Vernisáž

Vernisáž je jen taková drobná ochutnávka z knihy, kterou právě dopisuji.

Vernisáž

 

   Artur Oujezdský sálal nadšením. Zabíral téměř celou vstupní halu pátého patra, aby se s každým příchozím mohl osobně přivítat. Na první pohled bylo znát, jak se dme pýchou nad svým dílem. Tím byla soukromá vernisáž. Právě probíhala ve velkém sálu, jeho milovaného hotýlku. Očima spočinul na mladé dívce, která vystupovala z výtahu. Dělala doprovod Frankovi, jednomu z předních mecenášů dnešního večera. Zelené šaty jí splývaly ke kotníkům v kouzelné hře křivek a oblin ženského těla. Pod plachým úsměvem se skrýval příslib smyslnosti. Okamžitě mu bylo jasné, že obchodní záležitosti dnes budou až druhořadým potěšením.

   Halu zalévalo ostré světlo. Hostů nebylo mnoho, jednalo se o komorní akci, o to větší pozornost jim pořadatel věnoval. Frankovi neunikl pohled, jímž si zavalitý mužík prohlížel štíhlou rusovlásku po jeho boku. Už tak nepříjemný pocit v žaludku zesílil.

„Vítám vás a jsem poctěn, že jste dorazil,“ vzájemný stisk ruky potvrzoval jeho slova.

„A vy budete jistě Kamila,“ vyslovil Zoeino krycí jméno a symbolicky pozvedl hebkou ruku k polibku.

„Těší mě,“ obdařila jej lehce koketním úsměvem dívka. Jen Frank věděl, jak dlouho ho nacvičovala před zrcadlem. Vyplatilo se. Arturova spokojenost dosahovala výšin křišťálového lustru nad jejich hlavami.

„Pokud se nebudete zlobit, najdu si vás později v sálu,“ gestem naznačil opravdový zájem a doprovodil je k hlavním prostorám vernisáže. Většina příchozích v uměleckém světě neznamenala nic. Ve skutečnosti se jednalo o obchodníky, investory, nebo zbohatlíky, kteří chtěli působit sofistikovaně. Proplouvali mezi jednotlivými obrazy, aniž tušili jejich význam. Tedy aspoň většina z nich. Celá akce byla pouhou záminkou pro vhodná seznámení či obchodní jednání. Oni byli výjimkou, představovali onen pomyslný ostrov odbornosti uprostřed oceánu přetvářky. Frank totiž vystupoval jako majitel jednoho z obrazů, poskytnutých k výstavě. Jednalo se o nejvzácnější kousek dnešního večera, což jim zajistilo Arturovu přízeň. Měli štěstí, Frankova sestra vlastnila galerii a tento obraz se jí podařilo získat ze soukromé sbírky. Ne, že by pro jejich organizaci byl problém malbu zajistit i bez Zuzčiny pomoci, ale takto se Frankovo smyšlené jméno dostalo do povědomí uměleckého světa z přirozeného zdroje.

   Snadno zapadli mezi ostatní hosty a kolovali s nimi mezi vystavovanými díly. Přestože přišli prakticky poslední, večer se teprve rozjížděl.

   „Dáte si šampaňské?“ přitočil se k nim číšník ve smokingu. Artur si potrpěl na tradice a společenskou obřadnost.

„Ano, děkuji,“ natáhl se Frank pro skleničku, jemně přitom zavadil o pramen zrzavých kadeří. Zoe nervózně vzhlédla. Doposud studovala okolní prostředí. Hledala možnosti úniku, tak jak jí nařídil, přestože o všech dávno věděl. Konečně našla jeho pohled. Podával jí šumivý sekt, aniž odtrhl oči od těch jejích.  Symbolicky upila ze sklenky. Byla opatrná a hodlala si udržet hlavu čistou.

„Věříš, že ani nevím, kdy naposledy jsem byla na prohlídce nějaké galerie?“ pronesla zamyšleně, při pohledu na obraz s názvem Poslední uzel. „Zato jsem si jistá, že žádná nepatřila k adrenalinovým zážitkům.“

„Nemusíš se bát. Všechny nás máš v „uchu“, hlídáme tě na každém kroku,“ povzbudivě jí stiskl dlaň a nenápadně kývl hlavou k blondýnce u baru. Jejich kolegyně vystupovala jako číšnice. Kryla jim záda, ať už jednomu, nebo druhému. Stejně tak byl neustále na příjmu i zbytek týmu, který zajišťoval technickou podporu zvenčí.

„Vím, jen to nesmím pokazit,“ strachovala se. Chápal ji. Neměla tu co dělat, pracovala pro ně jen jako stážistka, a nebýt ideální vějičkou pro Artura, nikdy by ji tak neohrozili.

„Stačí, když se budeš usmívat a občas prohlásíš, jak moc jsi nadšena jeho hotelem, vernisáží, obrazy, blá, blá blá… Nevymýšlej složitosti, a pokud se budeš cítit v úzkých, mávni na Marťu, že chceš drink, nebo nás prostě upozorni. A hlavně nepij nic, co není i pro ostatní hosty.“ Její role nebyla složitá, přesto ho svírala úzkost. Působila právě tak nevinně i svůdně současně, aby to Artura upoutalo. A jeho znepokojilo.

„Proč?“ udiveně zvedla obočí.

„Nikdy nevíš, co je namíchané ve skleničce.“ Chtěl ji jen varovat, ale očividně se vyděsila.

„Děláš si legraci? To si tady snad nikdo nedovolí!?“

„Jen pro jistotu,“ dodal, aby ji trochu uklidnil. Už tak byla dost nervózní.

„Dobře, žádné pití, žádné složité řečičky. Chápu, že taneční parket pro mě asi bude nejbezpečnější, ale tady to na něj moc nevypadá,“ zaznělo jí v hlase zoufalství. 

„Artur miluje tanec a příležitost tě svádět si nenechá ujít. Počítám, že za chvíli spustí hudba ve vedlejším sále,“ když mluvil, nakláněl se těsně nad ni a vnímal jemný jasmínový parfém. 

„Snažíš se mě uklidnit? Protože to moc nefunguje,“ neodpustila si ironickou poznámku, z čehož usoudil, že to zvládá. Pozvolna míjeli pestrou směs obrazů, kterými jejich hostitel disponoval. Franka však víc než umění zajímalo okolní vybavení.  Z každého rohu monitorovala sál kamera. Vedly odtud dva východy. Vzadu za barem byl vstup pro obsluhu a zaměstnance. Mnohem důležitější bylo vybavení vstupní haly. Výtah, kterým přijeli, v pátém patře končil. Do zbylých dvou poschodí měli přístup pouze lidé, kteří tam měli pronajaté kanceláře. Mezi ně patřil i účetní, jehož pracovnu měl Frank prohledat a „napíchnout“. Výtah do těchto pater, byl přímo naproti tomu, z něhož vystoupili. Bez zvláštní karty jste si ho nepřivolali. Aby to nebylo tak jednoduché, stála v hale i ochranka, přes kterou bude muset projít, až půjde nahoru. Kamera zde byla umístěna tak, aby snímala oba výtahy. O tu se postará Patrik usazený za nejmoderněji vybaveným počítačovým systémem. Na nich je ta terénní práce.

   Ještě chvíli poté, co se z vedlejšího sálu začala linout hudba, kroužili kolem pláten. Teprve po dobré půlhodině se vydali za jejími tóny. Podél stěn se nacházely švédské stoly s vybranými lahůdkami, dokola postávali hosté, zatímco mezi nimi kmitali číšníci.  Na opačném konci sálu vyhrávala živá kapela. Za ní byl vstup na schodiště, sloužící jako nouzový východ, v tomto podlaží končilo, nahoru se dalo vyjet jen výtahem ze vstupní haly. Sice existovaly ještě zvláštní schody do pater nad nimi, ale momentálně byly částečně ztržené kvůli rekonstrukci a zbývající úsek byl zabezpečen pohybovými senzory. Odsud byly kanceláře rozhodně dosažitelnější. Na tanečním parketě se již objevilo pár odvážlivců, ale oni musejí počkat. Potřebovali zaujmout Artura, ne všechny okolo.  Frank si velice dobře uvědomoval, že udržet Zoe na uzdě nebude jednoduché.  Už teď cítil, jak s ní hudba šije. Naštěstí se mu podařilo zaparkovat je ke stolům s občerstvením a zapříst společenskou konverzaci s přítomnými hosty. Vyčkal ještě dlouhou chvíli, než se odvážil vzít ji na parket. Unášeni pomalou písní proplouvali mezi ostatními páry. Cítil napětí, s nímž rozvažovala každý krok. Přitiskl jí rty k uchu.
„Jestli neodtrhneš pohled od podlahy, budu si myslet, že ti má společnost dnes není dost dobrá,“ popíchl ji. Okamžitě k němu zvedla zrak.

„To je lepší, už jsem se bál, že máš něco proti mému knírku,“ lišácky se usmál a propletl své prsty s jejími.

„Vlastně se ani nepleteš,“ ušklíbla se krycímu doplňku. „Na roští pod nosem, zrovna neletím, ale tobě bych ho možná odpustila,“ vyzívavě na něj mrkla. Přitáhl si ji pevněji k tělu. Nebezpečně blízko, došlo mu okamžitě, protože dívce se ve tváři mihl výraz, který sám už notnou dobu potlačoval. Udělal krok vzad a prudce ji navedl do otočky. Přestože byla vyvedená z míry, nezakolísala. Elegantním pohybem se mu vrátila do náručí a vzápětí mu v hlubokém záklonu poskytla dech beroucí výhled na svůj dekolt. Na vteřinu si pomyslel, že ho provedla zcela záměrně, ale její obličej vyjadřoval pouhé nadšení z tance. Špičkou jazyka si navlhčila rty, svůdně přivřela víčka a plavně se k němu přitiskla nazpět. Naprosto si neuvědomovala, co s ním provádí. Při trénincích měla plandavé tričko a jeho nenapadlo, jak velké pokušení na něj čeká. Ladně se zhoupla v bocích a pak ho pomalým krokem obešla, přičemž mu prsty lehce kreslila po zádech. To byla poslední kapka. Přitáhl ji zpátky do základního postoje s úmyslem tanec dokončit v nenáročném kolébání ze strany na stranu. Odvážnější pohyb si nemohl dovolit, aby neodhalil narůstající vzrušení v kalhotách. Byl vděčný, že Zoe jeho reakci nepostřehla. Svoji pozornost raději obrátil do sálu. Dívka v jeho náručí byla příliš velikým pokušením. Když konečně znovu nabyl koncentraci, spatřil Artura. Byl zabrán do hovoru s ředitelem obchodního centra, ale neuniklo mu, jak po očku sleduje ženu u jeho boku.  Hudba dohrála a on zamířil přímo k nim. Zoe se vedle něj nervózně zavrtěla. Vzal ji kolem pasu a vydal se Arturovi vstříc. Než se dostali na doslech, sklonil se Zoe do vlasů a zašeptal.

„S tím zájmem to moc nepřeháněj. Ať zbytečně neprovokuješ. A navíc ..., mohl bych začít žárlit,“ dodal svůdným hlasem a přátelsky na ni mrknul. Okamžitě se chopila nabízené role a těsněji se k němu přimkla.

„Snad nebude tak zle, drahý?“ vykouzlila zamilovaný úsměv a pohledem střelila po přicházejícím hostiteli.

„Vidím, že se dobře bavíte,“ všiml si okamžitě jejich předváděného rozpoložení.

„Právě Kamile vykládám, jak báječné obrazy se vám tu dnes podařilo shromáždit. Všechna čest, očividně máte skvělý vkus,“ hrál Frank na jeho ješitnou notu. O tom že ji má, nepochyboval. Nezávazná konverzace se ubírala v rámci společenských konvencí, jen sem tam si troufl nenápadně zabruslit i na tenčí ledy, ale nebylo třeba zbytečně provokovat. Potřeboval pouze vytušit míru Arturova intelektu, než mu nechá Zoe napospas.

„Slyšel jsem, že vládnete nejen obchodními dovednostmi,“ přiložil si sklenku ke rtům a pozorně sledoval jeho reakci. Jen díky tomu zaznamenal, jak Artur zakolísal v roli distingovaného hostitele.

„Jistě, mám mnoho talentů. Budete muset být konkrétnější,“ odpověděl sebevědomě se sotva postřehnutelným zaváháním.

„Zaslechl jsem, že jste milovníkem obrazů Vasilije Kandinského. Osobně jeho díla považuji za velice působivá, a když jsem posledně měl tu čest shlédnout jeho výstavu v Centre Georges Pompidou v Paříži společně s Kamilou, věřte nebo ne, ale ona se zamilovala,“ pronesl s výrazem povznášející radosti. Artur spočinul očima na drobné dívce.

 „Opravdu? Zamilováváte se často?“ položil jí otázku, která dávala tušit skrytý význam. Přestože situace se vyvíjela dle předpokladů, Frank lehce znervózněl. Jen nerad přihlížel tomu, jak ji groteskní mužíček začíná svádět. Zatnul zuby, aby nevypadl z role. Zoe se té svojí držela statečně. Zpod dlouhých řas je propaloval vášnivý pohled modrých očí a přítmí sálu jen umocňovalo její kouzlo.

„Záleží na situaci, ale ano, když jde o něco výjimečného, je pro mne snadné se zamilovat,“ pronesla s nevinností sobě vlastní, až se mu sevřelo srdce. Jestli na tohle ten páprda se slabostí pro zajíčky neskočí, tak mají špatného muže. Artur je nezklamal. Hladovým pohledem hltal pevná ňadra, rýsující se v decentním výstřihu elegantních šatů. V okamžiku, kdy si to Zoe uvědomila, jí tváře zbarvil ruměnec. Její přirozená reakce pouze zesílila Arturovu touhu.

„Ehm, ehm“ Frank si odkašlal. Dokázal si dost dobře představit, co se muži honí hlavou. Sám měl dnešní večer potíže s vědomím, že je to opravdu ta stejná osmnáctiletá dívka, kterou zná. Nešlo ani tak o práci vizážistky, jako spíš o to, jak žensky Zoe působila. Dlouhé šaty, obkreslovaly štíhlou postavu a zvýrazňovaly jemnou pleť i zářivý odstín vlasů.  Neskutečně jí slušely. Poslední měsíce si dával záležet, aby ji takto nevnímal. Dnes neměl šanci.

„Popravdě se jí natolik zalíbil, že jsem slíbil jednoho jí pořídit, jen si musí vybrat. Neporadil byste jí? S vašimi zkušenostmi a vkusem ...,“ nechal poslední slova rezonovat v hostitelových uších a doufal, že se chytí na udičku.

„Ale jistě, a jaképak období vás zaujalo?“ obrátil se na Zoe, přičemž se nenápadně dotkl jejího předloktí. V ten okamžik Franka stálo velké sebezapření potlačit naučené instinkty a nestáhnout dívku z jeho dosahu.

„Moc se mi líbí abstrakce z doby před první světovou válkou. To spojení barev a tahů. Připadají mi nesmírně veselé a hravé, co myslíte?“ vykouzlila na rtech něžný úsměv, při němž by tál i ledovec.

„Máte dobré oko. I mě je toto období jeho tvorby nejsympatičtější. Pokud budete mít zájem, rád vám o něm povím něco víc. A pokud jde o vás ...“ krátce si Franka přeměřil pohledem. „No ... , hádám, že s vámi se obchodovat vyplácí,“ očividně byl dobře informován o úspěších imaginární postavy, kterou Frank představoval. Aby ne, dali si na tom hodně záležet. Patrik zamořil internetovou síť články o jeho rychle stoupající firemní prosperitě, stejně jako nárůstu Frankovy prestiže coby znalce umění a vášnivého sběratele. Dostat se na soukromou vernisáž, už pak byla hračka.

„Určitě,“ přitakal okamžitě, nicméně Arturův zájem byl dnes očividně jinde.

 „Teď, pokud dovolíte, bych si rád zatancoval s vaší krásnou partnerkou.“

„Ale jistě, je vám plně k dispozici,“ přinutil se k přívětivému úsměvu. „Zajdu si na bar, tak se zatím bavte,“ symbolicky políbil Zoe do vlasů, než ji předal do spárů jejich hostitele. I přes svá slova nakonec ještě několik vteřin postával na místě a nelibě sledoval, jak si Artur spokojeně odvádí svoji potenciální kořist na parket. Jeho už tak veliké pochybnosti o téhle akci ještě podnítil Arturův šikovný manévr, jímž bez ostychu dostal odpornou pracku na Zoein oblý zadeček. Nejraději by zakročil, ale věděl, že má povinnosti jinde. Naštěstí si Zoe dokázala poradit sama, když elegantní otočkou dotěrnou ruku setřásla. Věděl, že to nebude na dlouho. Bylo na čase vyrazit a celou věc urychlit. Přesunul se k baru, kde už na svoji roli vyčkávala Martina. Na smluvený signál se s podnosem červeného vína přesunula ke vstupní hale. Zabavit strážného u výtahu by pro ni neměl být problém.

„Jak jsou na tom kamery?“ Dotaz patřil Patrikovi, který byl stejně jako ostatní na příjmu. Komunikační zařízení patřilo mezi nejmodernější a na rozdíl od starších modelů, bylo „neviditelné“ jak pro oči, tak pro rušičky, kterých měl Artur v budově dost.

„Čekám na povel,“ ozvalo se mu do ucha.

Frank nenápadně zaujal pozici pár kroků od baru, kde měli vyhmátnuté slepé místo.

„Za mě můžeme. Jak je na tom Martina?“

„Připravena,“ ozvala se blondýnka.

„Tak jdeme na to za…. čtyři, tři, dva, jedna!“ odpočítal Patrik čas, za nějž vytvořil smyčku na příslušných kamerách. Frank vykročil. V momentě, kdy míjel vstup do haly, strážný odcházel na toalety, aby si vyčistil skvrnu od vína, kterou mu svojí nešikovností způsobila Martina. Ta se ve dveřích na „pány“ ještě stále omlouvala, čímž zatarasila i ten zbývající výhled, o nějž by se dotyčný mohl pokusit. Prosmýkl se kolem nich, vytáhl kartu, kterou ukradl Arturovi, zatímco ten hltal všemi smysly Zoe. Skener zezelenal a výtah se otevřel. „Dej na ni pozor, prosím,“ vyslovil bezhlasně k blondýnce, která jej měla na dohled, načež zmizel za zavírajícími se dveřmi.

 

   Hudba plnila sál a my pomalými kroky ukrajovali parket. Nervozitou jsem měla stažený žaludek a upocená dlaň, která se co chvíli přilepila na můj zadek, mi na odvaze nepřidávala. Na první pohled mi pan Oujezdský nechutný nepřišel, ale nyní jsem měnila názor. Zvrhlý pohled, jenž místy prosákl skrz jeho sebeovládání, mě děsil. Přestože roli dívky, čerstvě přijaté mezi smetánku, šili mně na míru, nesedla mi. Nikdy jsem se v takovéto společnosti nepohybovala a na rozdíl ode mne, by Kamila byla zběhlejší i jako nováček, jelikož ona po tomhle světě touží, zatímco já jím od malička opovrhuji. V krásných šatech jsem se cítila dobře, to ano, ale jen dokud byl Frank po mém boku, nyní jsem si připadala téměř nahá.

„Máte nádherné oči,“ propaloval mě pohledem jen o málo vyšší mužík, než jsem já. V první vteřině jsem se lekla, že zaznamenal barevné kontaktní čočky, ale jeho výraz dával tušit, kde mu dnes končí pozorovací schopnosti. Neklidně jsem se ošila.

„Věděla jste, že Kandinského inspirovala k vytvoření abstraktních obrazů právě hudba?“ pokusil se odvést moji pozornost od svých plíživých prstů vhodným tématem. Nezbylo mi, než se smířit s nevyhnutelným a zapojit se do odborné konverzace. Respektive, mluvil Artur, zatímco já se tvářila, že jsem unešena jeho znalostmi a nevnímám pohledy, jimiž mě svléká. Na podobnou pozornost nejsem zvyklá, o to těžší pro mne bylo zachovávat chladnou hlavu a kamennou tvář, přes kterou se mi jistě co chvíli přehnal červený ruměnec. Zpočátku mi to nevadilo. Dokonce jsem si musela přiznat, že mě obdivné pohledy těší. Nepatřím ke kráskám, na mě nikdo nekouká. Dnes se za mnou otáčelo mnoho mužů. Asi proto si mě Frank hlídal víc, než jsem očekávala. I já bych mu ten majetnický výraz věřila. Popravdě mi dodával jistotu, teprve po jeho odchodu jsem si uvědomila i odvrácenou stranu těchto pohledů.

   Skladba se chýlila ke konci.

„Přežije váš přítel, když si vás nechám ještě chvíli pro sebe?“ nebyla jsem si jista, zda je to otázka, či pouhé konstatování, protože vypadal rozhodnut mě nepustit.

„Ale jistě. Ví, jak zbožňuji tanec,“ trochu koketně jsem se usmála. A doufala, že to přežiji já.

„Tak nějak jsem předpokládal, že bychom si dali malou pauzu. Rád bych vám ukázal jedno z mých drobných tajemství.“ Ajaj, tak to neznělo dobře.

„A jaké tajemství by to mělo být?“ zeptala jsem se zvědavě, aniž bych se hnula z parketu.

„Náhodou mi v kanceláři visí Černá skvrna, nemáte zájem ji vidět?“ v očích mu bleskla pýcha, ale úlisný úsměv, dával tušit směr jeho plánů. Navíc pravděpodobnost, že vlastnil originál obrazu, byla nulová.

„To zní zajímavě, ale ráda bych si ještě jednou zatančila, než se někam přesuneme,“ snažila jsem se ze všech sil udržet v sále. Kratičce mě sjel vilným pohledem, načež souhlasil. Patrně usoudil, že tu chvíli ještě vydrží čekat. Já musela vymyslet, jak ji co nejvíce protáhnout. Frank byl nejspíš právě nahoře v jeho pracovně a umisťoval štěnice, nebo se už možná prohrabával materiály v pronajaté kanceláři inkriminovaného účetního. V obou případech potřeboval čas.

„Nejdříve bychom si ale mohli dát skleničku, co vy na to?“ Dotěrná dlaň se mi znovu přilepila k zadnici. Potlačila jsem odpor, nasadila profesionální úsměv a nechala se odvést z parketu. Mávl na číšníka v rohu místnosti a ten okamžitě přiklusal se dvěma sklenkami tmavé tekutiny na podnose. Zatrnulo mi.

„To je velmi vzácný likér Grand Marnier, mám ho jen pro výjimečné hosty,“ podal mi sklenku a výmluvně na mě mrknul. Nedokázala jsem reagovat.

„Má jemně hořkou pomerančovou chuť,“ pronesl, zatímco se do mě vpíjel pohledem. Nervózně jsem zakroužila zápěstím. Alkohol se pomalu rozléval mezi kostkami ledu. Vteřiny tikaly. Nebylo jak ze svízelné situace ven. Přiložila jsem sklenku ke rtům… Náhle mě zezadu něco tvrdě udeřilo. Neudržela jsem rovnováhu a přistála Arturovi přímo v náručí. Zajisté by z toho měl velikou radost, nebýt plné sklenky v mých rukou. Likér se decentně rozlil na drahý oblek od Armaniho. Ani mé šaty nebyly ušetřeny.

„Velice se omlouvám,“ štkala nad svojí nešikovností blonďatá servírka, která do mě „omylem“ vrazila. „Ihned Vám to vyčistím, pojďte za mnou,“ nekompromisně nás oba chtěla odvést. Artur byl natolik vyvedený z míry, že jí neodporoval. Teprve po pár krocích se probral.

„Sakra ženská, nechte toho!“ procedil skrz zuby, aniž by se přestal usmívat na své okolí. Nadávku jsem zachytila jen díky své blízkosti.

„Velice se omlouvám, ale budu se muset jít převléknout,“ oznámil těm přihlížejícím, kteří celou nehodu zaznamenali. Tohle asi Martina v plánu neměla.

„Ještě pět minut,“ zazněl mi Frankův hlas v „uchu“. Zdrceně jsme po sobě s blondýnkou koukly. Nesměle jsem chytila Artura za rukáv.

„A co mé šaty?“ Zadíval se na mě a vztek z tváře mu vyprchal.

„Je mi líto, ale pro vás šaty nemám. Budete muset jít tady se slečnou, ona vám to jistě vyčistí,“ šlehl po Martině zlostným pohledem, načež se zatvářil lítostivě. Tušila jsem, že víc než špinavých šatů lituje toho, že mě nemůže osobně převléci do náhradních. Ihned se však vzpamatoval a zamířil k východu. To jsem nesměla dopustit.

„Promiňte, nemohl byste mi pomoci vy?“ vypálila jsem bez přemýšlení. Nechápavě se po mě otočil a mě došlo, že to byl hloupý dotaz. Muž v jeho postavení přece nebude někomu čistit šaty. „Já… já...“ zakoktala jsem se. Byla jsem v koncích. Artur se vydá do haly, kde zjistí, že je bez karty a do toho mu nejspíš Frank vystoupí z výtahu přímo pod nos. Báječné vyhlídky. Zoufale jsem mrkla po Martině. A právě v tom okamžiku se otevřely dveře k zadnímu schodišti. Do sálu vstoupil vysoký muž s bradkou. Soustředila jsem se na prakticky odcházejícího Artura, přesto mi neunikl ostříží pohled, jímž dlouhán pročesal místnost. Zastavil se na obtloustlém mužíkovi a sebejistým krokem k němu zamířil. Ten jej zaznamenal a přece jen se zastavil, aby vyčkal.

„Nějaký problém Pavle?“ zeptal se, jakmile došel na délku paže. Muž, který ani přes svůj oblek na večírek očividně nepatřil, se naklonil k mému hostiteli a něco důležitě sděloval. Slova ke mně nedolehla, avšak směr Arturova pohledu byl zřejmý. Kamery. Žaludek se mi stáhl v neblahé předtuše. V témže momentě mi v uchu zazněl Patrikův hlas:

„patrně zjistili zablokování kamerového systému. Nepřijdou na nás, ale raději s sebou hoďte, než začnou mít podezření, že nejde jen o poruchu.“

„Podle výrazu, už ho nejspíš mají,“ podotkla správně Martina.

„Tři minuty a jdu dolů,“ odpověděl do toho Frank a já si začala připadat jako schizofrenik.

 Martina mě popadla a nenápadně odváděla z dosahu.

„Beru ji odtud,“ informovala současně kolegy a mě došlo, v jaké jsme lapálii.

Periferně jsem zaznamenala Artura vyrážet v těsném závěsu za námi. Brunet s bradkou nám sice získal pár vteřin, nicméně to nestačilo. Tři minuty. Tak málo a přesto dost na to, aby celá akce krachla. Vešly jsme do výstavního sálu. Oproti společenskému halasu, jež panoval vedle, působila liduprázdná místnost s nasvícenými obrazy intimní atmosférou. Artur se držel pár kroků za námi, hala s výtahy se nebezpečně blížila. Zpomalila jsem. Martina se nechápavě ohlédla. Artur se přibližoval. Cukla jsem sebou, vytrhla se z blondýnčina sevření a prudkou otočkou vrazila do muže za sebou. Přistála jsem Arturovi přímo v náručí. Automaticky mě sevřel pažemi.

„Ach!“ vyjekla jsem překvapeně. „Jejda, já… já ... pardon, to jsem nechtěla,“ nesměle jsem zamrkala řasami a zvedla k němu oči.  To co byl zpočátku instinkt, přerostlo v záměrné objetí.

„Já se vás jen chtěla zeptat, zda ta nabídka na zhlédnutí Kandinského stále platí?“ zabloudila jsem očima na tmavé fleky hyzdící perfektně padnoucí oblek. Rukama jsem se nenápadně dotkla klopy saka a bříškem ukazováčku obkroužila jeden z knoflíků. Neměla jsem nejmenší ponětí, co vlastně dělám. Přestože Artur voněl příjemnou kolínskou, já se rozhodně v jeho blízkosti dobře necítila. Hra, kterou jsem rozehrála, byla absolutně mimo moji ligu, jenomže já neměla na výběr.

„Jistěže platí…, vlastně pokud chcete, mohu vás tam vzít hned,“ zkoumavě si mě prohlížel.

„No..., vypadá to, že tanec budu muset oželet,“ povzdechla jsem si smutně. Ruka se mu posunula níž, opustila má záda a přesunula se na zajímavější partie. Ztuhla jsem.

„Jsem ve výtahu,“ zazněl mi Frankův hlas v uších a já ho zatoužila mít vedle sebe. Dodával mi odvahu. Za sebou jsem postřehla pohyb, Martina se tiše vytratila. Vykouzlila jsem úsměv a zaostřila na obrazy za Arturovou hlavou.

„Který je váš nejoblíbenější?“ vyklouzla jsem nenápadně z jeho sevření a udělala dva kroky k plátnu s malbou podivně spleteného lana. Slizký stařík se náhle změnil v lovce.

„Proč mám pocit, že si se mnou hrajete?“ cítila jsem, jak se na mě zezadu přilepil. Pohled jsem upínala k propletenci na stěně. Poslední uzel, hlásala cedulka a já začínala mít dojem, jakoby se ten uzel obmotával kolem mě. Nepříjemně tlačil, zařezával se do kůže stejně jako chraplavý hlas za mými zády.

„Nerozumím?“ otočila jsem se ve snaze vykulit na něj nevinné oči. Mlčel. Uvědomila jsem si, že pod maskou staršího donchuana se skrývá bystrý intelekt. Jak jinak by se nakonec stal tím, kým je. Smyčka se stahovala.

„Hry na svádění mi nejdou, máte pravdu. Ale ten obraz bych vážně ráda viděla,“ pronesla jsem s naprostou upřímností.

„Myslím, že vám jde o něco úplně jiného,“ dál si mě měřil pichlavým pohledem. Páteř mi ovinul mrazivý had.

„Tak to bych rád věděl o co,“ ozvalo se najednou z námi. Úlevou se mi málem podlomila kolena. „Ale hádal bych, že o nové šaty,“ dodal Frank zklamaně, když si všiml obrovské tmavé skvrny. Využil Arturova postavení a těsně se kolem něj prosmýkl tak, aby se dostal mezi nás. Tušila jsem, že součástí šikovného manévru byl i návrat elektronické karty zpátky do náprsní kapsy politého saka.

„Ano, bohužel jsme měli drobnou nehodu,“ vysvětloval Artur a mně neušel jeho návrat k běžnému tónu. Obezřetnost mu zůstala.

„To je mi moc líto,“ objal mě v pase a přitáhl blíže k tělu. Ten hřejivý stisk působil na moje smysly jako balzám. Jemně mě políbil do vlasů. Uvědomila jsem si jak známá je mi vůně jeho potu a nakolik odlišný jeho dotek od Arturova.

„Nebudu vás rušit, byl jsem právě na cestě se převléknout. Pevně doufám, že se vám šaty podaří vyčistit. Hádám, že ta blondýna už na vás čeká. Uvidíme se později.“ Z nevhodné situace v podstatě vycouval a zmizel v hale.

„V pořádku?“ pečlivě si mě Frank prohlédl, jakmile byl mimo doslech.

„Jistě, ale málem jsem to zvrtala.“

„Vůbec ne, usmál se. Ale teď je na čase zmizet. Pojď,“ pevně mě uchopil za loket a následovali jsme Arturův směr, jen s dostatečnou časovou rezervou. Strážný, kterého jsme míjeli u výtahů, mi přišel krapet mimo.

„Neptej se,“ zašeptal Frank, když zachytil můj udivený pohled, a tak jsme bez potíží nastoupili na cestu dolů. Ještě jsem se naposledy ohlédla a do oka mi padl obraz ve vedlejší místnosti. Mimoděk jsem si prsty sáhla na krk. Poslední uzel visel na stěně, nenápadně a klidně, přesto ve mě jeho provaz zanechal jistou stopu.

 

---