, jak se má zachovat. Ona přece nemůže být tím ohrožením, které ničí duše a mysl obyvatel Stok. Ale byla démon. A s tím se podle otce Valeriána musí provést jen jediná věc.

„Napravte chybu,“ vyhrkl. „Démon nás ohrožuje,“ pokračoval, ale poslední slova se mu vzpřičovala v hrdle.

Pak uviděl tu vteřinu, kterou už nemohl zapomenout. Uviděl, jak dívka otevřela své oči bez viny prolité krve. To a pak záblesk, který od nich oddělil tělo.

Svalila se na zem a začala se vypařovat, Innominatus k ní poklekl s pravicí svírající rapír za zády a levicí napřaženou nad mrtvé tělo. Rukavice nasávala vznikající světelnou mlhu.

„Jak, jak, jak jste věděl, že...,“ koktal převor a zjišťoval, kdo všechno si jejich počínání všiml. Nikdo.

„To umím,“ řekl chladně Innominatus. Už pochytal veškerou energii.

„Co?,“ zeptal se Tomas a v jeho hlase Bezejmenný cítil pichlavost převorova zděšení.

„Plnit úkoly. Mám za úkol najít démony. Jednoho mám. Zítra se chci setkat s velitelem bratrů,“ řekl klidně, téměř uklidňujícím hlasem. „Potřebuji průvodce.“

Pak vykročil. Po pár krocích se otočil na Tomase, který hleděl na špinavé šaty, co zbyly po múze a usilovně přemýšlel.

„Jdete?,“ zeptal se Innominatus.

 

---