Manželem proti své vůli 28.díl

Manželem proti své vůli 28.díl

„Nosím věci měním čas, nezkřivím však ani vlas.“ Pomalu jsem se přestávala točit a se mnou i kouzelné hodinky. Donotovaly svou melodii a vrátily se zpátky na hrad. Musím spojit tělo se svou duší, aby to fungovalo. Stála jsem na louce a dívala se jak v klidu spím v obětí Derise. Je to blbec, proč tolik riskuje. Pomyslela jsem si a navrátila se kam patřila. Propojení bylo kompletní a já mohla otevřít oči. Bolelo mě prakticky celé tělo, které se chvělo. Podívala jsem se na něj. Klidná tvář a pravidelné nádechy mě ubezpečili, že je v pořádku. Přičarovala jsem si knihu, kde se psalo vše o roztoku z říše snů. Chvíli jsem listovala, než narazila na odstaveček k noční květině, ze které tohle celé vzešlo.  

 Květina je mocná za hodiny půlnoční ve znamení ovce. Trhat zásadně v ochranném oblečení proti jedu. Jedna kapka může usmrtit. Bylinu je zakázáno trhat a dělat z ní ředěný lektvar.

Tohle bylo trochu pozdě. Měla jsem si to přečíst dřív. Všechno o jedu, ale nic proti němu. Poslední poznámka stála za to. Uspává na věky. Zaklapla jsem starou knihu, která mi toho moc neprozradila a snažila se přijít na to, jak ho probudit. Spal tak klidně. Prohrábla jsem Derisovi lesklé a jemné vlasy. Proklouzávaly mezi prsty a tvořily rozcuchané chmýří. Najednou se jeho rty zvlnily do úsměvu. Moje srdce poskočilo a udělalo kotrmelec. Kdyby byl vzhůru musela bych utéct. Místo toho se na něj můžu dívat a hltat ho očima. Měl tak husté řásy a úzký nos, který strkal kam neměl. Vždycky se začal v něčem šťourat. Na to jaké měl lákavé rty měl i drzý jazyk. Budu ho muset naučit i slušnému chování. 

 Hodinky byli notný kus odsud a než by mohli znovu sloužit uběhlo by moc času. Čím déle spal, tím víc bledl ve tváři. Jeho hluboké nádechy se zrychlovali jako by lapal po vzduchu. Zkusila jsem několik bylin a lahviček s protijedy. Na probuzení ze zlého snu přiběhlo ke mně vše v dosahu. Nic z toho nezabíralo. Došla mi všechna kouzla co by se dala použít a on stále spal. Něco ve mně se pomalu lámalo na kousky. Byla to beznaděj. Poslední co mě napadlo byl polibek a být tak s ním. Znovu se vrátit do prokletého snu bez konce a to jsem tam právě kvůli němu utekla.

 Přiložila jsem rty na jeho. Jemně jako motýl a pak se mi vybavil útržek z jeho paměti, kdy mě políbil mnohem náruživěji a hned několikrát. Natiskla jsem se na něj a opakovala to co on. Ztratit pojem o čase bylo s Derisem, tak jednoduché. Oddálím se a čekám, že mě to vtáhne do snu. Místo toho začal vynechávat nádechy a v rukou měl křeče. Jeho hrudník se napínal jak lapal po vzduchu. Nechtěla jsem to vidět, ale stejně se dívám. Přidržuju ho a tlačím k zemi, aby si nezlámal kosti. Nakonec sebou přestal zmítat, ale skoro nedýchal.

 Ani nevím, kdy se to stalo. Po tvářích mi stekla první kapka. Malá slza, kterou následovali další. Byl to proud, který nešel zastavit. Tak dlouho jsem neplakala a teď se prolomila hráz. Odcházel někdo mě drahý. Náramek na zápěstí se začínal ztrácet. Stejně tak pouto mezi námi.

Řetěz mizel a okovy se rozpadli. Zbyla jen slabá plechová obroučka. Nejdřív zrezla, až zčernala. Objala jsem Derise a chtěla odejít s ním. „Nechci být znovu sama.“ Šeptala jsem mu do ucha a téměř neslyšně dodala. Miluji tě.

Na hradě:

 Ve věži se ozvalo. “Nosím věci měním čas, nezkřivím však ani vlas.“ Hodinky se sami uložili na své místo a odpočítávali svůj odpočinek, než budou moci zase pomoci. V přeplněné místnosti přetočili čas, než vstoupil skřetík do místnosti a s tichým tikáním se uzavřely. Písek z přesýpacích hodin se znovu naplnil a vytvořil štít okolo hradu daleko za lesem. Pasti se aktivovali a nenechali nikoho vstoupit. Ten, kdo se odvážil projít se dál nedostal. Cesty zmizeli a zůstali nepropustné houštiny a keře. Tichá komnata ve věži strážila toto místo. Cingrlátka se znovu pohupovala do rytmu.

 „Pani Laja brzo tu. Nepoznat co skřetík vymňouk.“ Mě ulevit. Pochvaloval si, když viděl štít nad hradem. „Skřetík dostat kopu odměn.“ Zatleskal a vrátil se ke své práci, kdyby tak věděl co se odehrává jinde.