Světlo ve tmě druhá část

Světlo ve tmě druhá část

Derek se byl v závěsu za mnou, když jsem se blížil k běžícímu muži. Stačilo malé ohlédnutí a ztratil se mi z dohledu. Z koňského hřbetu nebylo poznat, kterou cestou se dal. „Nevidíš ho někde? Nesmí nám utéct!“ Derek mě dojel na svém hnědém koni a pozorně se díval do křovisek. „Tudy pane Felipe.“ Jako skvělý stopař okamžitě poznal správný směr. „Ale musíme to objet. Tady nás to do lesa nevpustí. Asi to tu dobře zná, jinak by si nevybral zrovna tuhle zarostlou strmou cestu.“ Měl pravdu to by byla sebevražda, kdybychom se pokusili to sjet. Při nejmenším by se mohli zranit koně a to bych nikdy nedopustil.

Nakonec nás to zdrželo víc, než by se zdálo. Jednalo se o velký oblouk stáčející se zpátky k panství Vévody. „Je mazaný.“ Podotknul jsem, když byli na dohled znovu věže zámku. „Pane. Já si myslím, že počkal, až odjedeme a znovu vylezl. Nikde nebyli čerstvé stopy. Zřejmě se o něco zachytil a nebyl vidět.“ To bych od někoho, tak mladého nečekal. Chtěl jsem slézt z koně, když kousek od nás vykouklo barevné peří na klobouku. Derek okamžitě pochopil můj signál a schoval se ve stínu jednoho velkého stromu. Byl velice ostražitý a hlídal si každý krok. Konečně ho dostanu. Přibrzdím koně do mírného tempa. Přibližuji se nenápadně ze strany odkud mě nemůže vidět. Za celou dobu se nepohnul ze svého místa. Potichu seskočím ze sedla. Je těžké vyhnout se všem větvičkám, aby nevydali zvuk. „To je.“ V ruce svírám klobouk. „Zase mě doběhl.“ Derek přicválal blíž. „Musím uznat, že ten kluk má talent. Co máte v plánu dál Pane Felipe?“

„Pojedeme. Nemá cenu to tu prohledávat. Určitě je dávno pryč.“ Bylo to docela rozumné rozhodnutí. Koně začínaly cítit únavu z dlouhé cesty. Pomalu se vracíme přes město, když okolo nás doslova proletí Tereza. „Kam se to tak ženeš?“ Zavolám na ní. Trochu přibrzdila. Sotva lapala po dechu a vyhrkla. „Nemám čas ti to vysvětlovat. Musím do stájí.  Nemůžu si to nechat ujít!“ To by mě zajímalo co se děje. Vytáhl jsem hodinky z přední kapsičky vesty a podíval se kolik ukazují. V tuhle dobu je okruh zavřený. Ještě jsem viděl sestru mizet uvnitř haly. „Podívám se tam.“ Derek mě jako vždy následoval, ale počkal u vchodu s koňmi. Našel jsem Terezu na jedné tribuně. Byla úplně nahoře krytá v koutě, kdyby se zrovna nepohnula přešel bych okolo, aniž bych si jí všiml. „Felipe pssstt. Tady rychle.“ Došel jsem, až k ní a chtěl se zeptat co to vyvádí. „Za chvíli pojede.“ Shlížela dolů. Trať byla zatím prázdná. „Kdo?“ Dívám se taky a prohlížím si koně v ohradách. Většina patřila Vévodovi. „Támhle.“ Ukázala na první ohradu nejblíže k tribuně. „To je divoký plnokrevník. Viděl jsem ho, když se snažilo několik chlapu otevřít vagón. Rány a řinčení kopyt o prkna byli slyšet, až před stanicí. To ho budou krotit?“ Váhavě jsem se zeptal Terezy, ale tentokrát moc nemluvila. „Buď ticho. Uslyší nás.“ Něco se dole pohnulo. Tereza mě přidržela víc v koutě. „To bylo těsné.“ Usmála se a udělala pár kroku dopředu k první řadě sedadel. „Odpovíš mi konečně kdo nás nemá vidět a co se tady děje?“

Zbystřil jsem, když plnokrevník bouchnul do ohrady s následně se vzepjal na zadní. Byl krásný, ale nebezpečný. Tereza se křečovitě držela opěrky sedadla, když se dívala dolů. V zorném poli se ukázal mladík. Oblečen v dokonalém jezdeckém obleku a čapce. Nesl deku, která se používala pod sedlo při tréninku nového koně. Byla hebká a dokonale držela na hřbetu koně. Halou se rozlehl hlas. „Klid chlapče. Já ti neublížím.“ Blížil se k ohradě a já věděl, že je to on. Nemohu uvěřit, že je tady a snaží se o něco šíleného. Bylo to vzrušující a zároveň nebezpečné. Určitě měl odvahu a kuráž, ale na toho koně to nebude stačit. „Tohle nedá. Je jasné, že koně zatím nikdo nekrotil. Skončí v nemocnici.“ Zkřížil jsem ruce na prsou a pochybovačně měřil menšího muže a velké zvíře před ním. Hřebec pohazoval hlavou a nervózně přešlapoval okolo ohradníku. „Zvládne to. Je po své matce.“ Šeptla Tereza a obdivně se dívala na to, jak se přibližoval blíž. Vlezl na prkno a mluvil klidným hlasem. Nebál se a díval se mu přímo do očí. „Podívej se na mě. Jsi krásný kůň. Projedeme se a budeme cítit vítr, jak okolo nás proplouvá. Já ti nikdy neublížím. No tak pojď blíž. Klid, hodnej…“ Zvíře se začalo přibližovat. Jeho hlas ukolébával a uklidnil mi mysl. Byl to zvláštní pocit, ten hlas mohu poslouchat hodiny. Natáhl ruku a kůň ho jemně drncnul čumákem. Veškerá síla a divokost byla pryč jako mávnutím kouzelného proutku. Udržoval oční kontakt a ani jednou neuhnul. Jeho pohyby byli přesné a vyrovnané. Stál před ním úplně jiný kůň. Seskočil do ohrady a začal ho hladit. „Tohle potřebujeme. Věř mi.“ Přešel k boku a lehce přehodil deku. Myslel jsem, že si dojde pro sedlo, ale místo toho naskočil na hřbet a chytil se za hřívu. Sklonil se a něco zašeptal do ucha. Zvíře se bez jakéhokoliv signálu rozklusalo podél ohrady. Bylo to poprvé co vidím splynutí jezdce a koně. S každým kolem klusání zrychloval. Mladík se nahnul a kůň přeskočil prkna. Běželi velkým okruhem. Údery kopyt bylo to jediné co se ozývalo celou halou. „Nádhera.“ Vydechla Tereza a já musel souhlasit. „Pojedou do lesa. Půjdeme bráško.“ Chtěl jsem podotknout, že okolo je vysoký plot, který kůň přeskočit nemůže, když sem to uviděl. Zamířili přímo dozadu a jedním velkým skokem se dostali ven. „To jsem ještě nezažil.“

Tereza mě vzala za ruku a namířila si to k východu. „Neříkej o tom nikomu. Je lepší, když to moc lidí neví. Má obrovský dar.“ To tedy ano. „Já bych se bála. Byl moc divoký. To je podruhé co to vidím. Je skvělá.“  Skvělá? „Počkej to není muž, ale žena?“ Podívala se na mě tím svým a zase nic nevíš. Hlavně, že si mě ráno neposlouchal. „Copak to vadí, že žena jede obkročmo na koni? Dnes je jiná doba.“ Zase mi to dělá. Pořád odbočuje od hlavního tématu. „Na to jsem se neptal, i když jízda na divokém koni bez sedla zrovna bezpečná není. Mohla by si ublížit. Řekneš mi, kdo to byl?“ Měla bych mu to říct? Felipe brzo vybouchne. Myslím, že to raději nechám být. Ono mu to neuškodí. „Zjisti si to sám. Pořád říkáš, že o všem víš, tak tady to máš.“ Musím mu to vrátit i s úroky přece jí neprozradím, tak snadno. „Na čí straně seš. Co, když se jí něco stane? Chceš to mít na svědomí?“ Nemůžu říct, že je to po několikáté co jsme se setkali. Rovnou by se snažila dohodnout manželství. To by byla katastrofa. Ještě by to svedla na osud. Pak tomu nasadila korunu. „Mám takový dojem, že by jste se k sobě hodily. Nezkrocená žena a .. řekněme muž co se bojí žen.“ Tereza si mě dobírala. Smála se jako Hyena vyčkávající na svou kořist. „Odcházím!“ Ale, ale. „Zase se vztekáš bratříčku.“ Jako malej, ale jednou to bude muset překonat. Naše rodina potřebuje následníka. Možná je opravdu ta pravá. Zamyslím se nad tím a hodnotím jejich povahu. Nakonec si vzpomenu na větu, kterou mi řekla. „Já se nechci vdávat, i kdyby to byl vysněný pan dokonalý.“ Vdavky. To byl jeden z důvodů, proč začala nosit pánské oblečení. Mohla se pohybovat volně, aniž by se někdo pokoušel vetřít do její přízně. Už teď vím, že Felipe se bude snažit odhalit její totožnost. Upoutala jeho pozornost, ale on o tom zatím neví. Myslím ,že bude dost překvapený, až to zjistí. Nemůžu se dočkat. Jejich boj by mohl být zajímavý. Stejně nakonec oba prohrajou. Ještě nikdy jsem se nespletla. Budu to z povzdáli pozorovat. Střetnou se i bez mojí pomoci.

„Pane Felipe.“ Gestem ruky jsem Derika umlčel a vyhoupnul se do sedla. Zachránila mě žena ozvalo se mi v hlavě. Chtěl bych zapomenout, ale místo toho se stále rozhlížím jestli jí neuvidím a s Terezou si to ještě vyřídím.