MUDRLANT

Dům plný pozlátek.
Krev zvrácená, podlá
bez otázek a odpovědí.
Prostě si jen lebedí. Teče
stříká, všude vniká. Pak jen
vzlyká, tiká plká zvlhlá, nálada.

Podoba v zrcadle jsi to ty. Nebo
jen skřet, prostý střet reality odpovědí.
Srst jako kůže, pod ní cévy žíly a v
nich zase ta červenost. Rudá zrůda
nebo spíše mocnost věčného života.

Noc bez odpovědi den jako noční
můra. Volá hurá já zas ty jsi hnusná
stvůra. Zmiz do realit kde nejsem, tam
co mizí. Vnitřní svět střet úlohy podob,
tisíců tvarů měsíců. Cesty do hlubiny
zmaru, kradl umanul si cestu klanu.

Nezní ta salva falešně, je tak kýčovitá.
Nic nepřináší tělo odnese do říše deprese.
Do světa nicotného, beze všeho a hlavně
bez tebe. Zvlhlá hláška v tvém oku, nebo
jen obyčejná slza. Ukápla proč pláčeš
nebo brečíš, mečíš jako koza nebo zníš
jako lev? Na pokraji své vlády z mnoha
bitev už rozbitý, odepsaný rozmazaný.

Zakopl o gesto jednoznačné a tak příznačné.
Město uzavřené, zdecimované strachem.
Kdy zas přijde ten, co tady marní životy.
Vrah v srdci kamení a spousty životního
kálení. Jsouc tu zde, v jasném světle lamp.
Čeká na svou oběť, jako řeka ji ovine odnese.
Do své říše zlovolné, muka přichystá. Krvavé
orgie zběsilosti, v temném srdci tolik podlosti.

Zdechni chcípni zemři smrtí těch nejhorších.
Zvedá se vítr, chce odnést stopy náhle noci.
Den je tu v zákrytu, jen na chvíli trudně zakvílí.
Zlost ve mně v tobě v těch lidech všech, tady je.
Energie obrovská, v co se promění ve znehybnění,
čehosi. Studna plná vody, co se skrývá na dně.
Je tam tělo už rozmočené, k nepoznání tlumočené.
Piješ člověka víš to, co oko nevidí to ty vypiješ.
Už to víš jak ti je, je ti zle vyzvracej tu všechnu lež.