Světlo ve tmě

Toto je povídka na první advent. Další díl příští neděli. 

Celé to byla past! „Rychle musíme se stáhnout.“ Volám na svoje věrné lidi. Jako první se ke mně přidal Derek. „Nemáme kam můj pane.“ Taky mě to došlo, když se rozhlížím po únikové cestě. Někdo se objevil na konci mola. V rukou držel spoře osvětlenou lampu. Byl to nějaký sluha z panství starého Vévody. Emblém na jeho  uniformě mě v tou ujistil, když jsem se dostal, až k němu. „Nasedněte. Dostaneme vás do bezpečí.“ Chvilku jsem váhal, ale nebyla jiná možnost jak se dostat pryč. Za velkého dusotu doběhlo zbylých pár mužů a kocábka se odrazila od mola. Motor párkrát přeskočil, než se chytnul a vrněl stejným tempem. „Děkuji. Budu váš dlužník. Jsem….“ Sluha mě drze přerušil v polovině věty. „V to doufám.“  Sice byla jiná doba, ale tohle bylo trochu přes čáru. Kromě toho Vévodovy lidi dodržovali staré tradice. Byl vůbec jeden z nich? Začínám mít podezření, že tu něco nehraje. Snažím se rozpoznat jeho tvář, ale klobouk má stažený hodně do čela. Světla byla zhasnutá a měsíc proplouval mezi mraky. V té tmě nebylo poznat skoro nic. Jediné co zvyšovalo mou zvědavost byl jeho hlas. Znovu promluvil tím zastřeným hlasem opředeným tajemstvím. „Brzo se koná ples u Vévody. Pokud vás o cokoliv požádá odmítnete.“  Začal jsem pochybovat, že je to jeho sluha. Bylo tu víc věcí, které mi tu neseděli.  Na druhou stranu to byl právě on a jeho loď co nás zachránila.

Jak si to vůbec představuje? Vévoda byl nejmocnější muž ve městě. Zaprodal jsem svůj život. Nic se nedalo odmítnout, tak snadno pokud je to jeho přání. Sluha se otočil zády a pozoroval vzdálený břeh. Nevěnoval jsem mu víc své pozornosti a zkontroloval svoje muže. Byli vyčerpaní, ale v pořádku. Kdo to na nás hodil? Mohl jsem hádat, ale nic nemohu dokázat bez důkazu. Určitě na to příjdu a pak dostanou co si zaslouží. Přestal jsem uvažovat a znovu se zaměřil na předek lodi. Stál na kraji a pozoroval okolí. Co je to za člověka? Najednou se kocábka stočila a přiblížila k jednomu malému molu. Otočil se a rychle seskočil. „Loučím se. Dodržte svůj slib!“ Derek se okamžitě zvednul a zakřičel na něj. „Ještě se nestalo, že by náš pán slib nedodržel!“ Bylo vidět, že to Derika naštvalo. My pokračovali dál po proudu, až k hlavní řece, která se dál spojovala. Tam nás vysadili.

„Dereku? Nebylo to nějaké divné? Ten sluha. Mám z něj divný pocit.“ Derek se na mě otočil při výšlapu kopce. „Pane Felipe po pravdě nevím, kde se tam vzal. Je to pro mě záhada. O tom setkaní věděli, jen naši lidé. Každopádně nás zachránil, ale nevíme důvod.“ Měl pravdu. „Budu to muset zjistit. Ráno půjdeme k Vévodovy. Ten, kdo na nás zaútočil přesně věděl o každém detailu. To nebyla náhoda, ale předem připravená léčka, která se jim skoro povedla, kdyby tam nebyl. Nebo to byl právě on, kdo to na nás nastražil?“ Musím vědět, kdo to byl! Mám pořád takový zvláštní pocit. Možná, že ho odněkud znám? „Ještě kousek pane Felipe a jsme na panství. Hned si budete moct lehnout.“  Poznával jsem starý les končící naší zadní branou. Snad se chvilku vyspím. Podívám se na měsíc, který brzo vystřídá ranní slunce.

Nejdřív jsem o celé té zvláštní situaci a náhodě přemýšlel. Převaloval se v posteli, až se nakonec víčka zavřela. Ani ve snech mi nedával tajemný mladík pokoj. Pořád jsem za ním utíkal, ale nemohu ho dohnat. Přišlo mi to jako skutečné. Probral jsem se unavený a upocený do jasného dne. „Pane. Vaše snídaně je hotová.“ Derek potichu odešel a já se celý polámaný vyhrabal z postele. Následovala ranní očista, kdy jsem se dlouze díval do zrcadla. Strhaná tvář s kruhy pod očima a mírné strniště na bradě. Skoro bych se nepoznal.. Poslední dny byli dost  hektické a nakonec se stane něco takového. Včera to mohlo celé skončit, ale nakonec je to zase na začátku. Několik týdnů na cestách přišlo nazmar.

„Dereku později pojedeme k Vévodovi.“ Přikazuji u snídaně. „Dám osedlat koně.“ Přikývnu a zůstanu v jídelně sám. Letmo zkontroluji poštu a zarazí mě obálka s logem Vévody. Rychle jí otevřu, abych se dozvěděl o plesu. Ten skrček nelhal, ale proč se to koná? Nikdy není ples takhle brzo. Vyřídím to nejdůležitější a chystám se k odjezdu, když do jídelny vpadla Tereza. „Jako vždycky bez ohlášení.“ Mrknul jsem na ni a ona se rošťácky usmála. „Bráško. Konečně jsi zpátky. Tolik se toho za těch pár týdnu stihlo stát, když jsi byl pryč.“ Objala mě. „A dozvím se to od tebe?“ Tohle vypadalo na dlouho. Sedla si na další volnou židli. „Tak nejdřív to nejdůležitější. Myslím, že budeš nadšený, až ti to řeknu.“ Opravdu jsem Terezu rád viděl, ale jakmile začne mluvit neví, kdy přestat. Zhluboka se nadechla a vychrlila na mě. „Bratranec Peter se chce ženit! A víš koho si chce vzít?“ Peter byl záletník a nikdy nemyslel na to, že by se oženil. To by mě zajímalo, která ho natolik okouzlila. „Nemám tušení. Víš, že o ženy se tolik nezajímám.“ Na chvíli jsem si vzpomněl na svou první lásku. Hned zapudím vzpomínky na radostné i bolestné okamžiky. Od té doby nebyla jiná, která by jí mohla nahradit. Tereze zajiskřilo v očích. „ Vezme si ztracenou vnučku starého Vévody. Zrovna, když si odjel se po tolika letech objevila na panství.Vévoda celý ožil a  pořádá ples. Chce jí představit společnosti a taky provdat.  Pokud to Peterovi dovolíš začne se jí dvořit. Jsi hlava rodiny Finelat a čeká se na tvoje slovo.“ Začínalo mi docházet s čím nebudu moct souhlasit, až se mě Vévoda zeptá. O tohle tady šlo. „Myslím, že nebudu moct souhlasit. Peter není zodpovědný a pořád se nepoučil ze svých záletů. Copak bych mohl dopustit, aby takovou ostudu udělal Vévodovi.“ Sestře poklesla dobrá nálada, ale pokračovala dál. „Och chápu. Po pravdě mě to překvapilo. Peter jí ani neviděl a hned žádal o její ruku. Od doby co se vrátila měla nabídky od půlky šlechty. Každý stojí o to stát se příbuzným s jejich rodinou.“ Takže nebude vadit, když to odmítnu. Tereza to zřejmě vzala s nadhledem jako vždycky. Mají z čeho vybírat, když se jí dvoří tolik svobodných pánů. „Bráško a co ty? Nechtěl by si jí? Jsi nejlepší partie široko daleko a pořád ses neusadil. Jednou to musíš překonat. “ Popichovala mě a snažila se mi podívat snad, až do duše. „ Julie sice není žádná kráska, ale je báječná….“ Naštěstí se ukázal ve dveřích Derek a Tereza zmlkla. „Řekneš mi o ní jindy. Musíme jet.“ Vypadnul jsem, tak rychle jak to šlo, než se zase rozpovídá. Nakonec by mě do toho uvrtala. Nebyl pár v celém městě, o kterém by má sestra nevěděla. Nakonec si hrála na dohazovačku.

Tohle bylo stejně nejlepší.Projížďka na koni mi udělá dobře jako nic na světě. Půl hodina rychlé jízdy nás dostala do města. Kousek za ním je rozlehlé Sídlo mocného Vévody z Barbenu. Byl to vitální muž a nehleděl na svůj vysoký věk. Nosil sebou hůl, ale spíše jako doplněk, než aby jí opravdu používal. Každého vítal s úsměvem, i když občas falešným. Nenašel by se muž tak prozíravý a mazaný. Vždy jeho pronikavé ledově šedé oči jiskřící životem odhalily jakoukoliv špatnost. Nikdo ho nedokázal ošálit či podvést. Dokonalý bílí vous a stříbrné vlasy z něj dělali přívětivého starce, ale to byla jeho výhoda.

Celé panství žilo jako by se čas zastavil před dávnými lety. Na chodbách stálo brnění. Pokoje zdobil starobylí nábytek a perské koberce nesmírné ceny. Z myšlenek mě vytrhl pohyb u postraních vrátek.

„Byl to on!“ Přidal jsem do klusu a zabrzdil, až u hlavního vchodu. „Důvod vaší návštěvy.“ Sem by se nikdo cizí nedostal. „Hledám mladého sluhu, který sem před chvíli potuloval u  postranního vchodu. Měl starší uniformu a klobouk s barevným peřím.“ Strážci si něco pošeptali, než odpověděl větší z nich. „Nikdo takový tady neslouží. Odjeďte.“ Zatarasili vchod. „Pane! Je támhle.“  

 „Rychle za ním. Nesmíme ho ztratit. Mám spoustu otázek.“