Manželem proti své vůli 33. - 34.díl

Manželem proti své vůli 33.díl

„Zůstaň v klidu Derisi.“ Laja mě varovala, abych přestal blbnout. Zkoušel jsem se vymanit z jejího obětí, ale držela mě pevně. Chránila moje tělo tím svým. Slyšel jsem útržky zaříkávadla, ale neznám jeho použití. Při tom všem vydávala zvláštní sílu, která se o mě otírala. Celého mě obalila a chránila  proti zlu. Lustr na stropě se dal do pohybu. Všiml jsem si toho, až když o sebe narazily skleněné dílky a byl slyšet cinkot. Jedno z nich se rozbilo, než ho stihla Laja začarovat. Světlo začalo blikat, až nakonec přestalo. Chvění stěn se zastavilo a nastal klid. Do té doby jsem si myslel, že je na hradě neviditelný nepřítel a on jím vlastně byl. Pak jsem se otočil. Zrovna v moment, kdy luskla prsty a její šátek se sám rozvázal a zmizel. Kaštanové lesklé vlasy vlály v neexistujícím větru. Její moc byla najednou hmatatelná a já okouzlen. Znovu a znovu mě chytala do svých sítí a já se rád nechal lapit. Konečně jsem se byl schopný narovnat a vzpamatovat. Vymanit se z obětí bylo dost těžké, ale nakonec se mi to podařilo. „Co to k čertu bylo? Dozvím se to konečně?“ Domem prostoupil další závan větru. Vracel se zpátky k majitelce. „Ochráním tě.“ Řekla to tak vážně. Skoro mě dostala, když pokračovala. „Dům by tě brzo zničil. Pokud ke mně nejsi připoután jsi jeho nepřítel.“

„Jsem tvůj manžel!“ Opravdu se to stalo. Smlouva s Derisem se stala neplatnou.

„To bych netvrdila. Posledně shořela smlouva a teď nás nepojí ani náramky. Dům tě považuje za cizince, kdybych nebyla poblíž rozdrtí tě. Stal by ses součástí zdí.“ Občas to byla výhoda pokud se tu chtěl usadit někdo z nevítaných návštěvníku, ale tohle je trochu moc. Člověka by se dům nedotkl, ale Deris se učil čarovat, takže teoreticky byl čaroděj, ale prakticky neuměl absolutně nic. „Myslím, že opravdu nadešel čas.“ Deris se podrbal ve vlasech. To dělá vždycky, když neví o čem mluvím. „Na co?“ Zeptal se nedůvěřivě. Opravdu mě za tu dobu co je tu se mnou měl přečtenou. „Rozloučit se.“ Podávala jsem mu ruku a on nechápavě zíral. „Ty ze mě chceš udělat blázna? To jako vážně?“ Místo slov použiju myšlenky, ale dobře vím, že nic z toho nemůže slyšet. Nechoď. Zůstaň se mnou. „Bylo mi ctí.“ Nemůžu tě moc dlouho chránit. Promlouvala jsem dál a přitom z hořkostí v srdci čarovala.

Chvíli jsem si myslel, že zmizela z hradu. Nakonec se zdi okolo mě rozpustili. „Udělala to zase.“ Musím si to říkat nahlas, abych vůbec uvěřil, že se to děje. Jakou mám šanci, že najdu cestu zpátky a Laja mě nevyhodí? V lepším případě se ze mě stane kus zdi. Určitě udělá všechno možné i nemožné, aby se to nestalo. Ušel jsem kus cesty, než se sluníčko schovalo za nedaleký les. Tentokrát mě Laja poslala někam, kde to neznám. Jediné co se dá potkat je divoká zvěř. Nouzi o jídlo mít nebudu, ale že mě zase hodila přes palubu to jí neodpustím. Budu jí muset převychovat. Vždycky sáhne po tom nejrychlejším řešení. Proč se neporadí? Všechno řeší sama a rozhoduje jako bych tam nebyl. Štve mě to. Sžírá  a uvnitř ničí. Nad krajem se vyhoupnul měsíc a já poznal několik hvězd. Postupně jsem si podle nich udal směr a hnal se bez odpočinku stále dopředu. Povedlo se mi tři dny a noci vydržet vzhůru a na nohou, než mě dostihla totální únava. Těžko jsem rozeznával obrysy stromů a párkrát vlítnul do trní na chvíli mě to probralo, než mi klesli víčka. Chvíli jsem si myslel, že to tady znám, ale nakonec to byla halucinace. Sním a nebo bdím, když se mi zjevila brána od hradu. Musím dovnitř pomyslel jsem si a vzal do ruky velké železné madlo, abych zabouchal.

„Musím pro bylinky. Hlídejte dobře.“ Paní být nějaká divná. „Hlídat dobře, než doma.“ Pán zmizet a paní pláč a nářek. Nedat se spát. Nedat se dělat. Pryčky štěstíčko. Smutný skřetík špatný skřetík. Mít bolest s paní. Bylinky vadnout a ona chřadnout. Roky se jí vrátit, ale dobré nepřinést. Muset jít po práci. „Au. Co to já nakop?“ To být pán. „Použít přenos já čáry máry.“  Písknul a stáj se otevřela. Vykouknul Flíček a Derise přenesl na kupku sena. „Já být čaro. Přivolat Flí.“ Hrdě se pyšnil a nechal pána v teple stájí spát. Okolo jeho těla se stočil Flíček a ochraňoval to nejcennější pro svou paní.       

Manželem proti své vůli 34.díl

Má to skřetík vybrebentit paní? Pán hodný, paní ráda vidět. Nebrebentit udělat dárek. „Flí hlídat ho. Já sehnat stuhu a nazdobit pána.“ Skřetík rád vidět štěstí paní. Pobrukoval si pro sebe a sem tam poposkočil.

„Flí flíííí.“ Flíček drncal Derise čumákem a sem tam mu olíznul celý obličej. Nakonec se jeho šupiny zaleskly a předávaly energii do jeho těla. Jeho tělo se trochu chvělo nad získáním nových sil. Flíček se stočil o něco víc a Deris propadl, až na kupku sena. Nad ním se uzavřel východ jen malé pableskující skulinky pouštěly dovnitř dostatek vzduchu.

Vracím se do hradu a vím, že tam na mě nikdo nečeká. Ještě mi nestihly zaschnou slzy na tvářích a oči byli uplakané, když se na mě vrhl skřetík. „Já mít dárek.“ Táhl mě za ruku a nedal si to vymluvit. Párkrát zakopl o nějakou pentli, kterou sebou vláčel, než jsem se mohla zeptat. „Kam mě to táhneš skřetíku? Musím uložit bylinky.“ Nevím, proč jsem se nechala, tak snadno vtáhnout do stájí. Cestou jsem poztrácela několik důležitých květin a košíky zůstaly na jedné z chodeb.  Na velké kupce se rozvaloval Flíček, jindy by rovnou vylítnul a hrnul se ke mně. Něco se tu muselo stát, když jen popískával. Vypadal moc šťastně. „Flí flí fli.“ Cítila jsem z něj takovou velkou radost, že i přes můj smutek jsem se usmála. Skřetík mě zatahal za oblečení. „Dárek být tam.“ Ukazoval svou malou ručkou k Flíčkovi a zezadu mě naháněl, abych vylezla na seno. Každý můj krok zašustil. Vůně sušených květin a trávy uklidňovala mou rozbouřenou mysl. Chvíli jsem  si myslela, že se o mé myšlenky opírá Flíček, který taky rád komunikoval bez vydávání zvuků, ale nakonec nic neprozradil. Někdy to dalo opravdu práci rozluštit ty jeho skřeky, které vydával. Byl tak dokonale stočený, když se mi podařilo vylézt na samí vrchol hromady. Podrbala jsem ho na čumáku a spadla přímo do jeho středu. Trochu povolil své sevření a já se propadla ještě níž. „Flíčku nehraj si semnou.“ Nebo, že by tu něco schovával? Chtěla jsem se vyhrabat, když se o mě otřel flíček nohou a pak mě cvrnknul do obličeje a zavadil o mé rty, jenže to nebyl Flíček.

„Kdo je to?“ Ucítila jsem prudký nádech a pak mě někdo sevřel v náručí. Ty ruce bych poznala mezi tisíci. „Derisi?“ Byl moc blízko. Naše těla o sebe narážela a Flíček to svým stočeným tělem jen zhoršoval. Nakonec se naše rty i po tmě setkaly. Nejdřív se musím odsud dostat, ale nakonec jsem podlehla. Bylo to tak omamné a návykové. Takhle bych mohla ležet věky a vůbec by mi to nevadilo. Deris byl asi podobného názoru. Trhané nádechy a jeho bušící srdce mě v tom ujišťovalo. Najednou Flíček rozmotal klubko, ve kterém nás věznil. „Flíííííí“ Vrněl spokojeností, když viděl, že došlo k usmíření. Za to Deris ze mě nemohl spustit oči. Moje proměna byla od jeho odchodu kompletní. Roky, které mi magie vzala se snižovali každou hodinou, jen oči prozrazovali starou moudrost a vědění. „Příště si nejdřív promluvíme, než mě zase pošleš někam do tramtárie.“ Usmál se na mě s láskou. Bylo vidět,že je vyčerpaný a potřebuje hodně odpočívat. „Lehni si.“ Přičarovala jsem postel. „Jedině s tebou.“ Pokouší mě, ale teď na to není ta správná chvíle. „Příště. Máme jiný problém, který musím vyřešit. Nechci, aby z tebe bylo kus hradu.“     

Uvažovala jsem nad tímhle místem a nakonec došla k závěru. Tohle bylo jediné místo, kde byl chráněn. Přístavba stájí nebyla součástí hradu, i když tak vypadala. U hlavních dveří se vybočila cihla a nakukovala, kdy bude moct znovu zaútočit, jenže já jim to nedovolím. Lehkým kouzlem jsem ohradila vchod do stájí. Takové jednoduché kouzlo mohu udržovat i týdny a nebude mi to brát žádnou velkou moc. Hrad se užíral vzteky, když tu měl hostit obyčejného člověka, ale do doby, kdy nás pojilo manželství a řetěz, nemohl nic dělat. Využil okamžitou příležitost, kdy se řetěz rozpadl. „Zatím zůstaneš tady a neopustíš stáj Derisi. Skřetíci ti budou nosit oč si řekneš a Flíček na tebe dá pozor.“ Přivolala jsem jedno z košťat opřených o bednění. „To mě tu necháš?“ Mohl vidět obavy zračící se na mé tváři. „ANO. Dokud nebudeš znát kouzla na takové místo nesmíš, až se to naučíš klidně s tebou poletím na jednom koštěti.“ Mrkla jsem na něj a on se svalil do peřin. „Já chci být čaroděj.“ Zatínal pěstí, když jsem nadhodila zadek na koště a pomalu se vznesla. „To není fér.“ Povzdechnul a díval se jak odlétám. Lusknutím prstu se na něj odnikud svalila hromada knih. „Uč se.“ Se smíchem přidávám rychlost a mizím ze stájí. Slyším jak za mnou spadla kniha, ale netrefil se. Trucováním se toho moc nenaučí. Za lesem změním směr a letím ke skalám.