SÓLISTA

Užvaněný déšť, prší

na mou plochu. Urvu

započnu, rozhodnu tmu.

Slýchám zoufalý pláč z 

mích úst proniká a zaniká.

Drsný svět bez pozlátek.

Tupý člověk, hrubé zrno.

Moc je plno, méně je i více.

Sedím a tak si lokálně brečím.

Z úst se dere, neúspěch člověka.

Zírám do ničeho a do všeho.

Hnízdím jako, senilní robot.

Zařvu otázku, potichu si odpovím.

Zapomenu heslo, ještě slzy ukápnou.

Deru se na povrch, sdílím paniku.

Jsem, nebo jenom sním, noční můru.

Chci se probudit, brýle si důstojně nasadit.

Být člověkem s povděkem brát co odchází.

Nacházím jen odpad slibů, klopotně srdnatě.

Mručím zurčím konec začátků, těm odpovím.

Na otázku, pokálenou smrdutou plnou zvratků.

Cesta někam vedla, už to tak není, zcela zbledla.

Dere se na utajené místo, z hloubi nepochopení.

Už nic není nezbylo, rozryté mámení promarněno.

Deset slz jedna kapka krve, už jen hlavou škube.

Zraněný ukryt v domnění mámení, slit do sklenice.

Vítr roznese tvoje slova, poslední ústa zranitelná.

Podoba vraha, zabil tebe člověka, jak se změnil.

Svědomí pochybné pověsti, nezapočne rozkol zvěstí.

Mámení máš ho v hlavě, myšlenky upocené zlotřilé.

Ještě pláče v krutosti dne, zabředl do noci plné nectností.