JEN TREST

Jsem to já

do bronzu

odlit. Vytesán

do kamene.

Kopnut do prdele,

padám z útesu.

Netřes se mnou 

s mou mrtvolou.

 

Mrtvý prd ví.

Nic už nepoví.

Necítí nic, svůj

smrad poslední.

Už prostě není.

Jak jinak to říci.

Dát ho do země

Spálit na troud.

No tak, co ty červe.

 

Mlč shut up. Prostě

hubu drž. Sklapni

neutěšené krycí

jméno pojeb se.

Nebo ji co ji máš

v posteli, prdel ji

rozervi. Otevři, zavři

přítrž konstelací.

 

Už nejsem, spím.

Či, bdím nebo smrt

přišla si pro můj ksicht.

Krotitel zážitků všech

mých postřehnutelných

prožitků. Nocí zasklených

rozbij je a vzpomínej.

Ukradni svět který tě tak

sere, energií rozpoložen.

 

Poběžím, už nevěřím.

Po schodech dojdu, až

na dno nevšedních zážitků.

Zcizen, odvlečen, do země.

Utržený, zcela zčerstva, ze

stromu. Nekousej do mně,

jsem bytost lidská , byl jsem člověk.

Teď jsem tedy co, odcizené

slovo, vypadlo ti z úst, pusť ho.

 

Ukradnu stisk ruky, pošlu všechny

kulky. Nezářím jen překážím 

snům, potápějících se ke dnu.

Opuštěn, rozpuštěn, vypuštěn.

Už unaven, zcela otupělý. Zním

jako odpověď, na všechny strany.

Položený tam kde už nic nezní, jen ten

konec nekonečný bez tučné tečky.

 

---