Science fiction dílo VI. část

Ani tady není moc světla, ale to málo světla, které máme, nám naskytne pohled, který bychom nechtěli. Hned litujeme, ve zlomku vteřiny, že jsme raději nešli do ubikací. Nevím, jak se cítí Koskov, ale mě mrazí v zádech, když vidím jídelnu plnou těl. Mrtvá těla, ještě k tomu sedící u stolů, v řadách, s hlavami ležícími na těch stolech, nebo zakloněni nazad. Všude nepořádek, staré jídlo, rozházená elektronika, rozbité kusy nábytku, některá těla přelomená o židle, či stoly, ale většina srovnaná. Oblečení do šedivých uniforem, vojenských exoskeletů, do obyčejných hadrů, sedí u každého stolu, zatímco místnost je téměř potemnělá, až na světlo v čele dlouhé jídelny. Tam tma není. Tam je něco horšího, než tma. Ukřižovaný člověk.

Žena, vyhublá, už jen kost a kůže, a její seschlé vnitřnosti, srdce, plíce i játra, a všechno ostatní, leží na podlaze před ní, obklopené zbytky vyhořelých svíček. Žena má svěšenou hlavu, do rukou i nohou zabodnuté hřeby, je nahá a znetvořená jako nikdo, koho jsem kdy v životě viděla. V hrůze ustupuji o několik kroků, a chce se mi zvracet. Koskov jen tak stojí, ale je na něm patrné, že je taky strašně zděšený.

„Zdá se, že se tu stal…“ ozve se Jaggan, který k nám právě přiběhne. „… masakr,“ ani to nemusel doříct. Stačilo se podívat.

„Masakr… tohle si vůbec nedokáži představit… co se tu stalo?“ ptám se.

„Rituál,“ řekne Koskov a musí se odvrátit.

„Rituál?“ ptáme se.

„Rituál. Nebo něco podobného. Podívejte se, jak sedí, co je vepředu, co je okolo. Tohle nebyla jen obyčejná řež. Tohle muselo být naplánované a připravené. A bojím se, že ti mrtví… že se toho zúčastnili dobrovolně…“

„Zúčastnili,“ řekne Jaggan. „Našel jsem záznam od jednoho z členů posádky. Poslední zprávu datovanou k 15. 7. 2071. Píše v ní, že o ochranku bylo postaráno, a že na ně bude čekat v ráji. A že nyní všichni společně odejdou do Ráje. Angelina, jeho manželka, se už prý těší.“

„Ta vepředu je ta Angelina?“ ptám se.

„Netuším. Identifikace nefungovala. Musel bych obejít každé jedno tělo, a srovnat to se záznamy z ubikací, ale tam jsme ještě nebyli.“

„Tím teď opravdu nebudeme marnit čas,“ řekne Koskov.

„Víte, kdo byl velitel základny?“ ptám se, a přes všechnu hrůzu, která se mi naskýtá, udělám několik kroků vpřed.

Ten prvotní pohled, který se nám naskytl, se zhoršuje a mění v další děsy, když se blížím, a vidím detaily. Těla jsou téměř jako zmrzlá, zkoprnělá, zatavená na místě, ale raději nezkouším s nimi pohnout. Jen je obejdu a postavím se před první stůl. Nejsem dalek omdlít. Křečovitě sevřu obě dlaně v pěst, a vůbec nevěnuji pozornost mým dvěma společníkům. Můj zrak, veškerá má pozornost, se nyní upírají jen na pronikavý pohled prázdných očních důlků, na jejichž okrajích je zaschlá krev. Všechny tváře jsou znetvořené, všechny nemají oči, všechny jsou zjizvené. Tváře mužů i ženy, mladých i starých, s vyrvanými zuby, které mají naskládané na jídelních tácech, ale co je ještě horší… dívají se na mě. Hlavy všech jsou otočené ke mně.

„Emhas Marsyn toi Takoi. Šlo o pozorovatelnu a inženýrské depo zřízené v roce 2060.“

„Dokážeš toho velitele identifikovat mezi mrtvými?“ ptá se Koskov.

„Držte hubu a dívejte se!“ syčím.

„Proč?“ nechápe Koskov a pohlédne mým směrem. „U bohocísaře,“ zděsí se. Všechny hlavy jsou otočené mým směrem. Úplně všechny. Nejen u toho stolu, kde stojím, ale každá hlava v místnosti, a to i ty, jejichž těla jsou otočená zády.

„Jdeme najít velitele, protože tady nezůstávám,“ řekne Koskov. „Rychle, vezmeme zbraně od těch mrtvých bezpečáků.“

„NE! NE! NE!“ zvolají mrtvá těla sborově. Některá jasným hlasem, jiná jen chrchlají, sotva je jim rozumět, když mají vytržené jazyky.

„Tohle není dobré,“ řeknu a zblednu, když si uvědomím, že stojím přímo uprostřed jídelny.

„Tli daší k ám!“ ozve se za mnou krákavý ženský hlas. Hlava a tvář ukřižované ženy se zvedají a nabízí mi svůj bezzubý úsměv. Strach se v tu chvíli stane mým zachráncem a silou. Dám se na zběsilý úprk. Vím, že jim bude chvíli trvat, než vstanou, těm mrtvým, těm, kteří by měli být mrtví, a že mám šanci dostat se ven, a té šance využiji.

Vyběhnu na chodbu a Koskov zavírá dveře. Ty věci se řítí přímo ke dveřím a Jaggan zaklekne, aby vší silou držel okraje dveří. „Nadlidská síla mi zůstala, tak zmizte! Běžte přes ubikace! Nevím, jak dlouho je udržím.“

„Co bude s tebou?“ ptá se Koskov.

„Snad to přežiji. Jsou to jen organici. Ti jsou vždycky slabší, než syntetici,“ odsekne s úšklebkem. Asi si nastavil vnitřní zdroj na dobrou náladu, protože nás jímá hrůza, a raději běžíme.

Naše kroky, či spíše náš běh, směřuje k ubikacím, přestože vůbec netušíme, zda tam nenarazíme na podobné hrůzy. Nejsme si tím jisti. Tím, že jsou hrůzy za námi, tím si jisti jsme. Vůbec se neohlížíme vpravo, ani vlevo, ostatně není moc kam. Přeskakujeme mrtvá těla, přebíháme přes dlouhé zaschlé skvrny, jejichž původ znám, ale snažím se nad ním nemyslet. Míjíme rozmlácené nástěnné panely, proražené části stropu podlézáme, a za sebou slyšíme jekot a křik, ale nepřibližuje se. Křik se vzdaluje, díky bohocísaři. Jaggan stále drží dveře.

Nakonec se dostáváme ke dveřím, které Koskov otevírá tak rychle, až o ně narazí, protože se otevřou příliš pomalu. Byl moc rychlý, takže mu pomáhám vstát, a hned za námi zase zavřu. Netuším, ale jak zabránit těm věcem, aby si otevřely.

„Kdo byl…“ vydrkotám ze sebe část věty, ale zbytek nedokáži.

„Co? Kdo byl co?“ ptá se Koskov.

„Velitel.“

„Základny?“ doplní a já mírně přikývnu.

„Legát Ethoryos Tahhay tor Czan.“

„Jdeme najít jeho ubikaci. Snad tam bude…“

„Kašli na to,“ řekne Koskov. „Musíme odsud zmizet. I kdybychom našli zbraně, tohle nezvládneme. Nemám vojenský výcvik. Ty snad ano?“

Má pravdu, ale netušíme, kudy utéct. Prostě jdeme vpřed. Stále spěcháme, jdeme kvapem, ale už neběžíme. Koskov se rozhlíží, snaží se najít únikovou cestu, nějaký únikový východ, a kdybychom náhodou přeci jen měli štěstí, a narazili na ubikaci tor Czana, tak klidně i ji, ale o tom pochybuje. Já zase pochybuji, že mohu dál jít.

Zastaví mě dětský pláč. Pronikavý nářek a bouchání do dveří jedné z ubikací. Dítě, které nás nejspíše slyšelo, a slyší i hrůzu, která se line chodbou. Je to kousek za námi, sotva pár stop. Už jsme to přeběhli, ale stejně se zastavím, a jsem odhodlána se vrátit. Nemohu tam to dítě nechat. Ani si nedokáži představit, jak tam mohlo vydržet. Jak to tam mohlo přežít.

Koskov se taky vrací, byť nevypadá tak rozhodně jako já, která jdu ke dveřím, abych dítě uklidnila. Netuším, jak na nás zareaguje, netuším, kolik máme času, než se na nás ty věci vrhnou. Přesto se snažím a zhluboka se nadechnu.

„Ahoj. Slyšíš nás?“ ptám se třesoucím se hlasem. Vlastně se třesu celá, ruce sotva udržím na dveřích.

„Hmm.“

„Neboj se. Všechno bude v pořádku. Přišli jsme ti pomoci,“ chlácholím dítě, které pláče a pokynu na Koskova. „Teď otevřeme dveře. Až otevřeme, musíme rychle jít pryč. Není to tu bezpečné,“ vysvětluji.

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ šeptá Koskov.

„Nenecháme tu to dítě,“ burácím. „Tohle bych nedovolila!“ a vzpomenu si na své děti, které jsou… vlastně ani nevím, kde jsou, a povzdychnu si. Koskov pochybuje, ale vezme kartu a přiloží ji ke čtečce.

Čtečka zeleně zabliká a dveře se zvednou. Jedna hrůza tak střídá druhou. Přímo proti mně vyskočí dítě. Lidské dítě. Dívka v potrhaných šatech, z níž se line jekot a řev, i když ječet a řvát nemůže, protože ústa má pevně sešitá a zakrvácená. Stejně znetvořená má oční víčka. Její tvář zelená, nabobtnává a řadě míst praská, z každé rány vylézají tlustí černí červi, kteří dopadají na mou tvář. Brečím, snažím se křičet, ale je to marné. Dívka mě přišpendlila na stěně.

Koskov mi chce jít na pomoc. Vidím mu to na očích, ale je znehybněn hrůzou. Nelze mu nic vyčítat. Byla bych taky. A přesto všechno se její pronikavý jekot zarývá do mých uší, a já se proklínám, zatímco umírám.

Chytne mě kolem krku drobnými prstíky, které se však mění ve strašlivé a pevné úponky a větve, jež se mi zařezávají do kůže, škrtí mě a téměř podřezávají. Snažím se jí strhnout, ale i její nohy se mění v podobné úponky a kořeny, které mě taky obtáčí. Jekot je vystřídán hysterickým smíchem a dívka kroutí hlavou sem a tam. Ten výjev je ještě umocněn rozbitými blikajícími světly, která házejí tisíce stínů do celého okolí. A každý takový stín je jiným, i když nehmotným, ale přeci jen chapadlem.

Její sevření se v jediném okamžiku uvolní. Opět slyším její výkřik, ale oproti předchozím, které mě měli drásat, tohle je křik jejího vlastního strachu. Slyším v něm náznak překvapení, údivu a paniky, když se mě její kořeny, úponky a větve pustí. Ohavnost ze mě spadne a doslova se odkutálí stranou, k troskám a vyvráceným nástěnným panelům, které leží uprostřed chodby. Sevření povolí. To smrtící sevření povolí v jediném okamžiku, tak rychle, že se svezu na podlahu. Kašlu, sípám a popadám dech. Držím se za krk, na kterém cítím otlačeniny.

Nestvůrná dívka, vlastně to ani není dívka, se pokusí vstát a prchat pryč, ale uprostřed chodby je zastavena. Zkoprní, je zvednuta do vzduchu, chapadla a větve trčící z jejího těla, se roztáhnou do všech stran, a začnou hořet. Zevnitř prohořívá, křičí, trhá sebou a kroutí se, její větve a úponky se pálí, zatímco ona je v ničivém sevření něčeho neznámého. Zažívá to samé, co jsem před okamžikem zažívala já sama, jen z rukou, či moci někoho jiného.

---