Manželem proti své vůli 41. - 42.díl

Manželem proti své vůli 41.díl

Flíček nehnutě ležel a vyčkával, až dokončím svou práci. To kouzlo v něm stále ještě doznívalo a vytvářelo další malá zranění. Trvalo to mnohem déle, než jsem předpokládala. Deris si po očku měřil moji stupňující se náladu. Dotek mé energie léčil další paseku, která se doteď skrývala pod ostatními. Nakonec bylo lepší vše vrátit zpátky. „Derisi?“ Okamžitě byl u mě. „Pomůžeš mi udržet ochranou bublinu. Musím to z Flíčka dostat.“ Ani nevěděl co po něm chci, ale stejně se to bude muset jednou naučit. Postavila jsem se za Derise a vzala ho za ruce. Naše těla o sebe narážela. V myšlenkách jsem poslala jednoduché zaklínadlo a stále mu ho opakovala. Aniž by tušil co právě dělá pomáhal mi udržet tornádo pod kontrolou. Cítím jak slábne jeho moc a kouzlo uvnitř Flíčka působí. „Musíš to udržet!“ Přikázala jsem a vrhla se na svou část zaklínání. Deris se uklidnil a vysílal stejný signál na to správné místo. Smíchám v sobě několik elementů a spojím je do jednoho celku. Kouzelná formule umocní moc a vyšle jí na povrch.

„Vydrž ještě!“ Deris měl na čele kapky potu, když jsem z Flíčka vytahovala poslední zbytky ukončené bublinou. Ruce se mu trochu třásly jak přišel o své skrovné zásoby nahromaděné v těle. „Můžeš přestat, už to zvládnu sama.“ Převzala jsem jeho zaříkání a pomalu přidávala další. Úlevně svěsil ruce podél těla. Dost ho to oslabilo a to se jednalo o jedno ze základnějších kouzel, které se hodilo na dost situaci. Díval se s respektem na to jak uvnitř prostoru zastavuji tornádo. Jeho otáčky zpomalovali, až se nakonec zastavavovalo. Seno se kupilo na hromadu. Několik knih spadlo na zem mezi prvními. Pak následovala bedna s košťaty a Derisova postel. Několik dalších věcí se rozbilo. Podívala jsem se na jejich zbytky a zrekonstruovala je. Obnovení trvalo malou chviličku. „Jsi skvělá.“ Deris byl doslova v úžasu, ale já tímhle ještě neskončila. To nejdůležitější mě teprve čekalo. Opět jsem přistoupila k Flíčkovy. Bylo vidět, že mu je opravdu zle. Pozřít něco takového je i na Draka trochu moc. Kdyby to působilo z venku nezanechá to ani škrábanec, ale uvnitř není tak odolný jak by se mohlo zdát.

„Jak je mu?“ Deris mi nakukoval přes rameno. Věděl, že se kouzlením může udělat nechtěně i něco jiného. Místo pomoci se to může obrátit a napáchat škody. „Bude v pořádku, ale ber to jako varování co svede špatně použité kouzlo.“ Pohladila jsem Flíčka po šupinách, které se začínaly lesknout jako dřív. Pancéř se obnovoval velice pomalu. „Budeš muset zůstat pár dnů doma a žádné lítání. Tady.“ Přičarovala jsem potravu, která mu pomůže rychleji nabrat zpět sílu. „Derisi seber ty knihy. Potřebuju tu místo.“ Bez váhání je sesbíral do úhledného komínku a odnesl na stolek. „Budu tu muset kvůli Flíčkovi přespat.“ Mrkla jsem na Dráčka a on mi to opětoval. Byla to jasná výmluva. Nechtěla jsem, aby tu Deris zůstal sám. Určitě se cítí provinile.

Venku se stmívalo. Byl čas večeře. „Noste na stůl.“ Skřetící okamžitě vylítli ze svého úkrytu. Všichni se shromáždily ve stodole s podnosy. „S vámi si to ještě vyřídím. Měli jste na to tady dohlédnout.“ Sklopili malé hlavičky a provinile koukali do země. „Nemám hlad.“ Řekl Deris a sedl si na svou postel. Rozehnala jsem skřetíky pryč a přešla k Derisovy. Byl celý skleslí. Přemýšlím co by mu zvedlo náladu, když do mě drncnul Flíček. Tohle měl určitě vypočítaný, protože jsem spadla přímo Derisovy do náruče. Zachytil mě těsně před pádem. „Mám tě.“ Slabě se usmál. Bylo vidět, že se mu trochu ulevilo a na chvíli na to zapomněl. V jeho náručí mi bylo tak dobře. Na chvíli jsem zavřela oči.

„Usnula.“ Odhrnu jí vlasy na stranu a díval se do klidně spící tváře. Muselo jí to vyčerpat. Tolik toho kvůli mně udělala. Opatrně jsem jí položil na postel. Vtiskl polibek na dobrou noc a lehl si vedle. Okamžitě se ke mně přitulila a já vstřebával každičký kousek jejího tepla. Byla jako slunce a já se mohl vyhřívat v její těsné blízkosti. Díval jsem se na každý centimetr Lajiny tváře. Rukou pohladil oční víčka a prsty zavadil o sladké rty. Pro tebe udělám cokoliv, i kdyby to bylo nemožné. Konečně jsem se přinutil odpočinout si.

 Pocit prázdnoty. Určitě se mnou ještě před chvíli byla. Nahmatal jsem prázdné přikrývky. Utekla ode mě? Otevřu oči a hledám Laju. Ve stáji nebyla. Aniž bych zaváhal rozběhl jsem se ke dveřím vedoucím do hradu.

 Tentokrát Derise zničíme! Šuškal si hrad mezi zdmi.   

Manželem proti své vůli 42.díl

Vůbec jsem si to neuvědomoval. Nejdůležitější bylo najít Laju. Okolo mě se seskupovaly cihly a snažily se mě trefit. Něco se aktivovalo a odráželo je na stranu. Nevšímám si toho a na další odbočce zahnu doleva, abych se co nejdřív dostal do toho správného pokoje. Bylo to téměř přes celý hrad, než jsem doběhl před ty správné dveře. Myslel jsem si, že budou zamčené, ale nebyly. Dveře v pantu vrzly stářím. Nahlédnu, ale nikde jí nevidím.

Zaposlouchal jsem se do ticha a uslyšel nějaký lehký zvuk. V pokoji byly ještě jedny dveře. Bleskurychle a bez váhání jsem je rozrazil. Na hlavě mě přistál ručník. „Šmíráku!“ ozvala se Laja. „Já nechtěl.“ Když mi došlo, že je to koupelna. „To ti budu věřit. Ty neviňátko.“ Voda šplouchala jak se pohybovala ve vaně. „Vypadni, než tě začaruju!“ Vyháněla mě od sebe. „Mohl bych ti nějak moct?“ Přidušeně se usmál z pod ručníku. Viděla jsem, jak se ho snaží trochu sundat, aby se mohl podívat a použila kouzlo. „Co mytí zad? Tak dobře ti záda ještě nikdo neumyl.“ Sliboval a zjistil, že ručník nejde sundat. „Lajo!“ Musím se smát při pohledu na jeho prohraný boj s ručníkem. „Copak? Nějaký problém?“

„To bych řek asi se to zaseklo.“ Ta mazaná liška! Nejdřív mě sem naláká a nakonec z toho nic nemám. „Kdyby ses víc učil, tak by sis ho dokázal sundat. Navíc tě nikdo nezval, tak se nediv.“ Já se z ní zblázním, když dodala. „Běž pryč. Chci vylézt.“ Zakňoural jsem jak tele na porážce. „A co to mytí zad? Budu hodný.“ Deris, tak pěkně škemral. Byl jako dítě, kterému vzali jeho oblíbenou hračku. „Není třeba skřetíci mi s tím pomohli.“ Doslova zkameněl. Po chvíli zašátral za sebe a chytil kliku od dveří. Svěsil hlavu zabalenou v ručníku a potichu vycouval.

Narazil jsem na postel a tak si sedl. Z hlavy sundal ručník, který ještě před momentem držel jako přilepený. Otřel si s ním zpocené čelo. Po očku jsem se snažil ignorovat tu proklatou místnost, ale stejně mi tam oči pořád bloudily. Nakonec je propaluju pohledem a čekám, kdy se pohne klika.  Uslyším další zašplouchání vody, když se klika vypařila. Prostě byla pryč. „Nemysli si, že nevím na co čekáš.“ Ozvalo se zpoza dveří. Zůstanu trpělivě sedět na posteli. Ruce zatínám do matrace a držím na uzdě vyhoření. Oblečení bylo pořád položené na rohu peřiny. Jen to zaregistruju bylo taky fuč. Klika se vrátila na své místo a Laja konečně vyšla.

Chci se vrátit do stáje, když se postavila přede mě. „Ode dneška můžeš zase chodit všude, kam budeš chtít. Tady.“ Sklonila se a na krk mi přivázala nějaký amulet. Přejel jsem ho rukou. Ten tvar se mi líbil a jeho tmavě modrá barva taky. Pozvedl jsem hlavu, ale byla to jasná chyba. Zase mě dostala! Neměla šátek! Její vlhké rozpuštěné vlasy rámovaly obličej. Vypadala jako čarodějka. Dávno si přičarovala moje srdce, které nejdřív vynechalo úder, aby se mohlo rozběhnout na plné obrátky. „Odcházím.“ Odešla a nechala mě v pokoji. Bylinková vůně se linula pokojem a mizela na chodbě a já byl úplně ztracen. Následoval jsem tu krásnou vůni a tak našel Laju. Byla zpátky ve stáji a seděla u Flíčka. „Nemusíš tady být. Pohlídám ho.“ Pohladila Flíčka a já mu tak záviděl. Proč nepohladí mě? Vypadám o něco líp, než ta dračí potvora! Tohle byla pomsta za to moje kouzlení. Došlo mi to dost pozdě, ale já se tak snadno nevzdám.

Moje srdce se pořád nechtělo uklidnit. Nosem vdechuji její vůni a nemohu se nabažit. Rozhoduju se jestli přece nebude lepší, když se zahrabu někde na hradě, ale pak si všimnu jednoho rozdílu. Moje postel se o něco zvětšila a je na ní druhý polštář. Vážně bude spát tady!

„Já se vrátím.“ Utekl jsem od tamtu. Musím si dát ledovou sprchu! Tohle by nevydržel ani svatej.

Nevíš co s ním je?“ Flíček zavrtěl hlavou a rozplácnul se jak široký tak dlouhý přes celou stáj. Spokojeně vrněl a odfukoval, až se nadzvedalo seno v kupkách okolo něj. Nějak mu nevěřím. Jeho zranění bylo skoro zahojené, ale nemohl se nijak zmenšovat. Vše co se sem vešlo byla jedna postel. „Flíčku?“ Zvedl velkou hlavu a vypláznul na mě jazyk. „Můžu se podívat  co se tu dělo, když jsem byla pryč?“