Manželem proti své vůli 29 .díl

 Manželem proti své vůli 29.díl

 Tohle je naposledy co ho vidím. Cítila jsem to s jeho slábnoucími nádechy. Údery srdce se zpomalovaly. Držela jsem ho v obětí, tak pevně, až mi zběleli prsty. Najednou bylo ticho jako by se všechno vypnulo. Nevnímám zpěv ptáků nad hlavou. Srnci se nedaleko rvali o pozici vůdce stáda a naráželi do sebe parožím. Zčernal mi celý svět, když se jeho hlava opřela o mou hruď. Mraky odvál silný vítr a přivolal tajfun, který se nás nemohl dotknout. Uzavřela jsem se s ním v prostoru. Naklonila se nad tělo bez života.

„To nemůže být pravda. Pořád ještě sním.“ Opakovala jsem si. Deris byl čím dál studenější. Uplynulo pár minut, pro mě to byla věčnost. Jeho oči zůstávali zavřené, už se na mě nikdy nepodívá. Naposledy jsem ho políbila na modrající rty a doufala, že se probere. Všechno pro mě ztratilo smysl v jednom jediném okamžiku. Přála bych si vrátit čas a nikdy ho nepotkat. V tom samém okamžiku jsem litovala, že na něco takového myslím. Nelituji! „Derisi vstávej! Ty musíš žít.“ Cloumám s jeho tělem. Nakonec jsem si ho srovnala do náručí a ležela na jeho hrudi.

Co je to?Nikdo mimo stínu tu se mnou není a stejně to slyším. „Pláče.“ Vylezl stín z kouta a na tváři měl něco jako úsměv. „Kdo pláče?“ Teď se to spíš změnilo v úšklebek a hrnul se ke mně. „Laja. Tam nahoře neexistuješ. Nechám si tě.“ Radoval se a chodil okolo mě, až se mi točila hlava. Odstrčil jsem ho od sebe. „Lajoooo! Tadyyyy! LAJO.“  Mávám rukama jako by mě snad mohla najít. „Ona tě neslyší. Mrtví nemluví.“ Cože? Nevěřím mu. „Nesmysl. Ona by mě nenechala.“ Zas tak moc tomu nevěřím. Nesmysl, ale proč by brečela. Znělo to tak žalostně. Trhalo mi to uši i srdce na kousky. „Copak to nevidíš?“ Našeptával stín a pořád se mi pletl pod nohama. Podíval jsem se na ruce, které byli průhledné. „Kde mám náramek?“ Ne to nemůže být pravda. Tohle se nestalo. Je to další sen. Nevěřím.

„Tady.“ Ukázal stín na hromádku popela. „Rozpadl se. Jsi  můj. Budu si mít s kým hrát. Po tolika letech se mi to čekání vyplatilo.“ Opět nabral na objemu, už to nebyl malý stín, ale něco co nahánělo hrůzu. Na každé straně trčel jiná kousek. Byli to snad zbytky těch co tu s ním zůstali? Nevím a nechci to vědět. „Já patřím Laje. Vždycky to tak bylo a zase bude.“ Musím utéct. Schovat se a najít cestu ven. Něco bylo špatně. Okolí se pozměnilo, aniž bych si toho všiml. Zůstala existovat tato místnost. Ostatní nikam nevedlo. Byl to začarovaný kruh, z kterého se nedá dostat. Laja pláče, že by se i kámen ustrnul. Její slzy jako by na mě dopadaly a pálily mě. Každá kapka se zabořila přímo do mého srdce. Čím víc slz, tím víc to bolelo. Zůstal jsem stát na místě a nechal je na sebe padat. Společně s ní plače i moje duše.

 Něco se dělo. Najednou jsem to cítil. Bolest mě donutila sesunout se na kolena, ale přitom mi to dodávalo zvláštní vnitřní sílu. Po chvíli jsem mohl vstát a pevně stát na nohou. Konečky prstů na rukou se zviditelňovaly. Pomaloučku jsem se měnil zpátky. Bolest byla nesnesitelná, ale musím to vydržet kvůli Laje. Ona na tom musí být strašně. Vyplakala potok slz a pořád pokračovala. Na zemi uběhlo několik hodin, zatím co tady teprve pár minut. Díval jsem se na ruce a zjistil, že mě něco nadnáší. „NE! Ty seš můj.“ Začal se po mě sápat stín a stahovat mě zpátky.

 https://povidkyodkat.blogspot.com/