Stoky - III.

Poslední část Stok.

Stoky - venku

 

 

 

Skladiště Stok se Bezejmennému zamlouvalo ze dvou důvodů. Tím prvním byl činorodý ruch vládnoucí všude kolem. Nosiči skládali kůže, kovy, maso a dřevo na různá místa, třídiči to rozdělovali do beden, či balili do pytloviny, pečlivě označili, a skladníci pak zboží odnášeli do provizorních regálů, aby byli schopni efektivně požadované najít a vyexpedovat. Měl poprvé, za dobu kdy sem přišel, pocit, že vidí smysluplnou činnost.

Tím druhým důvodem byl silný otisk nečlověka. Musel tudy nedávno projít a to znamenalo vysokou pravděpodobnost, že je na blízku a on bude moci splnit úkol.

Po zabití múzy cítil přítomnost dalšího démona, ale nebyl s to ho lokalizovat. V Aréně byla stopa slabá a i na jiných místech se její intenzita různě měnila, což ho mátlo. Démon se musel pohybovat po celých Stokách, aniž by byl zpozorován obyvateli, nebo Vyvolenými.

„Tady se připravuje zboží k cestě na Ostrov,” pronesl Tult. Když si všiml grimasy v převorově tváři, sklopil zrak. Mrzelo ho, jak zklamal a jak jím začal převor pohrdat.

„Omlouvám se za svou nevědomost, avšak mohl byste mi, ctěný převore, prozradit, jak se sem dostávají nákladní moduly?,” otočil se Innominatus na Tomase. Ten přemýšlel, jak se zbavit toho neschopného velitele se zálibou v chlapcích. To, že se ho Bezejmenný zeptal, mu přerušilo tok myšlenek tak razantně, že chvíli jen tak civěl na jeho masku bez tváře.

„Musí se to všechno vynosit ven na rampu,” vyhrkl pak. Innominata jeho reakce pobavila.

„Jde sem Brigadýr.” sykl Tult.

K trojici přicházel vysoký muž s dlouhými vlasy svázanými do culíku a oblečený v něčem, co vzdáleně připomínalo zbroj. Opasek zdobily dva kolty. Za ním kráčela šestice ozbrojenců s mačetami a puškami starší výroby. Na pracující vrhali děsivé pohledy. Nemuseli, každý, kdo si jich všiml, se urychleně klidil z cesty.

„Převore, jak divný vás zmerčit mimo ten váš brloh,” zahřímal Brigadýr paroduje poklonu, když se přiblížil na doslech. „Tulte, kurvafix, včera si zvalchoval mýho nejvoblíbenějšího kořalečníka,” prohodil k veliteli, když došel až k nim.

„Snažil se odcizit jednomu z bratrů zbraň. Bylo v mé kompetenci ho...,” zamračil se Tult.

„Jasné kurva, jen si z tebe robim prdel. Nepředstaviš mě?” přerušil jeho větu v půlce a hodil hlavou k Bezejmennému, který se zájmem četl velitelovy myšlenkové pochody. Byl velice rozladěn přítomností nepsaného pána Stok. Nejraději by mu srazil hlavu, ale ctil dohodu, kterou s ním uzavřela Rada prostřednictvím převorů. Hnusilo se mu hovořit s ním a ze srdce ho nenáviděl. Věděl o jeho aktivitách, ale nemohl s nimi nic dělat.

„Tohle je lovec démonů z Města,” odpověděl pohotově.

„No kurva drát. Tak prej lovec démonů, mě snad prdne šev na šulinu,” rozřehtal se Brigadýr. Jeho ochranka se přidala.

„Je nedotknutelný! Jestli se mu něco stane, Radě se to nebude líbit a vyvodí důsledky,” vyhrkl Tomas. Také neměl Brigadýra rád a i on měl mlhavou představu o zvěrstvech, které má Brigadýr na svědomí, proto v něm rostla obava o Innominata.

„To je výhružka?,” zavrčel Brigadýr a křivě se na Tomase podíval. Na pravé straně měl spálenou tvář a oko se mu kalně dívalo do strany.

„Ne, pane. To bylo varování, mohu-li odpovědět za velectěného převora, jehož titul by měl být dostatečným důvodem k úctě. Pokud se vaše nevhodné chování bude opakovat, zabiji vás. Tohle byla výhrůžka. Vidíte ten rozdíl?,” vpadl Innominatus do hovoru.

Brigadýr překvapeně otevřel ústa. Jeho muži se chopili mačet. Tult sáhl po pušce a zavrtěl hlavou.

„Klid. Nebudem se rvát, hošani,” zadržel ochranku Brigadýr gestem ruky a nespouštěje hnědé oko z Bezejmenného, se usmál. „To byla taky prdel. Nechci robit problémy. Nejsem mamrd.”

Innominatus stál s rukama za zády. Na to, aby poznal, že Brigadýr to upřímně nemyslí a že zřejmě splňuje charakterové vlastnosti lidí, označovaných jako mamrdi, nepotřeboval schopnost číst myšlenky.

Ochránci se pustili rukojetí a Tult spustil zbraň. Tomas hlasitě vydechl úlevou.

„K te nedotknutelnosti. Ten vaš lovec, bo co, vlezl do ringu s Kingem. Proč robi také chujárny? King mu mohl rozšmelcovat gezicht na sračky, jak byste pak vysvětlovali totok tej vaší Radě?”

„Zprávy se šíří rychle,” konstatoval převor a vyčítavě se na Tulta podíval.

„Mam svy zdroje,” zazubil se Brigadýr.

„Bylo to nedorozumění,” řekl s hanbou v hlase Tult.

„Věřte, pane, že nebylo mým úmyslem se bít.”

Brigadýr se nahlas zasmál. „Nechtěl ses mlátit, ale King je kaput, hošane.”

„Cože?” Tomas byl opravdu zděšen. Nechápal to. Když odcházeli, tak lehce krvácel z ruky a krku, ale žil.

„Lidi ho umlatili. Nevim, co mu tahle maska urobila, ale nechal do seba bušit, jak do pytla sraček. Než zme přifařili, byl jeho mozek metr vod něho.”

„Byl charakterní bojovník. Chtěl raději zemřít, než snášet hanu z porážky, kterou jsem mu uštědřil. Já jeho rozhodování neovlivnil, ani když jsem ho varoval před zápasem, tak jsem se o to nepokoušel ani po něm. Byla to jen jeho volba.

A nyní bych vám byl nesmírně vděčný, kdybyste nás nechal pracovat. Věřte, že dovoz zbraní neurychlíte tím, že si je budete nárokovat jako kompenzaci za mrtvého zápasníka, o kterém jste věděl pouze to, že je dobrý a že díky němu vaši ochranitelé přišli k několika oblázkům. Ani nebyl vaším oblíbencem.” Innominatus byl rozladěný. Tenhle všemi nesnášený člověk, který svou autoritu založil na teroru a vyvolávání strachu, se nyní snaží z události, která se stala díky závislosti lidu ze Stok na krvi a kterou v něm vypěstoval sám svou zálibou v násilí, vytěžit co nejvíc pro své záměry. Chápal už nechuť svých průvodců.

Brigadýr už podruhé nevěřícně otevřel ústa. Jak tohle mohl vědět? Nestačil se o puškách ani zmínit.

 

***

 

Chodbou se rozléhaly kroky medicuse prima. Měl namířeno na porodní sálek, ale dával si na čas. Vůbec se mu tam nechtělo a pomalým tempem se snažil oddálit svou úlohu v experimentu, který si vymyslela Rada spolu s inventory.

Když se o něm doslechl poprvé, myslel si, že se jedná o žert. Otcův výraz ho však rychle přesvědčil o opaku.

„Mohlo by to znamenat posun v technologii potentia, medicusi,” řekl tenkrát otec August. „Nebojte se, vaším úkolem bude pouze zkontrolovat, zda se jedná o naprosto zdravého, nepoškozeného jedince,” doplnil, když si všiml jeho znechuceného výrazu.

Medicus primus se zastavil přede dveřmi na sálek a nahlédl kulatým okénkem dovnitř. Medicus tertius seděl na židličce u rodičky a dával ji rady, jak správně dýchat. Zdálo se, že ho neposlouchá. Primus se zhluboka nadechl a vešel. Nemohl přece vzdorovat Radě, kterou vedl skutečný a jediný Bůh.

 

***

 

„Neprocházel tudy, někdo?” zeptal se Tult jednoho ze skladníků. Oslovený na něj nechápavě hleděl.

„Tady se furt někdo potlouká. Johan, Kerlom a taky...”

„Nerozumíte, pane. Mysleli jsme spíše, někoho, kdo zde normálně nepracuje.” vmísil se do hovoru Innominatus. Skladník se při pohledu na něj polekal. Měl co dělat, aby potlačil výkřik. Když ho převor ubezpečil, že je vše v pořádku, začal přemýšlet. Očima stále těkal na Brigadýra stojícího opodál.

Bezejmenný četl jeho myšlenky. Na mysl mu vyvstala vzpomínka na jednoho z Brigadýrových poskoků, který tu zbil jeho kolegu, kvůli nějaké děvce. Nevěděl, má-li to říct. Napadlo ho, že bude bezpečnější to zatajit, přeci jen bylo horší naštvat Brigadýra, než Vyvolené.

„Byl tady Pito. Nabízel nějáké cetky, co našel venku,” vzpomněl si pak.

„Ten nás nezajímá,” odsekl Tomas snad až příliš hrubě.

Skladník se poškrábal na hlavě. Nebyl schopen si cokoli víc vybavit. Myšlenky se mu už rozutekly k úvahám, jak se vykroutit z rozhovoru a k tomu, jak udělal dobře, že neprozradil toho bouchače.

„To je ono!” vykřikl náhle Innominatus. Spatřil ve skladníkově hlavě obraz starý asi půl hodiny. Objevil se tam jen na setinu sekundy, ale byl tak jasný, že nemohlo být pochyb. Tak jasně se vrýt do paměti umí jen démon.

„Muž v roztrhaném hábitu táhnoucí kárku,” vysvětlil, když se na něj skladník podíval jako na šílence, a dokonce si to o něm začínal myslet. Tult a Tomas si to nemysleli, přesto na Bezejmenného zírali úplně stejně.

„Jak...jak, no... to byl, mohl by být... Igor.” koktal naprosto konsternovaný skladník.

„Igor?” otočil se Innominatus na velitele Tulta.

„Hovnonosič,” odpověděl za něj se smíchem Brigadýr, který mezitím přišel blíž, aby lépe slyšel. „Lovec demonu hleda Igora? No to mi, kurva, poserte chrbat. Ten dědek tu vysava leda chcanky a sračky,” smál se.

„Má pravdu. Igor je místní. Sbírá fekálie, moč, zdechliny a jiné svinstvo. Známe ho všichni, je trochu trhlý, ale jinak neškodný, nemyslím si, že je to démon.” nahnul se k Innominatovi Tult, dobře maskující podráždění z Brigadýrova chování.

„Dělám to nerad, ale musím s Tultem souhlasit. Igor vykonává ve Stokách chvályhodnou činnost,” poznamenal převor.

„Pokud někdo vykonává chvályhodnou činnost a nic za to nechce, je to při nejmenším podezřelé. A nikdo z vás není schopen si vybavit, kde ten Igor přebývá. Nikdo z vás ho nikdy neviděl jíst, pít, nebo se bavit. A to nehovořím o té zajímavé reakci. Nikdo z vás nepochybuje o bezúhonnosti páně Igorovo,” vysvětlil Innominatus. Kdyby se mohl usmát, udělal by to, protože výrazy všech přítomných se zkrabatily do komických grimas, jak se usilovně snažili přijít na to, zda skutečně Igora neviděli něco z toho dělat.

„Kam šel, příteli,” otočil se zpět na skladníka.

„Myslim, že šel ty hovna vysypat ven, má tam takovej plácek.”

 

***

 

Novorozený chlapec byl umyt a důkladně prohlédnut medicusem primem, který zápasil sám se sebou, zda si nemá vymyslet nějakou vadu, jen aby dítě ušetřil osudu, který si pro něj Bůh připravil. Nakonec zvítězila víra v neomylnost božího plánu.

„Je naprosto zdravý,” konstatoval, když plačící nemluvně předával jednomu z bratrů, kteří přišli s otcem Augustem.

„A matka?” zeptal se otec. „Nechtěla dítě vidět, nebo si ho ponechat?”

„Ne, otče, modlila se. Po celou dobu, kdy jsem chlapcem prohlížel, se modlila,” odpověděl primus a sklopil zrak. O proudech slz řinoucích se jí z očí pomlčel.

„Dobrá. Skvělá práce, medicusi prime. Chvála jedinému a skutečnému Bohu,” řekl otec, který si ho chvíli prohlížel a snažil se přijít na to, co mu medicus tají.

„Chvála.” Medicus sledoval trojici, jak odchází s plačícím miminem. Neměl jsem jim ho dávat, pomyslel si.

 

***

 

„Víte, myslím, že je to logické. Igor není zrovna nejlepší patron, jestli mi rozumíte. Smrdí, příliš nemluví a tak,“ promluvil náhle Tult. Celou cestu usilovně přemýšlel o sběrači odpadu. Bylo to lepší, než když vymýšlel, jak si udobřit převora.

„Ovšem. Avšak nepije, neuspokojuje pudy a nekrmí se ani sám. Že by byl asketický vzor ctností?“

„Leda kokot vytaženy z prdele,“ rozchechtal se Brigadýr. „Cely vod hovňas.“ jeho dva ochránci se také zasmáli, i když, jak jim Innominatus vyčetl z myslí, vtip nepochopili.

„Vzal na sebe úkol, jež každý dělat nemůže a většinou ani nechce. Je tichý, neboť si v tomto zkaženém městě nemá s kým povídat. Je to tu samý hrubiján a omezenec,“ rozmáchl rukama převor a dal si hodně záležet, aby jeho paže ukazovaly na Tulta s Brigadýrem.

„Je zvláštní, ctihodný převore, že i vy, takový skeptik, v tom nejlepším slova smyslu, ovšem, je o duchovní oddanosti tohoto člověka, tedy je-li to člověk, stoprocentně přesvědčen,“ pohlédl Innominatus na převora.

„Já...“ převor byl v rozpacích. Sám netušil, jak k takovému názoru přišel. Bylo jasné, že Igor je opravdový přínos pro Stoky. Kdyby každý den neodvážel výměšky a mrtvé, brzy by se v nich všichni utopili. Na druhou stranu bylo pravdou, že ho nikdy nespatřil bez kárky a černého pláště s kapucí, nikdy ho neviděl odpočívat, s někým se bavit, a dokonce ani Brigadýr s ním neměl kšefty, což bylo nepředstavitelné.

Mezitím došli ke vchodu do přestupové komory. Stáli u něj strážní z řad bratrů. Jakmile spatřili velitele Tulta a převora Tomase postavili se do pozoru,

„Chvála jedinému a skutečnému Bohu!” zahlásili najednou.

„Chvála. Nešel tudy před chvílí Igor?” zeptal se Tult.

„Pane, asi před patnácti minutami, pane. Vezl káru plnou výkalů, pane,” odpověděl jeden ze strážných. Byl přesvědčen o tom, že Innominatus je kontrola z Města, a tak se snažil působit jako výborný voják, znalý předpisů a také je bezmezně dodržující.

„Dobrá, pusťte nás dovnitř.” Tult byl překvapený. Zatím se mu nikdy nestalo, aby se mu podřízený hlásil takto předpisově. Alespoň ne ve Stokách.

„Hej, kurva, co to robíš, pičo!” křikl Brigadýr, když mu strážní zatarasili cestu do komory „Tulte, ať mě ty tvy zmrdi pustí!”

Velitel, stojící už s Tomasem a Innominatem v komoře, se zasmál. Cítil uspokojení z toho, jak je Brigadýr rozčilený. Čekal, až vytáhne zbraň a začne ohrožovat strážné, pak bude mít plné právo ho zastřelit a zbavit se tak té štěnice jednou provždy.

„Kam bys chtěl jít?” zeptal se posměšně.

„Já mám, kurva, taky pravo vědět, kdo je ten demon. Robí mi tu neplechu a travi lidi, jak řekla ta tlama,” ukázal na Bezejmenného. „Tohle je můj štat, kurva, a vy tu ste jen obchodně!” Jeho obličej byl rudý jako rajče. Ochranka se pomalu připravovala na boj, ale i přes zřetelný vztek, je Brigadýr zastavil. Nebyl tak hloupý, aby se ve třech utkal s bratry, kterých v komoře bylo dalších sedm.

„Poslouchej...,” nadechl se Tult, ale Innominatus mu položil ruku na rameno.

„Když ho necháte zde, nebudeme ho mít pod kontrolou, udatný bratře veliteli. A kdo ví, třeba se nám bude hodit,” řekl klidným, strojovým hlasem Bezejmenný.

„Chcete, aby ten primitiv šel s námi?” zhrozil se Tomas.

„Mohu mu cestou číst myšlenky a přijít na to, kde by se daly opatřit důkazy všech zločinů, které podle vás provedl,” poklonil se Bezejmenný.

Tult čekal na převorovo rozhodnutí.

„Budiž,” mávl rukou Tomas, předstírající lhostejnost.

„Tak jo, pusťte ho. Ale jen jeho!” přikázal strážím velitel.

Ochranka nepsaného velitele Stok se zatvářila překvapeně. I Brigadýr byl vyveden z míry, kratičký okamžik váhal, má-li se vůbec vydat sám bez ochrany. Nakonec usoudil, že by vypadal jako zbabělec a taky v něm sílila zvědavost.

„Počkejte tady!” přikázal mužům a vešel do komory.

 

***

 

Taverna na foru Civitatu byla plná bavících se lidí. Ostrovní paliči se zde předháněli v tom, kdo má kvalitnější pálenku a každé slovo uznání je potěšilo tak, že okamžitě dolévali kalíšky.

U malého stolku seděl zasmušilý medikus primus. Asi jako jediný se nebavil. Sledoval okolní ruch, a co chvíli si povzdechl. Stále přemýšlel o dítěti, které porodil. Drobné, dokonalé s hezounkou tvářičkou, odsouzenou k necelé hodině života.

Otočil do sebe kalíšek jablečné pálenky a ušklíbl se, jak mu stékala hrdlem do útrob, vyvolávajíc pálivý pocit, který nebyl nepříjemný.

„Chutná, mistře medicusi?“ zeptal se ho zavalitý muž s pleší a prasečími očky. Byla to jeho pálenka.

„Výborná,“ usmál se medicus nuceně. Vlastně mu alkohol nic neříkal, jen chtěl dnes večer zaplašit myšlenky tím, že je utopí v kořalce.

„Výborná říkáš, mistře medicusi,“ zahřměl plešatý, aby ho bylo po taverně dobře slyšet. „Tak tedy dej si ještě jednu,“ poplácal ho po rameni a dolil z demižonu prázdný kalíšek. Bedlivě přitom pozoroval, upoutal-li pozornost konkurentů.

„Děkuji,“ řekl medicus. O úsměv už se ani nepokoušel. Byl rád, že plešatý palič odešel za dalšími hosty a nechal ho v jeho samotě.

„Zapíjíte úspěch?,“ ozvalo se náhle vedle něj. Když vzhlédl, spatřil inventora prima, jak se opírá o jeho stůl, hledaje tak jistotu. Podle kalných očí a těžké mluvy usuzoval, že je opilý. Rozhlédl se po taverně. Nedaleko od nich se mezi hosty proplétali dva pořádkoví bratři. Kdyby zjistili, že je zde někdo opilý, odvedli by ho a následoval by kázeňský trest.

„Posaďte se, u jediného a skutečného Boha,“ přistrčil medicus inventorovi židli.

„Nebudu s vámi sedět,“ rozpřáhl rukama inventor. „To, co jste provedl, bylo...“ ztratil rovnováhu a klopýtl. Medicus na nic nečekal a přitlačil ho k židli. Jeho příliš hlasitý projev budil pozornost. Naštěstí ne bratrů. Zatím.

„Myslíte to dítě? Copak to nebylo z vaší hlavy?“ medicus se cítil uražený. „Přišel za mnou otec Artur, že se dohodl s vámi na...“

„Hovno!“ křikl inventor.

Zraky bratrů a medicuse prima se střetly.

„Jdeme ven!“ Uchopil inventora pod paží a vlekl ho z taverny. Kalíšek aromatického jablečného destilátu zůstal stát na stolku.

Ve světle ostrovního slunného dne se blyštila nadživotní socha Prvního Nejvyššího. Vrhal stín na kašnu v rohu dvou ulic ústících na forum Civitatem. Inventor si opláchl obličej ledovou vodou. Začínalo mu být nevolno, opravdu toho vypil moc.

„Povedl se pokus, alespoň?“ zeptal se medicus hledící na bledého společníka.

„Bylo to strašné,“ ušklíbl se. „Nikdy jsem nic horšího neviděl a myslím, že to z hlavy jen tak nedostanu.

Když to dítě přinesli, chtěl jsem všeho nechat. Najednou mě přešla veškerá vědecká zvědavost, už jsem si nepřál zjistit jakou sílu má tvořivé potentio.“ Inventor se opřel o zeď. V jeho očích se zračil tíživý pocit viny.

„Ale už nešlo couvnout. Mimoto mě otec August přesvědčil, že vše je požehnáno božím plánem. Jenže, medicusi, procedura získávání potentia byla....byla...?“ zakryl si tvář. Slova se mu vzpříčila v hrdle.

Medicus primus odvrátil zrak, ani jemu nebylo příjemné, co udělal a začínal chápat, čím musel inventor projít. Jen jednou byl u exekuce, kdy byl odsouzený potrestán vysátím životní energie, a vícekrát to vidět nechtěl.

„Když stroj dokončil proceduru a jehlice vyjely z tělíčka.“ odmlčel se a pohlédl na neklidnou hladinu v kašně. „Nebylo v něm nic lidského. Bylo jako lístek mrtvého stromu. Schránka z papíru. Potentio je duše, příteli.“

Medicus na sucho polkl. Najednou mu to došlo. Celý plán, který vymyslela Rada a který byl najednou tak zvrácený.

Uslyšel kroky. Blížila se k nim dvojice pořádkových bratrů z taverny.

„Musíme zmizet!“ upozornil inventora a zašel do uličky.

„Kampak?“ zastavil ho otec August, který se před ním najednou objevil s dalšími bratry.

„Já...my...,“ koktal medicus.

„Jste opilí, pánové. Inventora prima bratři doprovodí domů. Dnes bychom to mohli přehlédnout, myslím váš politováníhodný stav. Měli jste oba důvod oslavovat, že?“ řekl s úsměvem.

Medicus se chtěl ohradit, že není opilý a už vůbec ne z oslavy, ale zavrhl to. Nebylo dobré vzdorovat otcům, zvlášť ne Augustovi.

„A vy, milý medicusi, mne doprovodíte k Chrámu. Rád bych si s vámi promluvil.“ dodal otec.

Jeden z bratrů chytil inventora za ruku, ten se mu však vysmekl.

„Půjdu sám,“ odsekl a vrávoravě vyrazil přes forum. Dva kroky za ním šli tři bratři. Medicus ho soucitně sledoval. Bál se odhadovat, co se s ním bude dít dál. Bál se i odhadovat, co se stane jemu.

„Myslím, udatný bratře, že doprovod potřebovat nebudeme,“ usmál se otec na posledního pořádkového bratra. Ten srazil paty a odkráčel za svými druhy.

„Pojďme,“ pokynul pak medicusovi.

 

***

 

Železobetonové zbytky budov působily ve vegetaci jako skály. To, co bylo před příchodem bohů světovou metropolí, se časem změnilo v džungli požírající památky na svrchovanost člověka.

Po dálničním nadjezdu, jejž objímaly koruny stromů, jakoby se ho snažily vytrhnout z nosných pilířů, kráčel převor Tomas, velitel Tult, Brigadýr a Innominatus. Brigadýr se mimo Stoky, kde byl na cizím území, které neznal a nerozuměl mu, cítil nesvůj. Slunce ho oslepovalo a čerství vzduch ho prazvláštně štípal v nose. Každou chvíli se otáčel a téměř bojácně pozoroval prostor.

„Tak co? Vyčetl jste něco z jeho zvrácené mysli?“ zeptal se převor Innominata, když se od nich Tult a Brigadýr vzdálili.

„Ano, avšak obávám se, že je to zcela irelevantní, pokud ho hodláte usvědčit ze zločinů. Zatím se jen snaží vyhýbat slunci a přeje si brzký návrat do podzemí,“ odpověděl Bezejmenný.

„Co má proti slunci?“ zakroutil hlavou převor. „Je tak báječné mu nastavit tvář a nechat se hřát,“ zasnil se. Innominatus se poklonil na znamení souhlasu, ale nebyl schopen Tomasova slova potvrdit, neboť přes oblek a masku hřejivou sílu hvězdy necítil.

Dole pod nadjezdem proběhla srna. Bylo zvláštbní sledovat divoké zvíře, prohánějíc se bulváry a náměstími naprosto volně.

„Kam teď? Cesty se rozdělují a vyšlapané jsou obě,“ škrábal se na hlavě Tult postávající u dálničního sjezdu porostlého travinami. Brigadýr nervózně přešlapoval vedle něho.

Zraky všech se upřely na Bezejmenného. Ten se rozhlížel kolem a hledal silovou stopu, což bylo problematické. Tady venku byla vyčpělá a její dráha se vsakovala do keřů a rostlin vyrůstajících z betonu. Pak si všiml brouka se zelenohnědými krovkami.

„Musíme jít vpravo.“ oznámil, stále sleduje hmyz.

„Citiš hovna, bo co?“ odfrkl si Brigadýr.

„Nikoliv. Avšak ten brouk,“ ukázal na brouka, „se snaží dostat do míst, kde načerpá energii. Je to Scarabeus a ten, jak známo, má zálibu ve vytváření kuliček z fekálií. Cosi ho nutí následovat stopu, kterou já již nejsem schopen zachytit.“

„Budeme se řídit pudy brouka?“ vytřeštil oči Tomas.

„Velectěný převore, ač je to živočich malý a jednoduchý, má něco, co my ne. Je spjat se svým prostředím, přizpůsobuje se mu, umí v něm číst a podle všeho není sám, kdo se na to místo snaží dostat.“

Innominatus se podíval nad sebe. Hejno černých krkavců se slétávalo pod nadjezd, sledováno cvrlikajícími vrabci.

„Co to kurva...“ užasl Brigadýr.

„Podívejte se, to jsou vlci a támhle je, to vypadá jako. Ano, to je puma.“ gestikuloval zběsile Tult, snaže se tak ukázat na šelmy, bok po boku putující k místu, kam se před tím slétli ptáci.

„Není přece možné, aby se zvířata srocovala,“ odmítavě kroutil hlavou Tomas.

„Je, pokud máme co dočinění s démonem, převore Tomasi,“ řekl suše Innominatus. „Vyrazíme?“

Čím blíž byli místu, tím víc zvířat potkávali. Zprvu se báli, ale Bezejmenný je ubezpečil, že ani jeden živočich na nich nemá nejmenší zájem, a proto není třeba je postřílet, jak navrhoval Brigadýr s nevyřčeným souhlasem velitele Tulta. Jakoby zvířata nevnímala je, ani sebe navzájem, jako zhypnotizovaná se ploužila k obrovitému dubu, jehož koruna čněla již z dálky a listy šustily ve větru, zpívajíce tak vábivou píseň.

Zastavili se před hustým křovím a přikrčili se za ním. Pod dubem se odehrávalo něco, čemu převor nechtěl věřit. Jakási odporná bytost s blanitými výrůstky podél těla se nadkláněla nad hromadou fekálií v Igorově vozíku, z níž vysávala proud namodralé energie. Vypadal jako potentio, ale nezářil tak jasně. Kolem bytosti se povalovala mrtvá těla. Některá už požíraly šelmy a draví ptáci. Nebojovali o sousta, prostě společně hodovali.

Tult si povšiml, že kmen dubu je poset hmyzem a drobnými hlodavci, kteří pokojně bytost sledovali.

„Kurva piča,“ ulevil si Brigadýr.

„Myslím, že jsme našli našeho démona,“ konstatoval suše Innominatus.

„Tak jo. Ale co s těma zvířatama?“ zajímal se Tult.

„Mám jistý nápad, ovšem zrealizujeme-li ho, je čistě na vašem rozhodnutí,“ záměrně se nedíval ani na jednoho z mužů. „Postačilo by, abychom vytvořili silný nepříjemný zvuk, který zvířata vyplaší. Je samozřejmé, že někdo musí mít démona na mušce, aby se nepokusil uprchnout s nimi, což bude značně zkomplikováno odlétajícími ptáky a prchající zvěří. Já mohu zatím vyrazit démonu v ústrety a zpacifikovat ho.“ navrhl.

Přítomným se v hlavách honily scénáře, ale ani jeden nebyl tak dobrý, jako Innominatův.

„A co dyby sme ho, do prdele, na ferovku vodkráglovali? Je to mrdkoň zasraný, proč ho chcete živyho?“ odplivl si Brigadýr.

„Neboť nám může říci, je-li sám, nebo proč to dělá,“ odpověděl Innominatus.

„Řekne hovno.“

„Stačí, aby se mu to mihlo myslí, a budeme to vědět,“ otočil se na něj Bezejmenný.

„Jak, piči?“

„Chlapec jménem Arak.“ řekl náhle.

„Co?“ nechápal Brigadýr.

„Nic, promiňte.“

„Tak dobrá,“ vložil se do hovoru netrpělivý Tomas. „Uskutečníme váš plán. Ale rychle.“

Innominatus se poklonil a otočil se čelem k Tultovi. Brigadýr ho podezřívavě sledoval.

„Udatný veliteli, vy si, prosím, vezměte na starost jištění démona. Velectěný služebníku jediného a skutečného Boha, vy zůstaňte zde a vyčkejte, až bude vše zabezpečeno. A vy, pane,“ otočil se zpět na Brigadýra „Vy prosím vystřelte do vzduchu. Vaše zbraň dělá poměrně dost silný hluk. Chraňte převora a sebe před prchajícími.“ Innominatus dobře věděl, že by Brigadýr vzal do zaječích hned, jakmile by se něco zvrtlo a převora nechal jeho osudu, ale bylo to lepší, než se na něj spoléhat při lovu.

„Tak jo.“ pokynul Brigadýr, stále se zaobírající Bezejmenného podivnou narážkou na Araka.

Tult sejmul ze zad pušku a zacílil na démona. Po zádech mu přeběhl mráz, když sledoval jeho slizké černomodré tělo a rudě zářící oči. „Jsem připraven.“

„Ja taky.“ zahlásil Brigadýr s koltem v ruce mířící k nebi.

Innominatus vytáhl z pochvy rapír. „Teď!“ zavelel.

 

***

 

Medicus primus seděl v chrámové pracovně otce Augusta. Hleděl z okna na věž Verifier, vyčnívající nad střechy budov, a snažil se být v klidu. Zatím se mu to dařilo, i když se značným úsilím.

„Je pochopitelné, že experiment vás, i hlavního inventora rozrušil,“ pronesl náhle August, doposud zahleděný na medicusovu ostře řezanou tvář. „Avšak věřte, že jste přispěli k významnému počinu, který nás přesouvá do nové éry,“ se spokojenou tváří se opřel do masivního křesla zdobeného symboly jediného a skutečného Boha.

Jak jen může být tak netečný, pomyslel si medicus. Bylo zabito nevinné dítě, kvůli... čemu vlastně?

„Nepochybuji o neomylnosti Božího plánu, jenže mi nebyl jaksi podrobně vysvětlen,“ byl sám překvapen, jak klidně promluvil.

Otec August se nadechl a podíval se mu zpříma do očí.

„Sice bych se měl nyní cítit dotčený, že nevěříte našim postupům a bezmezně nedůvěřujete úsudku Rady, ale myslím, že Bůh vás obdařil zvídavostí, která má jistě své opodstatnění,“ na okamžik se zamyslel. „Dobrá tedy, seznámím vás s naší vizí.“

Vstal a přešel k obrazu, na němž bylo vyobrazeno, jak první Nejvyšší řídí stavbu Města.

„Pater maxime major, ve své moudrosti, jíž ho obdařil Bůh, nadnesl myšlenku, že potentio má několik druhů. Samozřejmě víme o potentiu démonů a lidí, ty se dozajista liší svou silou, ale jak jistě i vy sám uznáte, síla, která dokáže vytvořit lidskou bytost, musí být neskutečná.

Jediný a skutečný Bůh jí stvořil, aby dokončila to, co on začal, tedy aby dostavěla člověka do jeho dospělé podoby. Tomu přeci rozumíte více, než-li já,“ otočil se na medicuse, který potvrdil, že rozumí.

„Potentio se získává z ulovených démonů, mimo jiného, a také z odsouzených zločinců. Jeho síla je dobrá, ale nevydrží dlouho a není jí dostatek. Proto jsme přistoupili k hledání nových alternativ. Jedna z nich, byla využít tvořivé potentio dětí. Nejlépe nemluvňat. Přirozeně jsme nechtěli matkám od prsů odtrhovat děti, to by bylo zvrácené. Proto jsme hledali dobrovolnice, které by byly ochotné položit své dítě na oltář boží.

Jedna se našla. Dcera sedláka z Ostrova. Panna. Našli jsme ji oplodnitele a pak jen čekali na boží požehnání. Díky modlitbám přišlo. V té dívce se začal rodit život.“

Medicus byl znechucený. Slova, která August používal, v něm vyvolávala pocit na zvracení. Jako by byla ta dívka věc. A oplodnitel? Co to je? Jemu osobně stačil pohled na žal, který maskovala urputným modlením. Určitě nevypadala jako někdo, kdo je ochoten dobrovolně odevzdat své dítě.

„Bylo to neklamné znamení, že máme pokračovat. Proto jsme oslovili vás a inventora prima. Vše šlo hladce, což je další znamení. A výsledek?“ Významně se na medicuse podíval. „Ohromný. Ta síla je....,“ rozpřáhl ruce.

„Pane, já si nejsem zcela jistý, že je to v pořádku.“

„Pochybujete?“ zamračil se otec.

„Ano.“

„Víte, co to pro vás může znamenat?“ August k němu přistoupil a složil ruce za záda.

„Nejprve jsme vytvořili polodémona, abychom využili jeho nenormální schopnosti. Nechápal jsem to, ale věřil jsem, že to bude ku prospěchu všech. Jenže teď jsme zabili nevinné novorozeně, abychom jeho životní sílu použili na. Ani nevím na co.

„Začínám mít dojem, že nás řídí vnitřní démoni a ne Bůh.“ Medicus byl rozhořčený. Bylo mu jedno, co se s ním stane, ale věděl, že s tou tíží nemůže žít. Chtěl to vysvětlil, přál si, aby ho otec přesvědčil, že to bylo dobré, ale ztratil v to naději, protože Augustův výraz spíše připomínal chlapce usvědčeného z krádeže hračky.

„Bude to napájet Město po celé měsíce, aniž bychom ho vyměnili. A pokud jde o Innominata, je to pořád člověk.“ August se mračil. I on byl rozhořčen medicusovým chováním.

„Ano, ale lidé nevysávají potentio z umírajících, nebo si ho nevkládají do prostoru ukrytého ve stehně. …

Moment. Vy nechcete napájet Město. Chcete tím nabít tu zrůdu, že je to tak?“

„A dost!“ křikl August. „Jste neuctivý, bezbožný a hlavně rouhač. Innominatus není zrůda! A vaše pochyby o čistých úmyslech Rady jsou neuvěřitelné. Chtěl jsem vám domluvit, pomoci vám, ale jak vidím, bude nutné vás potrestat.“

„Za pravdu? Za to, že jsem vše prokoukl?“ medicus vyskočil ze židle a postavil se otci čelem.

„Jsem ochoten omluvit vás opilostí a nepříjemným zážitkem. Teď se půjdete vyspat a ráno se mi omluvíte. Budete mi vděčný, že jste nepřišel o post.“ cedil August mezi zuby.

„Já...já...,“ koktal náhle. Najednou ho ovládl strach o život.

„Vy teď vypadnete. Stráž!“

Do pracovny vešli bratři.

„Odveďte medicuse prima do jeho domu.“ přikázal a otočil se k nim zády. Nechtěl, aby na něm bylo poznat, že s ním lomcuje vztek.

 

***

 

Převor Tomas stále nemohl uvěřit tomu, co viděl.

Po ohlušující ráně, vyšlé z Brigadýrova koltu, se veškerá zvěř a ptactvo dalo na útěk. Démon, krčící se nad hromadou výměšků, na ně upřel své rudě žhnoucí oči a chvíli se jen tak vznášel. Pak spatřil Innominata, ladně přeskočivšího keř, za kterým se schovávali a bravurně se vyhýbajícího šelmám, a v jeho nestvůrné tváři se mihl strach. Mávl blanitými výrůstky a pokoušel se vylétnout výš, jenže to už byl Bezejmenný u něj a z výskoku ho sekl rapírem do jedné z blan, kterou natrhl. Démon se se zavytím stočil na bok a dopadl na zem.

Jakmile byl Innominatus dostatečně daleko, spustil Tult palbu. Kulky se zavrtávaly do odporného těla, ale démonovi to zjevně větší zranění nezpůsobilo. Kroutil se a smýkal sebou, jen aby Tultovi znesnadnil ho patřičně zaměřit. Po sérii výstřelů se ozvalo cvaknutí.

„Přebíjím!” křikl Tult.

Innominatus se rozeběhl z místa, kde stál a vrhl se na monstrum. Jeho první výpad démon vykryl a pokusil se ho kousnout. Bezejmenný se však zaklonil tak, že to vypadalo, jakoby se měl zlomit v půli. Pak seknul do démonovy tváře. Nezranil ho příliš, přesto se stvůra stáhla a vymrštila ostnatý ocas. I tentokrát se Innominatus vyhnul.

„Nabito!” informoval Tult.

Celé to Tomasovi připadalo jako sen. Brigadýra, jen tupě zírajícího před sebe s koltem stále namířeným k nebi, sotva vnímal.

Jasně viděl Bezejmenného úskok do strany a démonovo nenávistné zavrčení. Byl přesvědčen, že další dávka z pušky ho vyčerpá natolik, že nebude schopen žádné další obrany, než však k palbě vůbec došlo, rozlil se po okolí ohlušující pískavý zvuk. Vydával ho démon a donutil tak Tulta upustit pušku a zakrýt si uši. I Brigadýr a Tomas si je zakryli, avšak na rozdíl od těch dvou, převor nepřestal pozorovat, co dělá Innominatus.

Jakoby se nic nedělo, přiskočil k netvorovi, chytil ho za ocas, který si k sobě pevně přitiskl, pravou nohou mu stoupl na záda a přiložil rapír na jeho šíji. Pak pískot ustal, stejně jako křeče, bolesti hlavy a pocit na zvracení, který u trojice lidí vyvolával.

„Co to do piče, kurva, bylo?” zvedal se Brigadýr ze země, kam se schoulil do klubíčka.

„Nerad na vás naléhám, bratře veliteli, avšak velice bych ocenil, kdybyste mne jistil,” ozval se Bezejmenný. Tult rychle sebral ze země pušku a stále míře na netvorovu odpornou hlavu, k němu vykročil.

„Tohle je Igor?” nevěřil.

Převor Tomas vstal a proklestil se křovím o něco blíž, sledován Brigadýrem. Ani jeden z nich se však neodvážili stoupnout si vedle démona přímo.

„Obávám se, že ano,” pronesl Innominatus.

„Jménem jediného a skutečného Boha, tě vyzývám, abys na sebe vzal podobu Igora, aby nemohlo být pochyb,” přikázal Tomas.

Démon se vzpouzel, ale rapír, zabořiv se hlouběji do jeho těla, jej umírnil.

„Ať sleze,” zavrčel nelidským hlasem.

Bezejmenný četl v myslích pochyby, strach, nejistotu, zvědavost a touhu démona okamžitě zabít. Ta však nepatřila jeho nadřízenému, a tak ji ignoroval. Opatrně slezl a pustil ocas. Démon se začal podivně kroutit, ohýbal blány, a jako kdyby se sám do sebe zatahoval. Po chvilce před nimi stála shrbená postava v plášti s kapucí.

Vlna poznání byla velice silná. Převor, velitel a Brigadýr najednou viděli odlišnosti a byli schopni rozpoznat, že se jedná o složená křídla tvořící pouhou iluzi oblečení. Před tím si toho nevšímali, připadalo jim to normální.

„Co se mnou uděláte?” zeptal se Igor. Zněl víc lidsky, přesto i v jeho hlase byl náhle náznak rušivých intonací, které byly doposud nevnímány.

„Já nevím,” šeptl téměř neslyšně Tomas. Vzpomněl si na Múzu a stále přemýšlel o prospěšné činnosti, kterou Igor ve Stokách koná.

„Nevite? No to je snad, do žabí kundy, jasny ne? Toho mamrda zabíme!” namířil na Igora Brigadýr kolt. Démon se ani nepohnul.

„Dost!” okřikl ho Tomas. „Nejprve nám odpovíš na několik otázek!”

„Vám všem jeblo. Chcete se vybavovat s tou kreaturou?”

„Ta kreatura pro Stoky udělala víc než vy a já chci vědět z jakého důvodu,” sykl Tomas.

Brigadýr otevřel ústa, že bude dál oponovat, ale pak si uvědomil, že je sám a tak spustil kolt k zemi. Innominatus byl pohoršen tím, co se mu honilo hlavou na adresu obou Vyvolených.

„Proč vlastně? Proč si sbíral ty výkaly a mrtvé?” zeptal se převor.

„Abych přežil,” odpověděl Igor.

„To žereš, bo co?” odfrkl si Brigadýr.

„Ne.”

„Tak co?” zajímal se Tomas.

„Vaše stolice je stále plná zbytkové energie, jež se dá dále zpracovat. Stačí ji vysát.” odpověděl Igor.

„To je odporný,” zkřivil obličej Tult.

„A ta těla?” zajímal se dál Tomas.

„I v nich je dost energie. Schránku pak přenechám zvěři. K ničemu jinému už dobrá není.”

Převor se na okamžik zamyslel. „Zabil si někdy?” zeptal se pak.

„Nikdy. Nebyl důvod. Lidé vyměšují dost na to, abych si potravu jednoduše vyzvedl. Bylo by hloupé zabíjet, když se pohybuji mezi vámi. Byl bych rychle prozrazen a mimoto, mrtvé mi vyrábíte sami a často, takže mám vše téměř bez práce.” Igor se podíval na Brigadýra.

„Co čumíš, mrdko!” zavrčel Brigadýr nasupeně.

„Myslím, že nám označil výrobce těl,” pronesl Bezejmenný, doposud tiše stojící opodál s rapírem připraveným k útoku.

Tomas se na Brigadýra zhnuseně podíval. Tult, nespouštěje Igora z mušky, si opovržlivě odfrkl.

„Ale hovno! Mele pičoviny.”

„Není to vždy tvoje práce, ale většinou ano. Hlavně děti. Ti mě přesycují, a tak část energie mohu přesunout sem,” rozpřáhl démon ruce, ukazuje tak na okolní vegetaci.

„Věděl jsem to!” křikl Tomas. „Budeš souzen. V dohodě byly jasné podmínky naší spolupráce a zabíjení dětí je nepřípustné!”

„Velkou piču. Nikdá sem fakana nezamordoval.”

„A co Arak? Byl přece tak sladký ve své nevinnosti. Pohrával jste si s ním, až kůže na jeho zádech byla samý šrám. A jen takt a slušnost mi nedovoluje popsat, co jste pak prováděl s jeho mrtvým tělíčkem. Opakovaně,” promluvil Innominatus.

Brigadýr zkoprněl. Jak tohle může vědět? A od koho? Prozradil mu to snad Frado? Na tom nesejde. Musí se z toho průseru dostat. Nemá cenu je přesvědčovat, musí se jednat.

„Na to rychle zapomeňte. Máte pouze dvě zbraně a my jsme tři, s démonem čtyři. Nejste ani dost rychlý.” vyčetl jeho myšlenky Bezejmenný.

„Di do prdele! Ty zkurvenej čuráku, ty budeš soudit leda hovno!” rozkřičel se Brigadýr na Tomase, šermuje kolem sebe koltem. „Mám za sebou plno chlapů, ktery ty vaše vypičeny bratry vykopou ze Stok. Nikdo mi nebude rozkazovat. Zabiju vas všecky...” další slova utonula v bublavém výdechu a překvapeném výrazu, který upřel na Innominata stojícího náhle před ním.

„Jasně si vzpomínám na výhružku, kterou jsem myslel naprosto vážně. Nebyl jste k převoru Tomasovi uctivý, a proto jsem vás zabil,” řekl chladně Bezejmenný a vysunul čepel rapíru z Brigadýrova hrudníku. Trefil se naprosto přesně do mezižebří, aby přetnul aortu přesně v místě, kde vystupovala ze srdce.

Brigadýr se sesunul, a než se hlava dotkla trávy, byl mrtev.

Tult nenacházel slov. Překvapením spustil pušku a tupě zíral z Innominata na Brigadýra a zpět. Ani Tomas nebyl schopen jakkoliv reagovat. Byl rád, že se zbavil problému, ale také se v něm prala povinnost nahlásit vraždu.

„Nerad vám říkám, co máte dělat, milý veliteli Tulte, avšak myslím, že dáváte démonovi vysoké šance na útěk.” řekl Bezejmenný.

„Neuteču. Nemám kam. Buď mě zabijte, nebo pusťte,” ozval se Igor.

„Velectěný převore, je to na vás,” poklonil se Innominatus a přistoupil k Igorovi. Napřáhl zbraň k rychlému setnutí jeho hlavy. Z čepele odkapávala hustá, červená, srážející se krev.

„Jdi.” Tomasovi se slovo vzepřelo v krku.

„Určitě, pane?” zeptal se Tult.

„Ano. Jen se zbav těla. A co se týče toho, co se tu stalo. Nikdo se o ničem nesmí dozvědět. Rozuměli jste?”

„Jistě,” opět se poklonil Innominatus a zastrčil rapír do pochvy.

„Rozkaz, pane,” odpověděl Tult.

„Je to i v mém zájmu,” řekl Igor.

 

***

 

Otec August pročítal výsledky z výzkumných sektorů, a co chvíli si do nich něco poznamenal. Cítil se dobře. Vše probíhalo podle jeho představ a poslední zprávy ze Stok vypadaly příznivě. Brzy by se měl Innominatus vrátit a podat hlášení. Převor Tomas, ten neschopný zbabělec, ho potvrdí a Rada konečně uzná, že je Bezejmenný přínosem.

Spokojeně srovnal hromádku papírů a odložil ji ke straně stolu. Opřel se do křesla a zasnil se. Možná mu bude povoleno provést další pokus na lidech. Ve vší humánnosti samozřejmě. Nepochyboval o tom, že jeho modlitby budou vyslyšeny a dřív nebo později se objeví nějaký beznadějný případ, kterému pomůže. Za přispění inventorů a medicusů samosebou.

Zamračil se. Vzpomněl si na nedávnou aféru s oběma primi. Dočista na ně zapomněl. Chystal se zapnout komunikátor, když se ozvalo zaklepání.

„Vstupte,” vyzval příchozího.

„Chvála jedinému a skutečnému Bohu, otče Auguste!” pozdravil drobný mužík s počínající pleší.

„Chvála, Ecio!” odpověděl August vřele a postavil se. „Co mi neseš?”

„Obávám se, že špatné zprávy, pane.” řekl chmurně Augustův asistent.

„Tak ven s tím.”

„Dnes ráno našli medicuse prima v jeho domě mrtvého.”

„Bože! Co se stalo?” zamračil se August.

„Hanba, pane, veliká hanba. Suicidum.”

„Ale kdež? Náš primus a sebevražda?”

„Už je to tak,” zakroutil hlavou Ecio.

„Politováníhodné. Povedeme za jeho duši mši. Muselo se mu přihodit něco příšerného.”

„To přeci není důvod vzít si život, který mu dal jediný a skutečný Bůh,” odfrkl si asistent.

„To jistě. Avšak hovořil jsi o více zprávách, jaké jsou ty další?”

„Nehoda ve výzkumné laboratoři. Zemřel Inventor primus a dva jeho pomocníci.”

„Dobrotivý Bože!” August se posadil a zahleděl se na desku stolu. Na čele se mu objevila řada vrásek.

„Dovolil bych si obstarat veškeré náležitosti, které musí být vykonány, aby provoz nemocnice a výzkumu pokračoval, pane.” navrhl Ecio.

„Děkuji. Já připravím obřad.” řekl zahloubaně August. „Je to vše?”

„Ano.”

„Děkuji,”

Ecio se uklonil a zmizel za dveřmi. Otec August se opřel do křesla a spokojeně se usmál. Skutečně se vše vyvíjelo tak, jak potřeboval, i když to trvalo poněkud déle.

 

***

 

„Přál jste si se mnou hovořit, pane?” poklonil se Innominatus.

Potom, co se vrátili zpět do Stok, oznámili Brigadýrově ochrance, že jejich šéf byl napaden démonem a zraněním podlehl. Uvěřili.

„Ano, za okamžik přijde Tult.” Tomas se na Bezejmenného tázavě podíval.

„Nemusíte mít strach.” oznámil mu Innominatus. Převor se obával, že vše nahlásí v Městě a bude sesazen. Bylo mu to vlastně jedno, jen se mu nezamlouvala představa mučení, které by jistě přišlo. Snažili by se z něj dostat, který démon ho řídí. Nepřesvědčil by je, že žádný. Nepochopili by, že ne všichni démoni jsou nutně zlí. Ani on sám by tomu před pár dny nevěřil.

„Děkuji,” položil Innominatovi ruku na rameno. Ten se poklonil.

Po chvilce vešel do převorovy pracovny Tult. Vypadal vyčerpaný, ale spokojený. Zasalutoval a postavil se do pozoru. Radost z práce, kterou vykonával, byla náhle silná, znovu cítil její smysl. Bezejmenný byl rád.

„Jak se věci mají?” zeptal se Tomas.

„Pane, začali boje o moc, které jsme zažehnali a nyní se nastalou situaci snažíme zvrhnout na naši stranu. Všechny muže jsem o tom informoval. Chce to čas, ale myslím, že to bude dobré, lidé začali spolupracovat,” usmál se.

„I ke mně se hlásí lidé, kteří se chtějí vyzpovídat. Zdá se, že Brigadýr měl veliké zásoby kovů. A co se týče Rady, co jim řekneme? Naše hlášení se musí shodovat.”

„Dovolil bych si navrhnout, že zopakujeme to, co jsme řekli místním. Přidáme jen to, že po smrti démona se lid odprostil od zla, které ho ovládalo. Ve své podstatě, smím-li se tak vyjádřit, to je pravda.” pronesl Innominatus.

Tomas i Tult souhlasili. Bezejmenného potěšilo, že se vytratila zášť, kterou převor k veliteli choval. Kráčel přes náměstí Stok a z obyvatel cítil, že se jim po smrti tyrana ulevilo. Pili dál, ale nyní z radosti. Nezapíjeli žal, protože už po něm nebylo ani památky.

Když míjel dvojici, líbající se u stěny průchodu k dokům, poznal v ní mladíka, malujícího múzu a opilou dívku, jež ležela pozvracená v chodbě v den, kdy přišel. Byli radostní a zamilovaní.

 

***

 

Pater maxime major shlížel na postavu Innominata stojícího před ním a zbytkem Rady a bedlivě ho poslouchal. Než si ho předvolal, pečlivě si pročetl hlášení velitele Tulta a převora Tomase. Prozatím byl spokojen.

„....a proto jsem přesvědčen, že jiného démona ve Stokách nenajdeme, neboť po smrti tohoto, lid začal dýchat volněji, pokud mohu použít básnického obratu.” zakončil svou řeč Innominatus.

Radou to zašumělo. Někteří její členové nesouhlasně mručeli, ale většina spokojeně kývala hlavami. Bezejmenný cítil sympatie, i nepřátelství, ale hlavně hrdost otce Augusta.

„Máte nějaké návrhy ohledně Vyvolených ve Stokách?” zeptal se Pater maxime major.

„Pokud opravdu mohu, pak bych doporučil povýšit převora Tomase na otce. Myslím, že si to zaslouží. A naši udatní a nebojácní bratři, tak skvěle vedení velitelem Tultem, by měli dostat větší pravomoci, Nejvyšší.” poklonil se Bezejmenný.

„Zvážím to. Nyní můžete jít.”

Večer trávil Innominatus v knihovně pročítaje historii světa. Mezi knihami se cítil nejlépe.

„Výborně, Bezejmenný.” přistoupil k němu otec August se samolibým úsměvem.

„Děkuji, pane.”

„Snad brzy vyrazíš na další misi.”

„To by se mi velice líbilo.”

„Mám pro tebe překvapení,” usmál se otec.

„Skutečně?”

„Sice se musí ještě doladit, ale pokud to vyjde, vydrží ti jedno potentio zhruba čtvrt roku.”

„To by bylo úžasné. Slyšel jsem o nehodě, která se stala inventoru primovi. Škoda.”

„Ano, je to příšerné. Ale musíme se přes to rychle přenést, abychom pomohli šířit víru a napravili svět,” zamračil se August.

Innominatus cítil, že mu otec něco tají, ale nemohl přijít na to co. Skrýval to velmi obratně.

„Dozajista,” odpověděl.

---