Ústav mateřství

Ústav mateřství

Na Kačerově před sedmou ranní prodávají chlebíčky sypané vajíčkem. Paní v autobuse mluví příliš nahlas o rozbité pračce. V Ústavu mateřství se zarazíme u zataženého plexiskla, na tabuli nápis „Laktační liga“. Stačíme se smát, stačíme se obejmout a chytit se za ruku. Už jdi, šeptám.

Ultrazvuk mi po stopadesáté zajede do hlubin. Tečka, která tam nemá být. Sestra mi kmitá kanylou pod kůží. Na patře dostanu bílou košili a pantofle, pokoj je přetopený. Nohy mi plandají přes rám postele, zbytky červeného laku na nehtech. Dívám se z okna na zvadlé stromy a paneláky v mlze.  Vzpomenu si na tebe a cítím nepopsatelnou úzkost.

Po prášku se propadám, prý na uklidnění. Klid daleko. Malá buňka se záchodem, převlíknout se do modré košile, uvážou mi ji za krkem, stejně tak jako cizí paní při těle, která se převléká se mnou. Dostanu síťku na vlasy. Bojím se. Jemná sestra mne bere za ruku „vy jste ale studená“, ulehám do křesla, svážou mi nohy, trochu pláču. Anesteziolog se ptá na tenistu Lehečku. Motám se a přestávám cokoliv cítit.

Potrat máte za sebou, paní Lehečka, slyším v dálce a volám po pití a otevření skříně. Prý mi teče krev, uloží mě do postele a odejdou.  Šmátrám kolem sebe, ještě mi to celé nedošlo, ale zase vidím ty zvadlé stromy a paneláky v mlze. Slzy mi prokapou roušku.

___