MOTIVACE

Rozhodl jsem se dát jí poslední šanci. Na zkoušení přišla oblečená velice decentně. Již jsem si za přísnější známkování minisukní vysloužil přezdívku “Suchar”. Bohužel to však dopadlo katastrofálně. Nic neuměla. Měl jsem si pozvat někoho z kolegů, kryl by mi záda. Spolužáci musí uznat, za takové znalosti se nedá dát lepší známka, než nedostatečná. Určitě však budou držet s ní. Musí na reparát. Tam již bude zkoušet komise. Promlouvám jí do duše:

“Jak chcete k maturitě, když nezvládáte látku druhého ročníku?”

Došlo mi, že největší problém je u ní s motivací. Něco mne napadlo chodí do divadelního kroužku. Ano, to by mohlo vyjít. Navštívil jsem svého přítele a spolužáka. Dělá totiž u filmu. Je asistentem kameramana. Řekl jsem mu o motivačních problémech své studentky. Poprosil jsem jej zda by mohl zajít ve středu kolem páté odpoledne do malého sálu v Kulturním domě. Naši studenti tam mají zkoušku divadelního kroužku. Nechal bys si jí zavolat a hrál si na asistenta německého režiséra.

“Trochu se namaskuj. Jméno si už vymyslíš. Budeš Hans nebo Jürgen XY a hledáš vhodné kandidátky pro roli české emigrantky. Musí však umět dobře německy. Natáčet se začne koncem roku. Uděláš si pár záběrů na videokameru. Požádej jí o kontakt a řekni, že se v říjnu ozveš. Nemusí tě moc lidí vidět a také jí zdůrazni ať před kamarádkami pomlčí, dokud nebude nic jisté.”

“Tak si ještě vezmeš fotoaparát a s videokamerou budeš vypadat přijatelně. Prostě to bude prvotní zkouška. V říjnu by byla v ateliéru. Tomuhle uvěří. Stejně neví, jak pravé kamerové zkoušky vypadají.”

“Ale německy zas tak dobře neumim.”

“Zato ona skoro vůbec. Jednoduše zahájíš rozhovor: 'Sprechen Sie deutsch?' Ona odpoví: 'Nur wenig,' nebo něco takového a ty již začneš: 'Já být asistent německé režiser. Nyni žít v čechai a vybírat české talent ,' a tak dál. To zvládneš.”

“Jo, už se na to těšim. Řikal jsi, že vypadá slušně?”

“Tak to veliký pozor, nejsem kuplíř. Pokus se jí motivovat na němčinu, nic víc.”

“Máš štěstí, že sem teď zrovna věrnej. Jo, ve středu tam zajdu. Chceš se pak někde sejít, abych podal hlášení?”

“Středa a čtvrtek jsem na školním výletě s třeťáky, ale zavoláme si.”

S tím jsem odešel od svého přítele. V duchu se smál svému šílenému nápadu. Jen doufám, že nebude moc zklamaná, až jí v říjnu “asistent” zavolá, že nebyla vybrána. Účel však světí prostředky.

V pátek po mém návratu ze školního výletu měli maturanti poslední zvonění. Uviděl jsem svojí repetentku samotnou ve třídě nad knížkou němčiny.

“Vy se neúčastníte se spolužáky?”

“Nemám čeho se účastnit.” Odpověděla poněkud odměřeně a začetla se do německé konverzace.

“Myslím to s vámi dobře. Věřím, že to zvládnete.” Řekl jsem a raději ji nechal studovat.

V průběhu maturitního shonu jsem se několikrát pokoušel dovolat “německého režiséra”, ale bezúspěšně. Až jeho rodiče mi řekli, že je do září v Americe. Tam jeho mobil nefunguje. Mají číslo na pevnou linku, kde je občas k zastižení, kdybych potřeboval. Nebylo to třeba, náš plán fungoval. Svoji studentku jsem několikrát spatřil na koupališti, vždy s německou učebnicí.

Pak jsme se setkali při reparátu. Zvládla jej úspěšně. V září složila maturitu na trojku. Byl jsem tomu rád. Ta lest mne však mrzela. Volám přítele kameramana. Musí jí nějak vysvětlit neúspěch v konkurzu.

“Ahoj, tak už jsi doma z Ameriky?”

“No jó, to ti byla rychlovka, jak sem zmizel. Ale kšeft se neodmítá. Vlastně se ti musím omluvit za tu holčinu. Jak dopadla u matury? Vymyslel jsi něco jinýho?”