Stoky-II

Druhý díl stok.

POZOR!!! Opět rádoby archaicko - vznešený jazyk. :-D

Aréna

 

 

Slunce se vyhouplo nad střechy budov v Městě podtrhujíc tak jejich pompéznost a okázalou velikost.

Otec August Slunci nastavil tvář a dovolil si na chvíli oddat se požitku z toho, jak se mu do tváří opírá teplo. Pak si nasadil kápi. Nebylo by dobré, kdyby se opálil. Snědá pokožka se hodila pro rolníky a techniky pracující venku. On, ctihodný vyslanec jediného a skutečného Boha, musí mít kůži bílou.

Vykročil na procházku, kterou si chtěl dopřát v tento překrásný den, když tu si všiml, jak k němu chvátá hubený, komicky malý Roderik. Teprve nedávno složil otcovskou zkoušku. Nutno podotknout, že byl v semináři nejlepší.

„Otče Auguste, otče Auguste,“ volal na něj zadýchaně. August se zastavil a složil ruce do rukávů sutany.

„Chvála jedinému a skutečnému Bohu,“ dýchal těžce, když stanul před pobaveně se křenícím otcem. „Mohu vás obtěžovat?,“ zeptal se pak pokorně.

„Ale jistě, Roderiku. Tedy pardon, otče Roderiku,“ položil mu ruku na rameno. Mladík se začervenal a odvrátil stydlivě zrak.

„Co byste rád, kolego?“

„Víte, včera jsem byl přítomen na sněmu a velice mě zaujal váš projekt, který jste tam hájil.“

„Máte na mysli Innominata,“ usmál se August. Měl Roderika rád. Byl sice neduživý, fyzicky slabý a byl vlastníkem toho nejpřihloupějšího výrazu na ostrově, ale jeho intelekt byl mimořádný. Věci zkoumal do hloubky a byl vždy pokorný.

„Ano. Chci se zeptat, jak dlouho to vydrží v provozu s jednou dávkou potentia.“

„Za prvé, kolego,“ zvážněl August, „Je to on. Innominatus je živý, není věc.“

„Promiňte,“ zastyděl se Roderik.

„A za druhé, dávka středně velikého potentia mu umožní přežít asi týden. Ovšem beze spánku, který nepotřebuje. Když vezmete v úvahu, že se jedná o životní energii, je to málo. Naštěstí je schopen si ji sám doplnit.“

„Fascinující,“ žasl Roderik, čímž Augusta opět donutil k úsměvu. „Rád bych se dozvěděl víc.“

„Můžete mne doprovodit na procházce, při které zodpovím vaše dotazy.“

Dvojice otců se vydala po dlážděné cestě klikatící se mezi domy.

 

***

 

Bezejmenný stál v hlavním sklepě části určené pro Vyvolené a se zaujetím studoval obraz na stěně. Krátil si tak čekání na převora Tomase a velitele bratrů, který jim včera přislíbil doprovod.

Na obraze byl výjev příchodu Vyvolených do Stok. Lidé na něm byli zobrazeni padající dojatě a vděčně k nohám neznámého otce, nad nímž zářil symbol jediného a skutečného Boha. Bratři šiřitelé pak spoutávali jakéhosi Temného.

Innominatus celou noc studoval Annales Stokae, tedy kroniku, kterou zde sepisovali převorové od dob, kdy se zde poprvé usídlili, a byl proto náramně pobaven sdělením, který obraz nesl. Jednak se zde nikdy žádný démon nenacházel v konkrétní podobě a také otcové zde nikdy nepůsobili. Stoky byly vždy natolik svérázné, že se sem nikdo z nich neodvážil. Sloužili tu nanejvýš převorové, kteří se často střídali. Domorodci se po duchovní stránce nechtěli nechat zformovat.

„Chvála jedinému a skutečnému Bohu,“ pozdravil Tomas. Jeho pohled prozrazoval, že nespal. Na rozdíl od Bezejmenného, jemu spánek očividně chyběl.

„Chvála, velectěný převore. Snad jste také lačen odhalování tajemství zdejších zákoutí a netrpělivě očekáváte odpověď na otázku, kdo kazí morálku místních,“ poklonil se Innominatus.

„Ano,“ řekl Tomas nejistě. Důvodem jeho nespavosti byl včerejší zážitek. Pohled do nevinných očí, které odsoudil k záhubě, ho tížil jako balvan. A ať se snažil sebevíc, nedokázal si své rozhodnutí ospravedlnit.

„Chápu. Někdy zjistíme, že tajemství odpovědi nás nutí k dalším otázkám.“

Tomas upřel krví podlité bulvy na Innominata. Jak to ví, jak... Pak se něco v něm zlomilo. Už se nechtěl ptát, jen by zbytečně pochyboval. Hledal by odpovědi, které by byly k ničemu. Přijal to. Přijal jeho.

„Převore Tomasi,“ zahřímal vedle nich statný muž. Oslovený se polekaně otočil. Bezejmenný poodstoupil a složil ruce za záda.

„Veliteli Tulte,“ vydechl Tomas. „Tohle je...,“ zamyslel se.

„Pomoc z Města,“ poklonil se Innominatus. Velitel se na něj podezíravě podíval ostražitýma očima, pod kterými měl hluboké tmavé vaky.

„Byl bych vám nesmírně vděčen, kdybyste mi poskytl doprovod. Prahnu spatřit zdejší lokality. Víte o nějaké, kterou stojí za to uzřít?“

Tult se nevěřícně podíval na převora, jenž ho gestem vyzval, aby učinil, co po něm cizinec chce.

„Snad, já nevím. Co chcete vidět?,“ nemohl se rozhodnout.

„To, co uznáte za vhodné. Je to čistě na vás, kam povedete naše kroky. Snad jen Sanctuarium coitu bychom mohli vynechat, neboť jsme jej navštívili včera.“

„Převore?,“ zašklebil se Tult.

„Veliteli, Innominatus je zde služebně. Má úkol vyhledat démony a ti se většinou zdržují na těch nejohavnějších místech. V té baště smilstva jsme dokonce našli...,“ zarazil se. „Nečlověka,“ dokončil po chvíli. Oči mu při vzpomínce na múzu zvlhly.

„Skutečně? No tak já nevim. Třebas bysme se mohli podívat do Arény. Dneska bojují šampioni,“ navrhl Tult.

Bezejmenného překvapila radost, jakou z toho velitel měl. Jako pijan klepající se na kalíšek plný vyzrálého kvasu.

„Veďte,“ poklonil se Innominatus.

Převor nechal velitele a Bezejmenného jít napřed. Byl z té trojice jediný, který se bál toho, co zjistí.

 

***

 

Bratři pochodovali v dokonalém útvaru na cvičiště. Byli to mladí nezkušení chlapci, kteří se v nových uniformách cítili silní a měli pocit, že z nich sálá respekt a autorita. Jejich velitel, kráčející před nimi, přiložil pravou ruku na prsa a zřetelně pozdravil otce Roderika a Augusta čekající na rohu ulic, než jednotka přejde.

„Chvála jedinému a skutečnému Bohu!“

„Chvála!,“ zvolali kadeti jako jeden muž.

Otcové jim v odpověď požehnali a sledovali, jak hrdě kráčí svou cestou dál.

„Tak mě napadá, jakou funkci přesně Innominatus má?,“ zeptal se Roderik, když poslední rudý plášť zmizel za zdí cvičiště a byl slyšet jen rytmický zvuk pochodu.

„Plní úkoly,“ odpověděl stručně otec August a vykročil.

„Myslel jsem, zda je zařazen k ozbrojeným složkám, nebo řeší duchovní záležitosti.“

„Od obojího trochu. Jeho vzdělání, intelekt a logická zdatnost jej předurčují k řešení problémů víry či nalézání nebezpečí pramenících z vlivu skrytých démonů. Ale je i zdatný střelec a šermíř, který napraví sebevětší chybu, a tak může být vyslán jako pátrač a napravitel.“

Roderik pocítil vlnu pochyb. Jak by mohl člověk, vytažený z nějaké necivilizované díry, kde nikdy neslyšel ani zbla o jediném a skutečném Bohu, najednou tohle všechno zvládat. Vždyť selekce mladých mužů probíhá tak pečlivě a nikdy se nenašel jedinec, který by si mohl vybrat, nebo byl vhodný pro více složek. Stavitel se nikdy nemohl stát šiřitelem, zemědělec učedníkem víry pravé, nebo inventor medicusem.

„Je tedy převor šiřitel, nebo otec velitel?,“ pronesl Roderik zmateně.

„Není ani jedno. Nemá hodnost ani zařazení,“ zasmál se August. „Vlastně oficiálně nepatří ani k Vyvoleným.“

„Ale to...,“ nechápal mladý otec.

Vyšli z uličky na rozlehlé prostranství Fora Civitatem, kde probíhaly výměnné trhy. Lidé všemožných profesí zde vyměňovali staré kusy oblečení za nové, brali si jídlo nabídkou za služby a sháněli vše od nádob po čabraky na koně.

„Chápu vaše zmatení, kolego,“ podíval se August na Roderika soucitně. „Chcete Innominata někam zaškatulkovat. Všichni lidé, mě nevýjimaje, mají potřebu to dělat. I naše civilizace se tím řídí. Oblékáme si uniformy, abychom tak dali ostatním najevo, kam patříme. Převorské šedé sutany, otcovské černé, modré obleky inventorů a bílé medikusů. I rolníci mají své specifické části oděvu. Podíváte se na ně a víte, s kým máte tu čest.

Jakmile se objeví někdo, kým si nejsme jisti, ptáme se, co dělá, ke komu patří, či jaké má postavení. Nikdo se neptá, jaký je. Innominatus postrádá hodnost, jméno a dokonce tvář, tím se stává záhadným a my se ho začneme obávat, aniž bychom ho poznali.“

Roderik se zamyšleně rozhlédl po foru. Sledoval hemžící se lid a shledával, že skutečně dokáže jednotlivce zařadit.

„A není to tak správné, že dokážeme každého okamžitě rozpoznat?,“ zeptal se.

„Jistě. Zde na Ostrově je to jasná výhoda, vždyť tak to určil První Nejvyšší,“ ukázal August na sochu muže v nadživotní velikosti, která určovala střed fora. Muž měl na sobě sutanu a jeho přísná tvář hleděla do dáli.

„Ale pokud by se někdo zvenčí nějakým způsobem dostal do Města v uniformě bratrů,“ pokračoval August, „dokázal byste v něm poznat vetřelce?“

„Asi ne,“ vytřeštil Roderik vyděšeně oči.

„Vidíte. Oproti tomu Innominata bych poznal kdykoliv. Jeho chůzi, styl vyjadřování, prostě vše, co dělá. Je jedinečný, i když ho nemůžete oslovit, ani zařadit.“

 

***

 

Tomas, Tult a Bezejmenný procházeli přes náměstí Stok a zamířili do tunelu, nad nímž byla vyobrazena zaťatá pěst. Průvan sem nesl typický pach zvířat.

„Chlívky,“ vysvětlil Tult.

Pokračovali cihlovou chodbou do dalšího rozlehlejšího sklepa. Nebyl tak veliký jako náměstí, ale i tak se sem vešlo hodně lidí. V jeho středu byla kamenná nádoba plná dešťové vody, nad níž zel ve stropě otvor. Skrz něj dopadal na podlahu kužel světla. Bezejmenný si všiml, že lidé se mu vyhýbají, jakoby se ho báli.

„Udatný obránče moci Boží na zemi, rád bych se vás na něco zeptal, nebude-li vám to vadit,“ pronesl k Tultovi Innominatus, sleduje mladíka nabírajícího si do kalíšku vodu. Viděl ho včera na náměstí, jak maloval múzu. Dnes vypadal utrápeně a ztracený.

„Jistě, ptejte se.“ Tult se po očku podíval na převora, ten však hleděl do země a usilovně nad něčím hloubal.

„Jakou funkci zde chrabří bratři zastávají? Démony jste přece nenašli.“

„Hlavně jsme zde na obranu převora a taky na udržování pořádku.“

„Odpusťte mi mou neznalost a nedovtípivost, ale nerozumím tomu. Vždyť zločinu je zde všude plno. Bez skrupulí se zde znásilňují ženy, muži i děti. Vraždí se kvůli malichernostem a je-li někdo pouze okraden, může hovořit o štěstí.“

„Podívejte se...,“ zvýšil Tult hlas.

„Tulte!,“ zarazil ho Tomas. „O těchto problémech víme. Je sice na pováženou, že cizinec si jich všimne po dvou dnech, ale tím, že budete alibisticky hledat překážky, které vám brání najít a zastavit zločince, nic nevyřešíte.“

Velitel byl překvapen převorovou rázností. Zažil ho tak pouze jednou, při jeho příchodu do Stok, kdy byl ještě pln naivity a odhodlání. Pak vše vzdal a utápěl se v sebelítosti a apatii. Zdálo se, že ta podivná návštěva z Města na něj působila jako životabudič. Nebyl si tak úplně jistý, zda se mu to zamlouvá.

Trojice vešla do dalšího průchodu. Tento byl poměrně široký a mačkali se v něm skupinky lidí pokřikujících jména šampionů, kterým fandili a hádali se o jejich nesporné kvality. Tult hromovým hlasem donutil přítomné, aby se rozestoupili. Většina z nich nespokojeně remcala, ale pohrůžka zatčením a fyzickou konfrontací je přesvědčila a udělali jim uličku. Přesto museli nyní postupovat v řadě za sebou. K velké úlevě velitele Tulta.

Už dávno se rozhodl věřit, že zločinnost patří k životnímu stylu lidu ze Stok, a svou práci nebral příliš vážně. Hledal důvody proč to tak je, ale v hloubi duše věděl, že kdyby se snažil, mohl pomocí hlídek a tvrdého trestání prohřešků situaci zlepšit.

Šli tunelem, osvětlovaným azurovou modří potentia a Bezejmennému na mysl vyvstala představa, jak v této betonové chodbě, za působení převorova předchůdce Wirliga, byla jediným zdrojem světla řada zapálených pochodní. Pak Rada raději schválila zapojení potentiových zářivek, než aby se Vyvolení museli srovnávat s tajemnou září ohně, ve které se vynořovaly ty nejhorší děsy.

„Tak sme tady,“ pronesl Tult, když prošli ocelovými dveřmi a stanuli na kraji obrovského podzemního parkoviště, v němž zbylo pár přepravních strojů z doby před Příchodem bohů. Složil ruce a podíval se na Innominata.

„Mým úkolem, který mi svěřil otec August, je pátrat po zlu,“ rozhlédl se Bezejmenný. Viděl a cítil kuplíře, sázkaře, bojovníky i pouhé diváky, které sem hnala touha spatřit bolest.

„Prostě vykonejte pravidelnou obchůzku. My se vás budeme držet. Jděte,“ vyštěkl Tomas, když spatřil jak Tult nechápavě mrká.

Velitel se narovnal a vykročil k řadě podpěrných sloupů. Za nimi se již zápasilo. Dívka s mladistvým obličejem, zkrášleným podlitinami a trhlinkami, právě poslala k zemi tělnatého hromotluka. Vlna posměchu byla tak silná, že se Bezejmenný na pár vteřin nedokázal zaměřit na nic jiného.

„Musím se vám přiznat, že jsem rozčarován. Zde se páchá násilí toho nejhrubšího zrna a vaší ctihodnosti to nevadí?,“ pronesl směrem k převorovi.

„Trval na tom Brigadýr,“ řekl zachmuřeně Tomas, odvraceje zrak od dvojice bojovníků s mačetami. Jeden z nich právě přišel o ruku a agonicky řval. Lid se bavil.

„Brigadýr?,“ podivil se Innominatus „Myslel jsem, že jeho vliv a moc se omezuje na správu nad prostory a sháněním surovin. Tedy alespoň tak o tom hovoří status Stok.“

„Jeho pracovní čety jsou jediné, které proniknou do míst, kde se nachází drahé kovy. Znají to tu a Brigadýr je ochoten nést riziko jejich smrti při získávání. A zdejší lid nechce přistoupit na změny, které by jim vzaly krev a požitky. Proto je necháváme.“

Smutek a zlost začaly cloumat Tomasovou myslí. Bezejmenný to chápal. Rada potřebovala kovy a pracovní sílu, které bylo ve Stokách dost, ovšem za cenu tichého přehlížení prohřešků proti jejich filozofii. Zcela souhlasil s Tomasovým názorem, že duchovních vůdců zde není třeba, pokud se nezačne tvrdě potírat barbarství ovládající toto místo.

 

***

 

„Vezměte si jablko,“ usmála se na Roderika s Augustem pohledná žena ve středních letech. Měla na starosti ovoce přivezené z pevniny, které právě třídila. Na rozdíl od jablek vyrostlých v ostrovních sadech, bylo toto malé a nevyhlíželo tak chutně.

„Nechť Bůh stojí při vás,“ požehnal ji August a přijal nabízené.

„Děkujeme za dar,“ připojil se Roderik.

Žena je oblažila dalším úsměvem a vrátila se ke své práci. Otcové pokračovali dál po foru, kochajíce se pohledem na majestátní kopuli hlavního chrámu.

„Je kyselé,” konstatoval Roderik, když se do jablka zakousl.

„Přesto je plné vody, cukrů a vlákniny. To všechno potřebujeme. Nezanevřete nad božím dílem jen proto, že vám zrovna nechutná kyselost.

Je to stejné jako s lidmi z pevniny. Jsou špinaví, nevzhlední a nevychovaní, přesto se dají využít,” usmál se August.

„Pomýšlíte na dalšího Innominata?,” křenil se mladý otec, když převaloval sousto v ústech.

„Zdá se, že Bůh chtěl mít jen jeden jediný exemplář,” zvážněl August.

Nad jejich hlavami proletěl modul se znakem výcvikového tábora bratrů, ležícího pár mil od Přístavu. Cvičili se tam kadeti z pevniny, kterým nebylo umožněno spatřit Ostrov vyvolených. Modul si zřejmě letěl pro zbraně.

„Jak to myslíte?,” zeptal se Roderik, pozoruje modul.

„Tři další subjekty implantaci obleku nepřežily. Proto jsme projekt zastavili.”

Forum Civitatem se svým ruchem nechali za zády a pokračovali širokou ulicí k severní bráně. Sloužila při oslavách dne jediného a skutečného Boha, jako trasa průvodů.

Z nedaleké pekárny sem doléhala vůně čerstvého pečiva, jež vehnala Roderikovi sliny do úst.

„Omlouvám se, že opět načínám téma, které jsme již probírali, ale jakou máte jistotu, že se Innominatus neobrátí proti lidem, nebo hůř proti Vyvoleným? Jak jste sám ráčil zdůraznit, je téměř neporazitelný,” řekl Roderik po delším mlčení.

„Porazit se dá, ale je to obtížné, to máte pravdu,” August se zahleděl na četu uklízečů, odstraňujících z ulic nečistoty, které sem zavál vítr. „Věřím mu. Strávil jsem s ním dlouhou dobu a myslím, že je loajální. A pak,” tajemně se na Roderika podíval. „Mám pojistku.”

Mladý otec úžasem polkl další sousto kyselého ovoce, aniž by se zašklebil.

 

***

 

Převor Tomas se silně potil. Jednak proto, že byl utlačován masou lidí, která svými těly vytvářela teplo, ale hlavně byl na pokraji nervového zhroucení. Tult se ztratil a Innominatus byl někde za hordou těch barbarů, kteří jeho uniformu sluhy božího nebrali vůbec v potaz a strkajíce do něj, tlačili ho pryč.

Procházeli Arénou a Bezejmenný se všude rozhlížel, přesně tak, jak to dělal v Sanctuarium coitu. Pak najednou poznamenal, že je Tult pryč. Tomas se ho snažil ve spleti lidí najít, ale marně. Rozhodl se přejít na druhý konec. Doufal, že se tam s velitelem potkají. Měl pro něj připravené vyčinění, ale ke vší smůle se zapletli do provizorního ringu, ve kterém právě šampion jménem king chodil dokola a hledal vyzyvatele.

Tomas pochopil, že bude lepší se co nejdříve ztratit, ale bylo pozdě. Ke Kingovi přiskočil muž s drzou tváří a něco mu pošeptal.

„Hej, ty s tou blbostí na ksichtě. Jo, ty vedle toho vandráka. Vyzývám tě!,” zahulákal pak, ukazuje na Innominata. Přihlížející začali provolávat šampionovo jméno a tlačit je k ringu. Tomas protestoval, ale byl brzy od Innominata odtrhnut.

Dostal se na konec. Už ho nikdo nikam nestrkal, avšak naneštěstí mu ani nikdo nedovolil se vrátit zpátky. Musí najít Tulta. Jen on je schopný sjednat pořádek.

 

Bezejmenný poznal Lenka. Člověka, který se ho včera snažil okrást o oblečení. Byl to Kingův bratr a nyní se náramně těšil na satisfakci, kterou za něj vykoná.

„Prej seš frajer, dyž máš meč a tvůj protivník jen holý ruce,” zahřímal King a postavil se proti maskovanému. Hodně si o svých bojových schopnostech myslel a Innominata nepovažoval za hrozbu. Pohrdavě si ho změřil a odplivl si skrz díru po zubu. „Tak se podíváme, jak se popereš se mnou a mojim kladivem, zmrde.”

Poodstoupil, aby si od bratra vzal železnou palici na krátké tyči. Zvedl ji nad hlavu, čímž sklidil ovace publika.

Tomas se úplně ztratil z dohledu. Jediné, co Innnominatus cítil, byla lačnost po krví sálající z mužů, žen a dětí, vytvořivších kolem nich kruh a pobízejících je k boji. Musel plnit úkol, tohle bylo další zdržení.

„Prohrává ten, kterej chcípne,” pronesl King a zasmál se tomu, jako by to byl nejlepší vtip na světě.

„Nechci se s vámi bít,” řekl klidně Bezejmenný. „Mou součástí je oblek z velice pevného a odolného materiálu a mimo to jsem rychlý.”

„Hele, píčo, teďka se tvojí součástí stane moje kladivo,” rozřehtal se King. Lenek se potměšile culil.

„Opravdu byste si měl své počínání rozmyslet. Znám techniky, díky nimž jsem schopen vás zabít jedinou přesnou ranou,” stále se snažil odvrátit situaci Innominatus.

King zatím předváděl publiku své svaly a při té příležitosti si na levou ruku nasadil těžký plát oceli jako štít. „Hele, mlejt hubou umí každej vocas. Teďka ukaž, že si chlap a ne sračka. Nebo máš pod tou maškarou kundu?” Lid řval smíchy. Sázky se uzavíraly velice rychle. Sázelo se s bílými oblázky. Ten, kdo jich měl nejvíce, byl pak nazýván znalcem zápasníků a za úplatu pak dával tipy. Tult si myslel, že je to zábavná hra.

„K čemu tohle všechno bude? Jde-li o čest vašeho bratra, vězte, že na jejím zničení pracuje úspěšně sám. Klame i vás. Jen riskujeme zranění a ...,” odmlčel se. King stejně neposlouchal, chtěl někoho pokořit.

„Tak ukaž to svý pižlátko,” postavil se do bojové pozice.

„Nebudu se bít.”

„Jak chceš, chcípneš bez boje,” praštil kladivem do štítu a vyrazil proti maskovanému, který stále stál na svém místě.

 

***

 

U severní městské brány se nacházela přistávací plocha, která byla první věcí, kterou spatřili čerství rekruti z pevniny. Aby jim to bylo umožněno, museli projít třífázovým testem fyzické a duševní zdatnosti.

Pokud uspěli poprvé, měli tu čest stát se pořádkovými Bratry. Dohlížet na pořádek v loajálních osadách a městech.

Jestliže prošli také druhým testem, stali se Bratry obránci. Střežili rizikové državy a bránili hranice opanovaného území. Dostali meče a ničili útočící démony.

Mladí muži, kteří zrovna s údivem ve tvářích vycházeli z dopravního modulu, složili i třetí zkoušku, měli privilegium pokračovat ve výcviku ve Městě a stát se Bratry šiřiteli, jež beze strachu postupovali neznámým územím, mazali chyby a zachraňovali přeživší lid obracením ho na víru.

August s Roderikem se zastavili, aby si nováčky prohlédli.

„Cloumají se mnou pochybnosti, otče,“ povzdechl si mladší z otců. August na něj tázavě pohlédl.

„Jak je možné, že my, vyvolení, kteří jsme se na Ostrově narodili a byli jsme od malička vychováváni v duchu tradic, myšlenek a plánů jediného a skutečného Boha dostaneme zkvašený plod chuti jablečného octa a oni, ti.... ti přivandrovalci z barbarské pevniny to nejlepší ovoce z našich sadů?,“ pronesl zahořkle a hodil ohryzek do koše.

August se s tajemným úsměvem obrátil směrem ke kadetům a složil ruce do rukávů.

„Proč nedopřát kousek ráje těm, kteří se narodili v pekle, drahý kolego? Vždyť učení jasně praví, že jediný a skutečný Bůh nečiní rozdílu mezi lidmi. Je lhostejné, kdo odkud přichází, či jakou práci vykonává, stejně každého bez rozdílu přijme k sobě.

Vy i já budeme mít hodně času dopřát si sladkosti našeho ovoce. Jim času moc nezbývá, proto nechť hodují, než položí svůj život za napravování chyb.“

„Chápu, narážíte na...“

„Ano. Velké setkání, po němž budou smazány chyby, a my dospějeme ke splnění našeho cíle.

Nejprve však musíme najít mezi plevami zrna, ty semlít a učinit z nich prostředek k naplnění většího, složitějšího.“

„Proto se snažíme šířit víru? Hledáme plevy.“

„Také, ale hlavně se snažíme věci urychlit.“ August položil ruku na Roderikovo rameno a vlídně se usmál. „Jsme režiséři hledající herce, kteří odehrají kus tak, jak chceme. A Innominatus je ideální herec, vlastně je esencí herectví.“

„Jak tomu mám rozumět?,“ nechápal Roderik. Cíl Vyvolených, mu byl samozřejmě známý, probudit jediného a skutečného Boha, aby převzal absolutní vládu nad světem, ale tato divadelní terminologie ho mátla.

„Že nikdy neudělá nic, co by ovlivnilo směr určený tvůrcem. Může improvizovat, ale důležitá rozhodnutí nechává na jiných.“

August vytáhl ze sutany jablko a zakousl se.

 

***

 

Dva potem zbrocení chlapci, oblečení pouze do špinavých, velmi starých šortek, zápasili v prachu arénky se čtyři stěny. Jedna tvořená masou železobetonu a zbylé tři dřevěnými zábranami, za kterými se tísnili diváci.

Hubenější z hochů právě vrazil soupeři pěstí do spodní čelisti. Velitel Tult uznale zatleskal, když se ozvalo zapraskání kloubního spojení, které mu vyvolalo pocit mrazení v zádech. Vychutnával si ho.

V jeho mysli nebylo, krom tohoto okamžiku, nic jiného. Zapomněl na převora i na toho muže v masce, co je tak nesnesitelně přechytralý. Teď tu byla ta nádherná kombinace stahů šlach a odolnosti kostní tkáně.

Oproti tomu Tomas přemýšlel jen o čase. Počítal, jak dlouho může trvat, než dav ubije člověka. Přemýšlel, jestli stihne najít Tulta, sehnat jeho muže a zastavit krveprolití, jehož obětí by se mohl stát Innominatus.

Oba toky myšlenek Bezejmenný sledoval. Čekal na rozhodnutí. Ale také vnímal, o mnoho silněji, myšlenkový tok šampiona Kinga. Potřeboval vědět, co hodlá podniknout, aby se účinně vyhnul jeho útokům.

Zatím se mu to dařilo, i když tím publikum nudil a ono si zlost vybíjelo nadávkami na jeho adresu. Ignoroval to. Spíš mu vadil nepříjemný zápach z Kingových úst. Byla to směsice rozkládajícího se masa, zeleniny a silné pálenky. A protože byl již notně unavený ze silných ran, které ne a ne narazit na cíl, vydechoval ho hodně.

Kladivo letělo vrchem doprava. Skrčil se a vyhnul se ráně štítem, kterou King vedl horem. Bezejmenný si mezitím prohlédl chlupatou hruď, jejíž vrstvu překrývalo několik jizev. Starých několik let i čerstvě zacelených.

Výkop nohou. Úkrok. Další vlna nadávek a opovržení.

„Tak, kurva bojuj!,“ řval šampion.

Tohle byl silný výboj zlosti podněcované strachem. King se bál. Mezitím však převor našel Tulta. Pozastavoval se nad tím, proč si velitel obranných složek vyvoleného vojska všímá dvou polonahých chlapců, otírajících se o sebe těly, a zcela ignoruje davové nepokoje ohrožující duchovního Vyvolených a výtvor přesvědčení otců. Kde má vojsko, které v této, jistě rizikové oblasti, hlídá?

Tult jen přemýšlel, jak dát tomu davu najevo, že se k maskovanému nemá přibližovat. Zjišťoval, jak se šampion jmenuje. Tomas mu to prozradil. Úděs. Rychle se snažil k němu dostat. Stále žádné rozhodnutí. Musí dál získávat čas.

To bylo velice obtížné, neboť Tultova dedukce byla naprosto přesná. Dav začínal v Innominatovi spatřovat zbabělce a cíl jejich krvelačnosti. Podle něj slabý a nezasluhující si žít. Nebyl ani příliš překvapen, že strůjcem počínajícího lynče byl Lenek, jenž dychtil po jeho smrti nejvíc. King byl čím dál více rozhořčený.

Velitel sdělil Tomasovi, že je nutné s Kingem bojovat, jinak opravdu dojde k nepokojům. Převor nesouhlasil, obával se o Innominatuv život. Také nastínil, že kdyby, božím přičiněním, Bezejmenný vyhrál, vyvolalo by to zájem o zápasy s vyvolenými. Toto by bylo nepřípustné a odpovědnost by nesl on. Tult svolával vojsko komunikátorem. I on se začal obávat. O svůj post a v hloubi duše i o maskovaného.

Logické řešení bylo jen jedno. Mělo sice nejistý výsledek, ale bylo rozhodnutím obou autorit. A čas docházel.

King učinil direktivní výpad. K jeho obrovskému překvapení se ta maškara naproti němu nevyhnula. Naopak, vykročil proti němu, chytil ho za ruku, rychlostí blesku vytasil rapír a řízl ho do paže tak bolestivě, až upustil kladivo. Pak mu zmizel z dohledu. Prudká bolest v ohybech kolen ho poslala k zemi. Ohnal se za sebe rukou se štítem, ale jakoby to jeho nepřítel čekal, ji chytil a zatlačil dolu. Nepřirozený záklon vyvolal bodnutí v zádech. Vyjekl překvapením i hrůzou, protože se mu před očima blýsklo ostří. Hrot rapíru se opřel o prohlubeň mezi krkem a ramenem.

„Jednoduchým zatlačením, jsem schopen protnout vaši aortu. Krev se velice rychle vylije do těla a vy zemřete v bolestech, s pocitem topení se a neschopen se pohnout. Uznejte svou porážku, nebo vás čeká tento nemilý konec,“ pronesl Bezejmenný do nastalého ticha svým klidným hlasem.

King těkal očima z ostří na Innominata a hlavou mu vířily protichůdné myšlenky. Nechtěl umřít, ale zápasnická čest ho vyzývala k poslednímu útoku, který by zachránil jeho pověst. Lenek trnul hrůzou. Litoval svého rozhodnutí, chtěl vrátit čas.

Šampion se rozhodl.

„Dobrá. Bylo mi ctí se s vámi setkat,“ poklonil se Innominatus. King si ani neuvědomil, že mu přečetl myšlenky.

„Dost! Rozestupte se, nikdo ani hnout, toto je Vyvolený, nesmíte se ho dotknout,“ ozval se velitelův hrubý hlas.

„Ne,“ křikl převor, proklouzna kolem bratrů odstrkujících lid, aby vytvořili uličku. Nesouhlasné vrčení diváků. Byli zklamáni, čekali krev.

Innominatus ustoupil od Kinga a zandal zbraň do pochvy.

„Jste v pořádku?,“ prohlížel si Tomas Bezejmenného.

„Ano. Nic nenasvědčuje tomu, že v této lokaci jsou nějací démoni.“

„Takže můžeme toto nechutné místo opustit?“

„Rád.“

Převor odcházel středem uličky následován maskovaným.

„Mám jít s vámi?,“ zeptal se Tult, když procházeli kolem něj. Cítil vinu a obavu o svoje setrvání tady. Stoky mu vyhovovaly a byl by velice nerad, kdyby je musel opustit kvůli takové hlouposti. Chápal, že je neodpustitelné vystavit nebezpečí duchovního, zvlášť tam, kde se to očekává, ale vždyť se nic nestalo. Maskovaný neměl ani škrábnutí.

„Byl bych vám vděčný, veliteli,“ poklonil se Bezejmenný. Zaskočil tím Tomase, který se chystal mu sdělit, že jeho setrvání tady je jen otázkou dnů a že s hodností velitele se může rozloučit. Respektoval však Innominatovo přání, a tak se jen otočil s výrazem jasně naznačujícím jeho opovržení bratrem Tultem.

Když vycházeli z Arény, Lenek vymýšlel jak zastavit dav, který chtěl Innominatovo dílo dokončit. King se mu však odevzdal.

---