Violová rapsodie

Tóny tančící vzduchem, nástroji ze rtů odezírá,

cítíš tíseň a smutek, jenž bolavou duši rozedírá,

tísnivá hudba, co srdce svírá,

zbývá jen naděje, vzpomínky a víra. 

V myšlenkách každý den se domů vracíš,

častokrát ale již naději ztrácíš,

je to tak dávno, kdy byl jsi v tom kraji,

o tom ti vypráví, o něm ti hrají.

Při každé notě struna se rozechvěje, 

ve vzduchu cítit je teskno a beznaděje,

na domov zbyly jen vzpomínky krásné,

srdce se usměje a ucho žasne.

Žal a bolest tě dál ničí,

každá nota nářkem křičí,

dlouho pláče nástroj strunný,

ve vzduchu obláčky kalafuny.

Co jsi měl rád, co blízké ti bylo,

pouze v tvé hlavě ve vzpomínkách zbylo,

pamatuješ na všechno, co jsi měl rád,

toužíš se vrátit a zůstat napořád.

A prsty hudebníka, když do hmatníku buší,

melodie dotkne se každičkých uší,

přes uši, přes mysl do srdce proniká,

zazpívá, naříká, odezní… zaniká.