FULLMOON

Smutný pohled, do země,
Vzniklý rozhled upozaděn.
Tváře lidí, pozdní sešlost.
Sen rozladěn, posazen falešně.
Zříkám se dveří, bez klíčů.
Kýč jako myš, v rozletu kýchnutí.

Cítím to vnitřní pnutí, chápu usnu potichu.
Sázím slova do hlíny, vyrostou pochyby.
Neklidný, nevlídný, rozprostřený, uniklý.
Do světů bez lidí, do realit nuzně poklidných.
Smáčen deštěm, je my ještě drze, skrze dírky
klíčové.  Cítím ten pocit, jak všechno zní nihilisticky
zkurveně.

Spěch necítím, pocity úlevy, vzlet utlučen.
Něco bylo to už tu není, ty už tu nejsi, kde jsi teď?
Hledám tvojí vůni, chci si tě přehrát, hlas uslyšet.
Rozporcovaný jako malé sele, kdo malé dětí žere.
Zastavím kulku jen svým tělem, nebo že by ne.
Projde skrz, nebo se na kus řeči zastaví.
Dírka v těle, nachové zbarvení, už padá on na
nevinnou zem uzarděně.

Viď že neumřeš, jen tak trochu kontrolovaně
chcípneš jen. Přemýšlím v té poloze, ležícího
postřeleného. Myšlenky rozjíždí, zprávy tiskové
vydávají. Už prý umírá, zírá pohledem nebožtíka.
Je to chvíle nekonečná, sanitka už je tu, sebere
ten pytel sraček. Naloží to bojuje s tím poslední cestu
tak dlouhou, nekonečnou prý. Kdo to ví kdo se vrátil,
něcos po té cestě ztratil. Jaký byl ten tvůj život, takový
pošetilý, čekající nač, na něco co nepřišlo zas.

Pryč ze vším vezmi to ďas, ukrutná bolest uvnitř.
Trhnutí nezamyšlené ponětí, zní zas úzkost zaběhlá.
Červená se ale vidět to není, ne nic se už nezdá nezní,
padá hvězda přeji si být tupý člověk. Utíkám chci být sám
tak trochu omámený, dejte my prosím všechny drogy světa.
Chtěl bych se cítit jinak, kdy to zmizí pohled v zrcadle,
říká že prý nikdy. Tvář kterou nepoznávám, nemává jen se
mračí. Ne nebudu tančit snad jen tanec. podoben tanci
svatého Víta. Odlétám do říší kde se něco takového, odmítá
Vyplivnu tu nechuť která mi v ústech rozežírá všechny písmena.
Záblesky kousky cti pozřu cit utržený, vytříbený rozmnožený, protržený.
Pokrytý samotou, depresí, nicotou. V rukou pocity usmýkané
vytažené z hloubi gest, pokrytých věcmi už velmi dávno nepotřebných.