Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDal
Autor
MAJKL65
Dívám se do nebe plného svíček
která je právě má a která tvá
spíš a jen hvězdy máš pod stíny víček
oči jsi zavřela, když přišla tma.
Jsme jen jak laně jež sklání se ke trávě
když kloníš šíji svou k louce mých rtů
na stvolech polibků své touhy paseme
hasíme žízně své pískem svých snů.
Na břiše sněhy tvé pomalu večeřím
v pohledu kanou ti dvě kapky medu
hladinu těla ti dlaněmi rozčeřím
jako když nabírám do rukou vodu.
Jen tak se napiji a dotknu věčnosti
já, který z popela právě jsem vstal
vím jen, že nemám nic než trochu něžností
ostatní tobě jsem i s časem dal.
3 názory
Mária Horná
09. 11. 2020"já, který z popela právě jsem vstal
vím jen, že nemám nic než trochu něžností
ostatní tobě jsem i s časem dal." /********************
Krásna báseň! :-)
Ahoj Majkle, solidně zpracované, až vznešené.
Co mě vadí je tohle:
Ona vznešenost mi přijde přílišná. Nějak moc je tam hvězd, nebe, víček, očí, sklánění, rtů, polibků, kanutí, věčnosti, něžnosti. Žádné z těch slov samosebou není zakázané, ale zde mi to přijde jako příliš hustý koncetrát osvědčených termínů, které ve spojení tvoří až moc masivní monument.
Další věc je podle mého názoru - velké množství zájmen, použitých i v místech, kde je jasné o koho jde i bez zájmene.
Verš - když skloníš šíji svou k louce mých rtů - je krásný pro devatenácté století. Tady mi zní škrobeně a těžkopádně. I nerytmicky.
A poslední jsou nepřirozené, až knižní slovosledy - třeba: sněhy tvé, šíji svou ...