Řetěz moci Irián 3 díl

Řetěz moci Irian 3.díl

„Ne. Tohle byla poslední.“ Ani jsem se na ní nedíval a odstranil poslední prkna z cesty. Zřejmě o ně zakopla a tím do mě narazila. Vidí vůbec na cestu v tom klobouku? Měl bych jí pomoct s tím kufrem, než zase do někoho vrazí. „Pomůžu vám.“ Než stihla cokoliv říct hodil jsem kufr do  auta a otvíral jí přední dveře. „Odvezu vás. Kam to bude?“ Bojím se, že by se tu ztratila. „Znáte farmu s dvojitým M?“ Hned mě napadlo nejlepší ovoce a zelenina co se dala na trhu sehnat. „Ano tu zná přece každý. Pomocnice do sadu? Zrovna sklízejí.“ Neviděl jsem jí do tváře, ale něco mi napovídalo, že se zamračila. Bylo slyšet nastartování a vrnění motoru. Sem tam poskočení auta jak najelo do nějaké díry nebo na kámen. Cesta tam byla doslova polní a samí výmol. Během jízdy nepromluvila. Přísahal bych, že se na mě letmo podívala, ale asi se mi to zdálo. „Jsme na místě.“ Před námi se otevíral pravý ráj na zemi, který podtrhoval vzdálený oceán. Vzduch se změnil a byl mnohem lehčí a cítit solí. „Je tu krásně.“ Nadechl jsem se toho skvělého vzduchu. Sundal jsem kufr a šel k domu. „Prásk. Stůj! Dál ani krok!“ Ozvalo se z kůlny nedaleko hlavního domu. Varovný výstřel se ozvěnou přenesl pohořím a odrazil se od útesu, do kterého naráželi zpěněné vlny. „Triane přestaň. Chceš někoho zabít?“ Promluvila dáma v klobouku a přistoupila blíž. Zůstal jsem stát před ní, abych jí ochránil. Z kůlny vylezl opálený tmavovlasý mladík s černýma očima a velkým nosem. Oděný jako jeden ze sběračů ovoce, ale v rukou svíral pušku a nebál se jí použít. „Mel!“ Odhodil zbraň a rozeběhl se k dívce. Objal jí a smál se zvonivým smíchem. Musel sem se usmát bylo to nakažlivé, až do doby, kdy jí schodil s hlavy klobouk.

Vlasy spadaly dolů v kaskádách. Jejich rudá záře mě na chvíli učarovala. Oči barvy noční oblohy zbarvené do temně  modré, až černé. Tvář pokrytá maličkými pihami a rty stvořené k líbání. Pár se přede mnou k sobě tisknul a já věděl, že ten pichlavý pocit byla závist a žárlivost, přitom mi ani nepatřila. Tenhle zvláštní pocit skončil dřív, než mohl začít. Bylo to poprvé, kdy mě někdo zaujal víc, než bych si přál. Myslel jsem, že se rychle vypařím, ale můj plán selhal. „Konečně jsi tady.“ Zavolal někdo od domu a upoutal naší pozornost. „Sestřenko chyběla jsi mi.“ Další dlouhé obětí. „Ty mě taky. Co se to tady vlastně děje?“ Musel jsem uznat, že to byla dobrá otázka. Srdce na chvíli zabolelo, ale pak mě rozum nutil soustředit se na tuhle divnou situaci. „Za všechno může Ziel. Chce koupit náš pozemek. Jsme poslední, kdo ho nechce prodat. Všichni ostatní byli donuceni se toho tady vzdát a nebo zmizeli, proto se Tri nabídl a hlídá vchod, ale trochu to přehání.“ Zamračila se na něj. Mrknul jedním okem na souhlas a lenivým krokem si došel pro pušku, kterou předtím odhodil. Opřel se o dveře kůlny a divně se na mě koukal. Bylo to nepopsatelné. Jako někdo kdo vidí skrze tělo přímo do duše, až mě zamrazilo. „Pane Rene děkuji, že jste jí pohlídal.“ Jen jsem mávl rukou a chtěl jít zpátky k autu, když se stalo něco divného.

Poprvé od doby co mi starší řetěz připnula mi z ničeho nic spadl na zem. Skoro jsem ho zvedl, když ho uchopila do svých dlaní. „Tady.“ Mel mi ho podala. Naše prsty se krátce dotkly. „Díky. Měl bych jet, než bude tma. Zpátky to bude chvíli trvat.“ Otočit auto chvíli trvalo a do toho se vraceli sběrači z pole a sadu. Řetěz jsem uložil do šuplíku auta a mohl konečně jet, když projela poslední dodávka. Někteří mě od vidění mávali a jiní si ničeho nevšímali. Každý z nich měl své starosti. Soumrak se blížil a já měl za sebou sotva polovinu cesty, kdy jsem si musel rozsvítit světla a pokračovat s rozporuplnými pocity dál. Měl jsem čas přemýšlet o plánu Ziela koupit pozemky. Co by mohl chtít? Jak to využít? Tak dlouho my to vrtalo hlavou. Prudce zabrzdím a zírám na poštovní schránku, ale dům byl pryč. Tohle musím pořádně prověřit a zjistit co za tím stoji.