BAJKA

Spadl dům, jeho půl.
Byl v něm on nebo ty.
Skládám objekty, zraji
časem. Odumírám zním
tišeji, plkám, zírám, nesním.
Spím ne nebuďte mně, nech
mě spát, uzrát do niterností.

Zázrak se nestal, polovičatost
nastala. Útok vypovězen, stržen
do strže. Odkud že zírám, do
staletí uběhlo a už nijak nezní.
Je tu ticho takové to znělé
ohlušující, zardoušené ne moc
vřelé. Máš ho v těle jako vetřelce.
Kdy že vyjde z tebe, tebou nasycené.

Predátor nebo oběť, co jsi
na co máš. Utíkám unikám,
není už kam, hranice uloupeny.
Plná místnost šeredností v šeru.
Peru se s někým, koho nevidím.
Sveřepě odmítám tebe fanatiku.
Jsi jako mor, zníš temně smrdíš
jako pytel sraček.

Odraz doby mělké hroby
naplněné těly, tělíček s
nafouknutými bříšky. Ptám se
stále proč, na jedné straně
přebytek, na té druhé nic.
Je to zločin, spáchaný každý
den každou minutu. V předsálí
zármutku, stojí matky a v rukou
drží ty své mrtvé děti.

Svět jako bol, jako nemoc.
Jako zdroj zločinů států.
Bez trestů, vše smíš ty.
Ale ty už ne, ty jsi svině.
Nastavení pokroucené
zníš falešně, jo myslím
tebe. Četník světa nebo
spíše jako terorista, největší
zde tu zdejší. Není nikoho
kdo tě obviní. Všichni jsou
u tebe v zadku, na slavnosti.
Zvrácenosti v duchu nezměrného
pokrytectví. Kostlivec ve skříni
chechtá se, až se lomí v pase, zase