Science fiction dílo III. část

Než se rozhodnu někoho z nich zabít… musím nad tím přemýšlet. Jdu stranou, ke stolu, který je u okna s železnými roletami. Nevím, zda chci rolety zvednout. Nevím, zda se chci podívat, co je tam venku za oknem, nebo zda raději zemřu v blažené nevědomosti a v klidu. Ale v jakém klidu? Co to melu?! Já už klid nezažiji, takže už mi to může být vcelku a dočista jedno.

V roletách energie je, i když nejspíše už jen na jedno použití. Knoflík červeně bliká z posledního. Zmáčknu knoflík a držím ho, zatímco se rolety s pronikavě nepříjemným vrzáním zvedají a roztahují. Přivřu si oči, druhou rukou si je kryji, protože do místnosti začne dopadat světlo, i když je vcelku tmavé, tmavočervené, jakoby měděné. Oči si přesto musí přivyknout, čehož jsem se předtím bála.

Když se rolety zvednou a oči přivyknou, skoro omdlím. Udržím se na nohou, udržím se při vědomí, ale k omdlení nemám moc daleko. Nikdo by neměl při pohledu na zborcené mrakodrapy, na tisíce železných ruin, na rozbité cesty, při pohledu na zničené město, kde jsou věžáky rozlámané jako dřívka. Všude jen ohořelé trosky, ulice zasypané tmavým pískem, šedočerným popelem a haraburdím, zasypané celými domy.

Takovýhle pohled se Vám naskytne na míle a míle daleko, v podstatě všemi směry, kterými se skrze okno mohu dívat. Vidím zborcené dráhy maglevu, v dálce probořený kopulovitý palác, desítky nebo stovky rozmlácených a ohořelých aeromobilů popadaných na různých místech, vidím zbytky orbitálního výtahu, jehož trosky se nejspíše táhnou stovky kilometrů daleko. A vidím červeného trpaslíka, který osvětluje planetu… ne… to není planeta. Je to měsíc. Při pohledu na gigantického azurového ledového obra, mi běhá mráz po zádech. Asi stejný mráz, jaký musí být v atmosféře toho obra, okolo kterého tento měsíc obíhá.

Sahám na okno a naivně doufám, že je ze skla. Není. Je z protipancéřového plexiskla. Nemám šanci ho rozbít, ale to mi nezabrání do něho bouchat a křičet. Opět propadám zoufalství, opět pláču, škrábu a mlátím, ale nic z toho mi nepomáhá. Ani nemůže pomoci. Jen hledím na trosky města, kde nejspíše žilo mnoho desítek miliónů imperiálů. Teď už tam žije jenom smrt, k níž já sama upínám naděje.

Na chvíli se otočím a opřu o stůl. Ale ta chvíle není příliš dlouhá. Znejistím. Ještě více, než předtím, protože mi hlavou projede další myšlenka. Něco si uvědomím. Pootočím se a opět hledím na ruiny, které tam musí ležet desítky let. Není rok 2068. Pokud ty ruiny vypadají, jak vypadají, musí být mnohem pozdější rok.

Zpanikařím ještě víc a přestanu přemýšlet, protože každá další myšlenka je ponurejší. Začnu jednat, ale ne myslet, a to je to nejhorší, co mohu udělat. Přiběhnu k nejbližší z kryogenických kójí a vyrvu z ní energetický modul. Až nyní vidím, že je to kóje, která patří té mladé ženě. Kontrolky na její kóji začnou zběsile pípat, tlak se ještě víc snižuje, tep se zastavuje, dechová frekvence se blíží nule, a neuplyne moc času, než zemře. Je mrtvá a já mám energetický modul, kterým mohu otevřít dveře.

Ustupuji od kryogenické kapsle, která se mým zásahem změnila na ledovou rakev, a jdu ke dveřím napravo od kapslí. Odmontuji šroubky elektronického panelu a odstraním kryt. Dostávám se dovnitř. Odpojuji zabudovaný modul a přikládám modul z kapslí. Obrovsky se mi uleví, když vidím, že jsou kompatibilní. Elektronický panel se rozsvítí zeleně a já zmáčknu knoflík k otevření dveří. Ty se s rámusem ne nepodobným tomu, který rámusu rolet, pomalu zvedají. Zdá se, že jsou vevnitř zkorodované, či narušené spoje, ale zvedají se, a to je nejdůležitější. Zvednou se ovšem jen do poloviny, což je více, než dost, abych se dostala do chodby.

Ale neudělám to. Ne okamžitě. Do místnosti se vevalí odporný zápach hniloby, těžkého a téměř nedýchatelného vzduchu a zatuchlosti. Musím ustoupit o několik kroků, protože se mi opět dočista zamotá hlava. Chytnu se okrajů stolu a pevně je držím, abych se nezhroutila, ale nezhroutím se. Zdá se, že mé tělo je tak vyčerpané, že už ani nemá sílu zase omdlít a ztratit vědomí.

Chce se mi zvracet, ale nemám v sobě nic, co bych mohla vyzvracet. Vůbec jsem nejedla. Můj metabolismus vše zpracoval. Ta kryogenika mě málem zničila, pomyslím si a koušu se do rtu. Nakonec se otočím, a i přes strašlivý mrtvolný zápach, se odhodlám vlézt do chodby. Beru si sebou energetický modul, abych mohla otevírat i další dveře, pokud by v nich nebyla elektřina, a zdá se, že modul obsahuje dost elektřiny. Pro kryogenické kapsle už jí moc není, ale na otevírání dveří, snad i rozsvěcení světel, by jí mohlo být hodně.

V chodbě vidím, z čeho ten zápach přichází. Zůstal tam po mrtvých tělech imperiálních vojáků. Těla prostřílená, i roztrhaná na kusy. Poničená zbroj, popálené, či rozdrcené ostatky. Zbytky hniloby, a úplně vzduchotěsně uzavřená chodba, která tam zakonzervovala odpudivý a omračující zápach.

Těl tam může být asi tucet a já se mezi nimi proplétám. Dívám se na uniformy a výstroj, abych našla vyšší hodnost. Půlka jsou lidé, půlka mimozemšťané, ale právě jeden z mimozemšťanů byl jejich velitelem. Aspoň podle hodnosti. Je to centurion v černém bojovém exoskeletu osázeném chrániči a energoštítem. Ale ten už je vybitý. Beru si jeho psí známky a přístupovou kartu.

Centurion Yol´k, datum narození: 4. 6. 1852, místo narození: PD-227b (Jovania), skupina: Hexapoda. Šestinohý hmyzák velel téhle zmasakrované jednotce, ale mě vůbec nenapadá, co je takhle mohlo zřídit. Celá chodba je posetá ožehlými místy po výstřelech, i rozsekanými kusy těl. Jatka se táhnou od jednoho konce chodby k druhému. Je to děsivý a strašlivý pohled, ale přestávám se mu věnovat. Začnu prohledávat tělo toho mrtvého důstojníka. Prohledávám kapsy, náprsní i u kalhot, různé přihrádky exoskeletonu a nacházím datapad.

Opatrně ho zapínám. Vnitřní zdroj je plný, ale moc ke čtení tam toho není. Zdá se, že důstojník všechno smazal, a nechal tam jen jeden textový soubor. Hned mi dojde, že šlo nejspíše o dopis na rozloučenou. Otevírám textový soubor.

Nejvyššímu velení císařských vojsk, i mým úlníkům, komukoliv, kdo tohle najde.

Prohráli jsme. Z jednotky jsem přežil jen já a pomalu tu umírám. Hledím na těla svých přátel a spolubojovníků. Snažili jsme se udržet stanici, ale nepodařilo se. Útok byl mohutný, ze tří stran. Pokoušel jsem se aktivovat autodestrukci zařízení, ale nedostal jsem se k náloži. Moje jednotka se stáhnula a držela chodbu, kde se nachází mé tělo. Zapečetili jsme dveře a zbytek chodby bránili. Snažili jsme se poskytnout ostatním imperiálům čas k útěku. Nevím, kolik našich občanů se podařilo zachránit. Už to asi nezjistím.

Chci zemřít. Chci zemřít. Co nejdříve, a co nejrychleji. Ukončil bych svou existenci, kdyby to nebylo proti svaté přísaze. Možná jsem se neměl dávat tolik na víru. Měl bych teď na výběr, ale místo toho zemřu v bolestech, které proudí celým mým tělem. Ale ani ta nejhorší tělesná bolest se zdaleka nevyrovná ukrutné bolesti, kterou mi přináší vzpomínky. Ta hrůza, co jsem tu viděl. Hrůza, která zachvátila planetu. Lidé, muži, ženy, děti, všude mrtví. Paláce se bortí, mrakodrapy padají, vesmír se nám sesypal na hlavy a smetl vše, co měl pod sebou.

Nevím, kdo a kdy toto najde, ale modlím se k vznešeným přikázáním, modlím se k mateřským úlům i k bohocísaři imperátorovi Michaelovi X., aby ten, kdo toto najde, měl více štěstí než já a moji vojáci.

Poslední záznam centuriona XVII. legie, 45. divize, 9. obranného sboru, 4. regionu.

14. 7. 2071.

„2071. Michael X.?“ zopakuji si nahlas. „X.?“ to znamená… poslední Michael, o kterém vím, že byl na trůně, byl Michael VIII., a teď už je i Michael X. „Ale kdy teď?“ ptám se. Musí být dlouho mrtvý a záznam je zapsán k roku 2071. Čertví, co je za rok.

„… ne! Ne! Proč? Tohle ne!“ slova mi zní v hlavě, a zpočátku mám pocit, že se ozývá jen moje podvědomí, ale rázem si uvědomím, že je to mužský hlas, a že je blízko. Trhnu sebou, prudce se rozhlížím všemi směry, a snažím se ho vystopovat. Ta slova, která se mi neustále honí hlavou, se opakují. Přichází z místnosti, kde jsem byla. Z místnosti s kryogenickými kapslemi.