Manželem proti své vůli 35-36.díl

Manželem proti své vůli 35.díl

Letěla jsem dnem i nocí. Rozbřesk třetího dne mi ukázal známé pohoří. Koště trochu zaprotestovalo, ale nakonec mě neslo dál. Zabočím znovu ostře mezi skálami. Kdo cestu nezná ztratil by se v odbočkách a spletitém bludišti skalních kliček. Jedině na koštěti se dalo bezpečně dostat na tohle bohem zapomenuté místo, kde se kupila pravá síla magie. Ubrala jsem z rychlosti a vyhnula se jednomu špičatému výčnělku, abych našla ukrytou skulinu. Bez čarodějné intuice směru, bych tohle místo nikdy nenašla. Jen pravý čarodějové a kouzelné bytosti mohou najit cestu a vstoupit. Vlétla jsem do bočního tunelu a pokračovala dolů. Tyhle prostory byli vytesané před tisíci lety trpaslíky a dodnes pevně drží a odolávají zemětřesení a všem katastrofám. Staré lucerny bez světla naváděly k přistání. Byl to kout, kde se dalo najít i to co dávno na zemi vyhynulo. Pomalu jsem přistávala. Koště dala do bedny, kde byli další dvě hodně zaprášená pometla staré značky. Doslova starožitnost pomyslela jsem si, když jsem se podívala na rok výroby. Ty se nikde nedají sehnat, ale taky nejsou moc spolehlivá oproti dnešním bezpečnostním systémům, kdy má každé koště vlastní padák. „Odpočiň si.“ Koště se zavrtělo. Svoje proutky smočilo ve vodě na dně bedny. Nejdřív se vyvalil oblak páry jak bylo rozpálené a vyčerpané. Následně se ozvalo hlasité chrápání. Pousmála jsem se a pokračovalo ven z tunelu. Na okraji stáli dvě sochy. Čaroděj a kouzelnice. Spojovali vchod a vysoko nad hlavou se drželi za ruce, v kterých byla skutečná magická koule.

Do očí mě padlo ostré sluneční i měsíční světlo. V tomto kraji se nestřídal den a noc, ale byli si rovni. Zastínila jsem si výhled rukou a pokračovala v chůzi. Střed země, kde se drželo teplo mě mile vítal jako tomu bylo poprvé při mé návštěvě. To byl můj mistr živ. Zvířata žila v naprosté harmonii a dali se tu získat velmi cenné ingredience do těch nejlepších lektvarů, avšak každý čaroděj mohl přiletět jen jednou za dvacet let. Naposledy jsem tady byla jako malá a vloni uběhl poslední rok. Bylo to tak trochu štěstí, že jsem nic nepotřebovala a mohla přiletět, až dnes.

Vzácné stromy poháněné magickou silou uhnuly z cesty a spolu s nimi i jejich kořeny. Byl to svět plný magie a energie. Kdo byl bez sil mohl se tu vykoupat ve vodopádu. Ven vylezl jako znovuzrozený a silnější, než předtím. Tryskající voda mě na chvíli učarovala, ale nebyl to můj konečný cíl. Důležité bylo najít nejstarší čarodějnice, které hlídali toto místo. Byli to jedny z prvních, které napsali knihy plné zaklínadel a elixíru. Jen ony mohli vědět víc, než já. Našlapovala jsem obezřetně, abych nenarušila klid a mír tohoto místa.

Před lety jsem je potkala přímo tady. Prozkoumala jsem několik dalších skrýší, ale jako by se po nich zem slehla. Určitě tady někde jsou. Začínala jsem být zoufala, když ani po několika hodinách prohledávání ostrova se neukázaly. Možná, že vědí důvod proč jsem tady. Můj mistr mi o nich vyprávěl, ale moc toho neprozradil. Nikdy by mě nenapadlo, že tomu nakonec uvěřím, ale na těch slovech mohla být i pravda. „Pokud je najdeš pomůžou, když se ti to nepodaří, tak ani ony neznají odpověď na to co tě tíží.“ Ozvala se mi v hlavě mistrova slova, jako kdyby ke mně promlouval. Ještě dnes si pamatuji svou odpověď. „Čtou moje myšlenky? Jak můžou jinak vědět co budu chtít?“ Mile se na mě usmál. „Vidí do budoucnosti. Aniž by opustili toto místo vědí o dění světa. Pro ně není nic tajemstvím. Sice zestárly, ale byla jim nadělena moudrost světa a vidění.“ Zůstala jsem stát s otevřenou pusou, když mi to říkal.

Byla to poslední vzpomínka předtím, než mistr odešel z hradu. Nikdy by mě nenapadlo, že je budu opravdu potřebovat. Celé sem to tady obešla a znovu se vrátila k těm krásným vodám. Sedla jsem si k vodopádu a hlavu položila do dlaní. Ptáci krásně pěli svoje melodie a já cítila v duši na chvíli klid a útěchu. Do žil se mi vlévala nová naděje protkaná tímto magickým místem, když se vody vodopádu rozestoupily.

„Vítej má milá.“ Rukou jsem si rychle setřela slzy, které mi stihly uniknout z pod víček. „Zdravím vás.“ Poklonila jsem se před nimi. „Vstaň.“ Vybídli mě. Sami přicházely blíž po vodě. Přitom si nenamočily ani lem roucha. Byla z nich cítit moc a moudrost mnoha let. Vodopád se uzavřel a opět proudila voda přímo do jezera. „Máš za sebou dlouhou cestu. Nejdřív si odpočiň.“ Strom se ohnul a utvořil lavici na sezení. Hned vedle se propletl mladý keřík a utvořil pletený stoleček. „Nejdřív si musíš vybrat.“ Na stolečku se objevily tři hrníčky. „V jednom hrníčku je dobrá rada. V druhém špatná a třetí ti nepoví nic.“ Chtěla jsem něco říct, ale nedovolily mi to. „Ne. Nejdřív si vyber. Vypít ho musíš, až do dna.“      

Manželem proti své vůli 36.díl

Oči mi přecházely od jednoho šálku k druhému. Bylo těžké některý si zvolit. V hlavě mě vyvstala myšlenka, že si vyberu špatně a vůbec mi to nepomůže. Použít čáry by si tady nikdo nedovolil, takže to opravdu bude celé náhoda. Hrdě jsem natáhla ruku k prostřednímu hrnku a bez zaváhání ho pozvedla ke rtům. Chuť byla zvláštní, ale uklidnila mě. Poslední kapka a hrneček byl prázdný. Odložila jsem ho zpátky na podnos, kde byli ostatní a čekala co se bude dít dál. Hrobové ticho mě čím dál víc ujišťovalo, že mi nic neřeknou. Ta cesta byla nakonec úplně zbytečná a já si budu muset poradit sama. Chtěla jsem vstát, když se začaly obě hlasitě smát. „To se ti povedlo sestřičko.“ Pomalu je přecházel řehot a já tam nechápavě stála. Pak jsem se odvážila promluvit. „O co tady šlo?“

„Je to tak staré a pořád se nachytají.“ Vyhrkla jedna z nich s bílými vlasy. Ta druhá s černými vlasy se ke mně naklonila. „Je to naše uvítání. Všichni tím musí projít a nás to hrozně baví, ale k věci. Jsi tady z jiného důvodu.“ Každá si vzala zbývající hrneček čaje. Tohle měl být vtip? Opravdu jsou tady moc dlouho, ale bez nich by toto místo neexistovalo. „Potřebuji vaši radu.“ Chtěla jsem jim o tom říct víc, když mě rovnou přerušily. „My víme co chceš vědět a taky ti odpovíme.“ Čarodějka s bílými vlasy se ujala slova. Vypadala tak nadpozemsky v dlouhém hávu utkaném z pavučin. Vstala a prošla se doprostřed vod. Ani kapka nesmočila její krásné roucho. Postava se ozářila a já mohla slyšet drahocennou odpověď.

„Řetěz i smlouvá zmizely, však jiné věci je nahradily. Tvoje ztracené mládí se vrací, jen díky němu. Jediné co to mohlo změnit je tvoje láska, která je pevnější, než řetěz a dané slovo. To co se rozpojilo něco další spojí. Magie je tou odpovědí.“ Pohasla její silueta a vrátila se za vodní stěnu vodopádu. Nyní předstoupila druhá čarodějka. Při jejím nástupu se rozbouřila klidná hladina. „Tvůj manžel se musí stát jedním z nás, aby mohl zůstat. Musí si vybrat sám, tak jak pravilo koště. Ten kdo ti bude roven ve všem je hoden, aby zůstal. Budete moci vytvořit magii, tak jako to je znázorněno ve vchodu. Dlouhá létá toho nebyl nikdo schopen, až se narodil Deris. V ten den se rozhodlo a vaše pouto se propletlo, i kdyby si nechtěla musel tě najít a potvrdit osudovou línii.  Rozhodnou se musí Deris sám co vlastně chce. Může se vrátit domů a nebo zůstat. To rozhodnutí bude poslední, které může udělat, jen on má tu moc a ty o tom nesmíš říct jediné slovíčko. Má na vybranou dvě cesty. Stát se čarodějem nebo zůstat smrtelníkem. První možnost ti přinese štěstí ta druhá tě srazí na samé dno “ Voda se ještě víc rozbouřila a druhá čarodějka splynula s vlnami. „Děkuji.“ Poklonila jsem se jejich moudrosti. Byl čas opustit toto místo.

Deris : Kam to Laja letěla? Uběhlo tolik dnů a stále se nevrací. Hrozně mi chybí a každá hodina ba minuta je strašně dlouhá. Vzpomněl jsem si na moment, kdy byla se mnou ve Flíčkově sevření. Přeju si, aby byla tady se mnou. Knihu položím na stoleček vedle postele a procházím se stájí. Bylo to rozlehlé místo, pokud se Flíček nezvětšil do své pravé velikosti. V takových chvílích tu bylo těsno. Chtěl bych se projít po hradu. Prozkoumat další místnosti a zákoutí s jejich tajemstvím. Mám toho tolik na co bych se rád podíval z blízka, ale hrad mě dál nepustí. Jediné čeho jsem si všiml byl nenávistný pohled dveří od stájí. Stačilo se přiblížit a ihned útočily. Cihly sami vyskakovaly ze zdi, aby se dostaly do mé blízkosti. Lajina moc je odháněla zpátky, aby znovu utvořily zeď. Jedině, tak jsem věděl, že je v pořádku a určitě se každou chvíli vrátí.  Myslel jsem si, že můžu do lesa, ale opak byl pravdou i tam bylo nebezpečno a tak mi nezbývalo nic jiného. Hrad ukrýval nespočet ostrých šípu, které čekaly skryté ve svých tmavých koutech. Mám sto chutí rozeběhnout se pryč, ale pak si vzpomenu na Laju a rázem ten pocit zmizí. Někdy si připadám jako rozdvojený.