ZMOCNĚN

Proč kdo ví,

co nepoví.

Otázky jsou

to provázky?

Ocásky mlhovin.

Vnitřky polovin.

Sním sen žalostný.

Život ztratil svoji

manu. Sebe tebe

klamu. Usni mi na

rameni. Dej mi hlavu,

lehce přivoním.

 

Zazvoním, splním

slib. Chytnu tě za ruku,

na spánek lehce políbím.

To tvé tělo je i mé, září.

Ústy, ho prozkoumám.

Celý celičký, dystopický.

Vstoupím tam, kam

mě pustíš. Jsem uvnitř

cítíš, moji touhu taky. 

 

Vzpomínky odlity, ne

já vím že už nejsi. Byla

jsi zakletá, jako princezna.

Byla jsi ní, ale to je vše už

pryč. Zůstal tvůj úsměv, 

tvá osobnost osobitá.

Tvé hry tvoje sny, odlité

v tvých očích. Ve zvuku

tvých, křehkých her.

 

Bolest zalitá odkrytá

pokrytá umíněná. Je 

tu se mnou nikam

nejde, jen do uší mi

stále cosi o tobě řve.

Utíkám, odmítám, nemám

sil, nemohu popadnout dech.

 

Život je závaží tunové,

neumím odejít. Vřu 

klopýtám, odemykám 

komnatu podvratnou.

Zůstanu tam, souzen

za přítomnost. Neodcházím

paty srazím, svět nakažený.

Oblouky, sráze padám, tam

hlouběji. Až na to poslední

sedím tam, už jen blikám.  

---