Kánův zásah

Neděste se názvu, trochu jsem zamíchal osudy hrdinů za přispění bohů. Opět fantasy - :-))

 

Jak to vidíš?“ zeptal se ho Drtikol.

„Dost bledě,“ odpověděl mu Hnida.

„Otevřeš to?“

„No, nevím. Je to dost vo hubu.“

„Proč myslíš?“

„Víš co, když dám špatnou kombinaci, tak se na nás vrhnou horoři, který jsme tady potkali.“

„Hm. To by bylo nemilý. Víš něco o Kendrel?“

„Stále se neohlásila. A v kouli jí nevidím. Asi stále cestuje těma astrálama.“

„Bez ní jsme nahraný.“

„Já vím Drtikole, ale úkol je dost důležitý.“

„No, zkus to otevřít, já se připravím na boj.“

„Jak myslíš,“ povzdychl si Hnida.

Hnida stál před důmyslným zařízením. Byl to panel s devíti symboly. Po spuštění správné kombinace panelů mohl otevřít bránu do prvních pěti astrálů, čímž by ušetřil Kendrelinu magii k důležitějším věcem, než je astrální cestování. Věděl však – řídil se podle run na podlaze – že když to zvorá, otevře se několik tajných dveří, které vypustí smečku věčně nenažraných nestvůr zvaných horoři. Ti přišli právě z astrálů a to byl také ten úkol – vyhnat horory zpět do astrálů. Kendrel věděla co a jak, zbývalo jen jediné – otevřít tu bránu k prvním pěti.

Jak to udělám, přemýšlel Hnida. Na pergamen si rýsoval obrazce do nejrůznějších tvarů. Drtikol držel v ruce hořící pochodeň a v druhé obnažený meč se širokou čepelí. Také on přemýšlel. Co asi dělá Lilien a děti? Doufám, že se drží městských hradeb, když teď horoři jsou skoro všude.

„Mám to!“ vykřikl Hnida.

„Jsi si jistý?“ obrátil se k němu Drtikol.

„Jinak to být nemůže.“

„Jdi do toho.“

„Myslel jsi na děti, Drtikole?“

„Myslel Hnido, co ty, myslel jsi na někoho?“

„Ne.“

„Podívej se, kde je Kendrel.“

„Právě je …“

„Ahoj kluci,“ oslovila je žena, která vystoupila z modrého portálu, který se objevil přímo před nimi. Vzápětí zmizel a před nimi stála Kendrel.

„Buď zdráva Kendrel,“ pozdravili ji Drtikol spolu s Hnidou.

„Spusť to Hnido.“

„Dobrá Kendrel.“

„Drtikole, ty hlídej.“

„Ty jsi šéf, Kendrel.“

Pak Hnida vyťukal do panelů kód, ke kterému došel. Odsunula se část stěny za panely. Dovnitř začalo proudit modrozelené světlo. Zároveň se světlem se do místnosti začali ze všech stran hrnout horoři.

„Chyba!“ zařval Hnida.

Kendrel zavrtěla hlavou a zadržela Drtikolovu ruku se zbraní. Horoři se shromáždili u brány a pomalu do ní jeden po druhé začali vstupovat.

„Jde to podle plánu,“ řekla potom.

„Ne!“ zařval Hnida, kterého světlo z brány začalo vtahovat za posledním z hororů. Kendrel se zoufale snažila udržet světlo na uzdě, pak ale spatřila to šílenství astrálů. Byl to tak silný impuls, že na okamžik oslepla. Přestala kontrolovat proud magie. Brána se za Hnidou zavřela. Drtikol na ni nevěřícně zíral. Kendrel seděla na podlaze.

„Hnida byl nutná oběť. Jinak bych ho tu udržela.“

„Půjdeme domů,“ řekl Drtikol a zvedl unavenou kouzelnici.

„Jen doufám, že jsou pryč všichni horoři.“

„Já také,“ řekl Drtikol a otevřel dveře, kterými vešli.

„Máme vás, nesnažte se uprchnout, jsme všude, protože se vám podařilo otevřít prvních pět astrálů. Děkujeme, zemřete.“

Kendrel zbledla. Drtikol zaklel.

„To je konec,“ poznamenala při pohledu na masu hladových hororů.

„Zdaleka ne,“ poznamenal Drtikol a připravil se k boji. „Pár jich půjde s námi.“

Kendrel pokývala hlavou a vytvořila několik ohnivých střel, které vyslala proti hororům. Drtikol kolem sebe sekal mečem, až se ztratil v záplavě těl nenasytných, slintajících hororů.

„Hách Enthel torch,“ pronesla Kendrel, bylo to její poslední kouzlo. Vzplála bílým plamenem a vybuchla. V dosahu třiceti sáhů nezůstal živý jediný horor.

Drtikol se probral. Ležel na lůžku a měl ovázány všechny rány. Nad ním se skláněl vysoký pohledný muž. „Jsem Kána,“ oslovil ho. Tak to je konec, pomyslel si Drtikol. „Není, mám spolu s Ethel nějaký plán a ty nám musíš pomoci.“ „Pomohu, jak jen budu moci.“ Pak si vzpomněl na zoufalý výraz Hnidy a Kendrelinu oběť. Musím. Už kvůli nim a svým dětem. Pak zavřel oči. Propadl se. Když se probral, seděl za stolem v hospodě. Vedle na lavici ležel ožralý Hnida a Kendrel se ohřívala u krbu. „To byl ale hodně blbej sen,“ zabručel si pro sebe. Pak si všiml ovázaných ran. Hlava mu třeštila alkoholem, ale ty rány utržil v boji s horory. Co se to děje? „Jedete do Ibrominovitových jeskyní znovu,“ ozval se mu Kánův hlas v mysli.

 

Je to správné Káne? Nevím Ethel. Proč to tedy děláš? Chci zachránit smrtelníky před invazí hororů. A ta trojka to má podle tebe zvládnout!? Jsou jediní z těch, kdo znají astrální cestování. Nuže dobrá tedy.

---