JEKOT

Kreslím čáry, sbírám

máry. Unuděn posazen

do ulity stroboskopů.

Dny si kopu, před sebou,

kvapně valím. Jsem jen tečka na

konci vět, zoufale hranatá.

Den si začal, tak jsem ho

zmačkal. Drhnu špínu ze své

duše, řekl psychopat suše.

Únik počátek, splátek za život.

Nebo spíše za podlost, umanutou.

Řvu tajně a potichu, jen pro pár

lidí co ocení, zurčení. Ztrácím jas

oblepen nálepkami, proč mi je dali.

Jo asi proto, aby mě ocejchovali.

S kým že mají tu čest, nebo paradigma.

Strojím se do hesel, lezu vzpřímeně po

nicotné stěně. Jsem sémě už otevřené.

Je mi stejně, blbě, ješitně, pochmurně.

Ztrácím vklady, jako žena věkem vnady.

Usnu spánkem, ulpím, strhnu stěnu bigotnosti. 

Zlost či ponurost je mým hostem, v té mé talk show.

Mluvím hlasem, není v mém organismu zbytečný.

Ptám se tím hlasem co je jen tam uvnitř, znuděn už.

Možnosti došly oběšenec se houpe, zoufale a hloupě.

Hraji hru na osud na věčnost, úniková hra z těla ven.

Křičím i když oběšen, hláskem mrtvých černých věnců.

Usmrcen zapomněl dýchat, kýchat, do jiných těl vnikat.

Zlost upoutaná svázaná stále tu je, jen trochu řidší.

Krok sun krok takže tanec, ranec nezbytných pohybů.

Umlácen v tváři už nepoznatelný, byl to člověk byl a nezbil.