O Poutníkovi a Hvězdě

Zrodil se v těle Poutníka, srdce jako bříza ve větru, kořeny jemně poskakující po černé hlíně. Jeho Duše z Měsíce byla zlatostříbrná a oči měl jako hluboké lesy za stmívání. Putoval po Zemi ještě v dobách, než Posvátný Veledub vdechl papírovým vlaštovkám život, koupal se v jezerech ze slunečního nektaru a ten pak roznášel na svých bosých chodidlech po čajových kopcích, které nikde nezačínaly ani nekončily. Jednoho žlutozeleného odpoledne se jako kometa něco zalesklo v jeho pravém oku. Na druhém konci Města se třpytilo prazvláštní světlo.
Spadla Hvězda. Poutník překročil Řeku Života a našel její tělo ležící uprostřed Lesa betonových stromů. Tiše jí zvedl hlavu jako vzácný artefakt a naslouchal. Dýchala. Šeptal jí příběh o dálkách vonících kurkumou a heřmánkem a jeho hlas se nesl jejím vnitřním prostorem až do břicha jako křídla nočního motýla. Vyprávěl jí o duhových mostech a mluvících horách a cizokrajných tvorech. Otevřela oči. Všechno dávalo naprostý smysl. Objala ho jako psí víno objímá kmen borovice. Jejich časoprostory se protly a políbily. V jeho dlaních četla, jak málo času jim bylo nalito do křišťálového poháru a pila, hltala jako velbloud po nekonečné cestě Saharou. Věděla, že Poutníka na jednom místě nezdrží ani to nejopojnější, nejsladší víno. Pila, protože věděla, že příběh, který jí vypráví, je jako loď na nikdy nezastavující řece.
Zavál vlažný Vítr z východu a Poutník cítil, jak napíná plachty jeho křídel. S láskou sledoval, jak se Hvězdě na lících třepotají perleťové můry, třpytící se jako Luna v oceánu. Vzhlédla k Poutníkovi a pohladila ho po tváři s takovou něhou, jak to dělávala jen jeho maminka. Její Duše ho milovala ale nebyl jediný důvod to vyslovit. Na cestě, kterou si zvolil, to stejně nic neměnilo. ,,Jdi..." řekla, ,,Leť jako pták v oblacích... Leť a vyprávěj... A když nebudeš moci najít cestu do svého Srdce, podívej se na noční nebe. Tam uvidíš odraz světla mých očí, který tě povede..."
Uplynulo mnoho let, odplulo mnoho lodí, mořských i nebeských, rozkvetlo a uzrálo mnoho třešní. Poutníkovy kroky se dotkly mnoha břehů, džunglí, kopců i pouští, jeho ústa rozmlouvala s mnoha mudrci a líbala mnoho žen. Ale vždy, když nemůže najít cestu do svého Srdce, vzpomene si na oči Hvězdy, které pro něj budou z černé oblohy zářit až za horizont času.