Manželem proti své vůli 37.-38.díl

Manželem proti své vůli 37.díl

Čarodějky poradily, ale rozhodnout se musí sám. Stalé neví tolik věcí. Posbírala jsem si několik vzácných přísad a načerpala tolik nové energie, až se mi srdce prudce rozbušilo. Bylo moudré se tady ještě chvilku zdržet, i když mi chyběl, musela jsem udělat pár důležitých věcí, než se mi toto kouzelné místo uzavře na mnoho let. Podívala jsem se na svůj odraz v jezeře a viděla mladou tvář, která se drala na povrch. Zbarvené líce ztratily posledních pár vrásek. Moje tvář byla zpátky a s ní přišlo na řadu poslední rozhodnutí. Za tu chvilku co byl Deris se mnou se toho tolik událo a změnilo. Já se změnila. Ještě musím najít kousek kamene a budu se moct vydat na cestu. Podívala jsem se na horu před sebou a uviděla cestu nahoru. Výstup byl strmý a kluzký. Bylo těžké se udržet. Skoro u vrcholu foukal silný vítr, ale mě to nezastavilo. Zapřela jsem se celým svým tělem a pokračovala.

Všechno není vždy jednoduché sehnat, i když se tady dalo najít plno klenotů musel si je každý zasloužit. Hromádka modrých kamínku se zatřpytila a pak pohasla. Jeden z těch pokladů  zvednu a uložím do váčku, kde má stejné podmínky. Bez nich by se pomalu zmenšoval, až by zmizel. Možná, že i já zmizím pokud se Deris vrátí domů? Bylo zvláštní o tom uvažovat. Místo toho, abych se těšila zpátky mě užírala obava. Rozhodovala jsem se jestli je dobrý nápad se vracet. Možná by bylo lepší nevracet se vůbec. Šel by domů, kdybych zmizela? Ta jeho tvrdohlavá povaha by ho určitě vedla za mnou. Pomalu se dostávám dolů a pod úpatí hory. Myslela jsem, že to horší mám za sebou, když se uvolnilo několik kamenů.

Skrčila jsem se do prohlubně a čekala, až to celé spadne dolů. Ovládání magie by mi stejně nepomohlo. Místo jako je tohle neakceptovalo kouzlení návštěv. Vše muselo mít svá pravidla, která se nesměly porušit. Vlastní úsilí mělo větší cenu. Měla bych se taky snažit porozumět citům Derise? Nemohu se stále rozhodovat za něj. Má právo odejít nebo zůstat. Konečně jsem dospěla k řešení a rozhodla se nechat to pro jednou na něm. Kameny se přestaly sesouvat. Pár jsem jich musela schodit, abych prolezla otvorem, který se zmenšil. Natržené šaty a pár odřenin za to určitě stálo. Rukou poklepu na váček s modrým kamínkem. „Pomohl jsi mi rozhodnout se.“ Kamínek se spokojeně zavrtěl a zvětšil. Bude se mít u mě dobře a Deris taky. Dokud bude chtít nechám ho vedle sebe.

Čarodějky: „Myslíš, že to pomohlo?“ Stará čarodějka s bílými vlasy se posadila vedle své sestry. „Určitě. Musí si uvědomit, že na to není sama.“ Mávla rukou a kameny se přestaly hromadit pod horou. „Ten, kdo se tu ukáže něco hledá a my mu musíme pomoct to najít, proto stále existujeme.“ Druhá usrkla z čaje. „V minulosti se potkali a minuli. V přítomnosti se znají a hádají. Možná, že tenhle život jim nepřeje štěstí a budou spolu v dalším. Co přinese budoucnost je tentokrát na nich.“ Má pravdu. Tentokrát je to v jejich rukou. „Osud svoje udělal. Nitky v jednu zamotal. Rozdělí se na dvě nebo bude jejich nit ještě pevnější.“ Tentokrát se nám nepodařilo nic nazřít. Mlha kroužila nad Lajiným životem a neukazovala žádný směr. „Odjíždí. Teď musí být odvážná.“

Prošla jsem nad velkými sochami a podívala se na magii v jejich rukou. Byla to koule utvořená ze dvou různých barev. Prolínaly se a jedna pohlcovala druhou. Tvořily pevné jádro. Moje síla, tak nikdy nevypadala. Deris neudělal skoro žádný pokrok. Pořád se plácal u čtení z knih, ale nepokusil se cokoliv vytvořit. Naučit se formule byl první krok, ale bude ochotný kráčet stále blíž ke mě? Magie není složitá, když se pochopí a usadí v srdci, ale chce to taky pevné nervy a čistou mysl. Dobře vím co v té své tvrdé palici má! Má tam mě. Zabedněnec. Zrůžověly mi tváře. Mávla jsem před očima rukou, abych tu myšlenku poslala pryč. Ještě jednou zkoumám sochy nad hlavou. V očích mi svítí odlesky magie. Je čas vyrazit.

V bedně dotíralo moje odpočaté koště na ostatní dvě staré rachejtle. „Kde máte zarovnávač proutků?“ Stará košťata jí ignorovala. „Chm chm..“ Bylo vidět, že nemají zájem. „A co to máte za násady. Jste mimo módu hodně dlouho co?“ To jsem si vzala na cestu jedno z těch hyperaktivních, ale zase ty normální by tu cestu nezvládly na jeden zátah. „Pojedeme.“ Vzala jsem jí z krabice. Po zmáčknutí násady se aktivovalo sedátko a koště nahodilo motor. „Blázen.“ Ozvalo se z bedny. Košťata jsme během vteřiny nechaly za sebou.   

Manželem proti své vůli 38.díl

Proplouvala jsem mezi mraky a nechávala starosti za sebou. Koště sem tam prsklo, ale pořád letělo. Měla obrovskou výdrž i přes technické obtíže. Jakmile se vrátíme nechám jí odborně seřídit. Nemohla jsem se dočkat, až budou hory za námi. Ze strany se opřel vítr, který se mě snažil schodit z koštěte. Dokud nezměníme směr bude se o to snažit dál. Létání bylo sice krásné, ale dost nebezpečné. To mi připomnělo, že nejbezpečnější je letět na Flíčkovi. Maximálně bude mít hlad, ale jinak ho nepřemůže nic na tomto světě, krom nás kouzelníků. Škodit drakovi se nikdo neodvážil desítky let a pokud ho v dnešní době někdo vlastní má další ochranu a ostatní obrovského nepřítele. Vlastně nikdy jsem s ním neuzavřela smlouvu a přesto zůstával po mém boku. Bude i Deris bez smlouvy chtít zůstat? Jak asi pokročil v kouzlení. Jak ho znám hodil knihy někde do sena a blbne s Flíčkem a skřetíky. Ode dne, kdy přišel na hrad se hádáme a dohadujeme. Po chvíli mě ty úvahy ukolébaly ke spánku. Podvědomě jsem cítila násadu koštěte a vítr, který se změnil ve vánek.

Ve snu se mi zdálo jak padám. Přinutila jsem se otevřít oči a pořádně se probrat. Pohled nahoru do mraku, kde stagnovalo  koště mě nenechal na pochybách. Zem se blížila a já rychle zadrmolila kouzelnou formuli. Okolo mého těla se tvořila bublina, která se těsně zavřela před nárazem do špičaté borovice. Nadnášená větrem jsem se nechala odnést do výšin, když jsem byla dostatečně blízko koštěte bublina se pootevřela. Rukou nahmátnu násadu a zkusmo nastartuji. „Vrrvv vrvvv.“ To neznělo moc dobře. Proti problémům košťat nic nezmůžu a tak se nechám unášet po větru směrem k hradu. Bylo to o to víc bezpečnější, že byla bublina pro všechny neviditelná. Stoprocentní utajení se mi může hodit. Derise zkontroluju, aniž by si všiml, že sem zpátky. Hned se cítím o něco líp a musím vymyslet co mu provedu. Budu si z něj moct vystřelit.

Pomalu se blížím k místu, kde se rozkládá les a za ním moje panství. Byla to nádhera pozorovat z vrchu každičký detail cimbuří a zarovnání špiček u točitých schodišť. Malá okýnka vypadala ještě menší a snášející se soumrak podtrhoval moc tohoto místa. Vracím se po několika dnech domů. Najednou mi to nepřišlo, tak divné, když na mě někdo čeká. Vždycky mi to spíš vehnalo smutek na mysl a nenechalo na pochybách, že budu vždy sama. Občas to bylo fajn, ale jen na krátkou chvíli. Později jsem z toho důvodu začala vyhledávat a pomáhat lidem a nakonec se o  mě doslechl i Deris. Měla bych jeho sestře poděkovat. Vytvořila jsem děkovný list a přidala nejlepší pochoutky a několik lahviček s lektvary. Většina byla na nachlazení a posílení zdraví. Nevím proč, ale přidala jsem tam  jednu z mích nejvzácnějších pokladů. Ještě adresu a kouzlo to odnese i na kraj světa. „Ještě, že umím čarovat. Hotovo.“ Poklepala jsem na obálku a sáček s věcmi. Do vzduchu se napsala slova. Transport dokončen.

Kara:

„Lup pup.“ Skoro jsem nadskočila, když mi v chaloupce na stůl spadl nějaký balíček. Podvědomě slabě vypísknu, ale nakonec se uklidním. „Co to je?“ Podívám se z blízka a vidím přišpendlenou cedulku. Dotkla jsem se jí a ona sama promluvila. „Zdravím tě. Posílám ti jako poděkování několik věcí. Snad ti bude chutnat. Přiložené lahvičky jsou na neduhy a nachlazení. V temném místě vydrží dlouho čerstvé. Čarodějka Laja“ Podívala jsem se na obsah sáčku. Jídlo položila stranou a nahmatala několik lahviček. Na každé byla cedulka. Myslela jsem, že je to všechno, když se vykulila ještě jedna, ale byla jiná, zvláštní. Takovou vidím poprvé v životě. Duhové barvy házely odlesky na celou místnost a obsah uvnitř se třpytil jako hvězdy. Zlatavá cedulka byla napsána zvláštním písmem. Uschovej pro nouzi nejvyšší a v rohu bylo nakreslené srdíčko. Jakmile jí vzala do rukou cítila, že nebude pro ní. Obsah se zprůzračnil a lahvička se změnila na stejnou jako ostatní. Popisek se přede mnou smazal. Vypadala docela obyčejně a přesto musela být výjimečná. „Budu jí opatrovat jako oko v hlavě.“ Sklidila lahvičky do komory a tuhle dala k sobě do pokoje do truhličky. Já ji ochráním. Musím to nějak čarodějce Laje splatit.