Navěky

Přikládám do ohně dřevo mých dlaní

stíny jsou dlouhé jak týdnů mých čas

a stromy v zahradách zasněné paní

porodí jablka napřesrok zas.

A my se díváme do mlhy s něžností   

zatímco armáda deseti prstů

dobývá doteky všechny tvé pevnosti

a jazyk otvírá brány teď k ústům.

Konečně smím mlčet a říkat jediné

tichnout jak obilí, když je čas žní

dávat ti objetí čisté a nevinné

do hlíny klína ti ozim můj sít.

A pak se navěky ztratit v té vteřině

která je zde i tam jak první zem

a chmýří andělů ucítit v peřině

kterou nás zakryje noci té sen.