Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

DOJEZD

20. 11. 2020
0
0
101
Autor
Rendlík

Ležím si tu, ve stínu.
Polehávám, tu ve skrytu.
Nesním sen, jen tu jsem.
Pokroucený, svízelnostmi.
Života nebo, spíše jeho absencí.

Kde jsem se to ocitl, bez citu.
Zajat prý na dobu, neurčitou.
Vykopána díra, jen pro případ.
Třeba kdyby měl potřebu, tu
někdo chcípat. Dříví štípat bez
té, suroviny nevinny.

Skřípu zuby, zatínám čelist.
Je mi odsouzeně k životu marnému.
Zalit dehtem, vyproštěn, dotknut, sveřepě.
Kalná voda rozpustí, to tvé tělo.
Nafouklé už bez tváře, jeh hrouda masa.
Zkáza jednoho bytí, nebránil se moc.

Chtěl prý noc, na den alergický.
Zvyklí být ten poslední z posledních.
Tak prý strávil poslední kusy nihilismu.
Smutný příběh, doběhl v cíli už nikdo nebyl.
Nebyl ohyzdný ani dvě hlavy neměl, přesto čpěl.
Trpěl nikým neviděn, nepoznaný voják života.

Nic už nezní není co by zbylo, silo plné podlitin.
Schovaných pod šaty pod kůží, vrstevnaté unylé.
Zašit jen tak narychlo, napěchován vnitřnostmi.
Hlava jako poslední, kousek toho nebo něčeho divného.
Už je hotov prý nová bytost lidská, aspoň vypadá takhle zblízka.
Odpadají nějaké kusy hlavně z hlavy, to nic ještě mnohé
zbývá. Zní melodie tklivá tak to je člověk vzor ten a ten.
Poslední z této řady, už se prý nevyrábí, hlásí se vady zrady.
.

 

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru