Puberťačka

Než vypukla válka, můj přítel, Marek, mě požádal o ruku. Byla jsem nadšená. Plánovali jsme drobnou, ale tradiční svatbu a v noci se poprvé jeden druhému oddat. Snili jsme o tom, těšili jsme se na tu noc. Často jsme přemýšleli, jaké bude spolu konečně ulehnout, splynout ve slastném spojení a navždy stvrdit naši společnou lásku. Ale k tomu nedošlo. Pár dní před naší svatbou vojáci obsadili naše město a místo svatby teď jen ze dne na den přežíváme v tom, co zbylo z našeho domu. A ještě k tomu s ním. Jednou k nám přišel, na kost vyhublý, promrzlý a unavený. Jmenoval se Robert. Už několik dní se ukrýval po lesích a temných ulicích. Byl vystrašený, bál se, že narazí na vojáky, kteří ho zabijí. Vzali jsme ho k sobě, bylo nám ho líto. Byl příjemný společník a velmi milý a hezký muž. Vdovec. Jeho žena i malý syn zemřeli, když jim opilí vojáci potloukající se po městě pro zábavu podpálili dům. Ten dům stavěli vlastníma rukama. Milovali ho, byli na něj náležitě pyšní. Byl ze ztráty nejbližších lidí i jakýchkoli vzpomínek na ně tak zoufalý, že začínal propadat úzkostem. Neměl kam jít, museli jsme ho vzít k sobě.

První dny byl pouze zamlklý. Nechávali jsme ho po nocích vysedávat v kuchyni, kde nám postupně upíjel zásoby alkoholu. Se snoubencem jsme měli hodně přátel, často za námi jezdili a vždy někdo v dobré víře přinesl nějakou tu lahvinku. My jsme ale nepili, ani jeden z nás se v životě nenapil alkoholu. Všechny lahve, které jsme dostali darem, jsme měli schované, jen občas jsme nějakou z nich na nějaké oslavě otevřeli pro ostatní. Ale kdyby někdo nezasvěcený naši zásobu viděl, musel by si myslet, že oba máme velký problém s alkoholem. Teď se nám to konečně vyplatilo. Kdykoli pil, méně brečel. Choval se pak strašně, občas něco rozbil, někdy nám nadával, ale tolerovali jsme to. Hlavně, když přestal usedavě plakat a truchlit po své ženě, synovi i domovu. Dopoledne většinou prospal, vstával okolo poledne a většinou mu nebylo moc dobře. Ale během odpoledne se většinou dal do pořádku, pomáhal nám a mluvil s námi. Chápali jsme, jak je to pro něj těžké a časem nám vlastně docela přirostl k srdci. Minimálně mně. Marek na něj často žárlil, protože jsem si s ním ráda povídala.

Celá odpoledne jsme spolu vedli různé debaty. Povídali jsme si o všem, neexistovalo mezi námi žádné tabu. Bylo to něco úplně jiného než s Markem. Ano, i s ním jsme vedli různé rozhovory, ale byly to rozhovory o práci, o budoucnosti a všech těch nudných věcech, které jsem myslela, že mě naplňují, ale ve skutečnosti jsem prostě jen nevěděla, že existují i zábavnější témata. Netušila jsem, jak mě bude bavit, když mi někdo bude vyprávět o tom, jak si užíval život jinak než já. Jak pil, střídal ženy, cestoval a až poté, co si užil vše, co chtěl, založil rodinu. Takové lidi jsem kdysi odsuzovala, vždy jsem brala jako samozřejmost, aby člověk do manželství vešel neposkvrněný a nevinný. Už jsem se časem smířila, že jen málo lidí má za celý život pouze jednoho partnera. Nedokážu si představit, že by se to týkalo mě, ale smířila jsem se s tím. Avšak až nyní jsem pochopila, že to, že se člověk oddá více lidem neznamená, že musí být odporný, hloupý a úplná spodina.

Až tehdy jsem pochopila, že jsem možná přišla o dost, když jsem celé mládí strávila s jedním mužem. Snažila jsem se ty myšlenky zahánět, přece jen, milovala jsem svého snoubence, avšak bylo mi 29 let a za celou dobu jsem nepoznala fyzickou lásku a to nejhříšnější, co jsem za celý život udělala, byl polibek. A každý polibek byl s jedním a tím samým mužem s jednou a tou samou, žádnou, mírou vášně a dravosti. Stejně nudný, nezajímavý. V našem vztahu nebylo nic vzrušujícího. Myslela jsem si, že nejdůležitější věcí je souznění, ale možná je to i něco víc než to. Možná nějaká určitá zvrácená vášeň, kterou jsem nikdy nepoznala.

Povídali jsme si každým dnem o větších intimnostech. Marek už i odcházel, když jsem si s Robertem začala povídat. Zřejmě mu vadila myšlenka na to, že začínám zjišťovat věci, které on mi nikdy nedal. Nebo prostě jen žárlil. Vlastně mi ho bylo dost líto, ale to, co jsem prožívala s ním se nedalo srovnat s večery s Robertem.  Vždy jsem odcházela až ve chvíli, kdy se mi zdálo, že už vypil moc. To jsem pak šla vždy spát. S Markem jsme měli společnou manželskou postel. Našim rodičům se to nikdy moc nelíbilo, avšak vždy jsme vedle sebe pouze ulehali, nikdy nic víc. Jak dny plynuly, čím dál častěji se stávalo, že mě pouze letmo objal, políbil a otočil se ke mně zády. Vadilo mi to, bylo mi líto, že Robert tak rozvrací náš vztah, ale nedokázala jsem se vrátit k nudným hovorům s Markem.

V následujících dnech jsem začala čím dál více chápat, proč se vždy Robert propije do tak špatného stavu. Dávalo mi smysl, že po takovém traumatu bývá zlý a agresivní. Sblížili jsme se natolik, že jsem s ním zůstávala i po nocích, dokud neusnul. Nevím proč, snad aby si nic neudělal. Na mě už ani zlý nebyl, často však urážel mého snoubence. Nemohli si přijít na jméno a já nevěděla, na čí stranu se přiklonit. Ale nevědomky jsem se asi začala přiklánět na stranu Roberta.

Jednoho večera, když už měl něco vypito, mi nabídnul sklenku vína. Přišlo mi to úsměvné vzhledem k tomu, že mi nabízel mé vlastní víno.  Možná to byl ten důvod, proč jsem sklenku vzala do ruky a lehce jsem se napila. Nikdy jsem alkohol nepila, přišel mi zvláštní ten pocit, který mi lehce svíral jazyk a pálil mě v hrdle. Přestože jsem to nikdy nezažila, se mi to líbilo. Po prvním loku jsem se instinktivně oklepala, ale po druhém loku už ne. Bylo to příjemné. Po každém sevření ústní dutiny jsem zároveň cítila uvolnění, které jsem ještě neznala. Bylo mi vážně dobře. Nevím, co to bylo za pocit, nedokážu ho slovy popsat, ale byl úžasný. Snad opojení? Uvolněnost? Štěstí? Nebo jen falešný pocit, že je vše v pohodě a nehrozí mi, že nějaký voják přijde a všechny nás zabije. Falešný pocit, že za našimi okny nezuří válka a že naše životy nemohou během několik a sekund vyhasnout. Napila jsem se znova. A znova. Užívala jsem si ten neznámý pocit, líbil se mi, tak jsem pokračovala. Robert se usmíval. Až tehdy jsem si uvědomila, jak hezký má úsměv. Začala jsem přemýšlet. Přišlo mi kouzelné, že v době, kdy nevíme, jestli přežijeme noc, dokážeme sedět vedle sebe a bavit se. Ano, bavila jsem se. Po těch několika měsících, co jsme uvězněni zde, jsem dokázala říct, že se bavím. Robert vypadal jinak, než jakého jsem ho znala. Poprvé jsem si všimla, že je to vážně hezký chlap. Všímala jsem si také, jak se obsah mé skleničky stále zmenšuje nepřímo úměrně Robertově i mému úsměvu.

Dopila jsem poslední doušek a podala mu svou skleničku s výrazem hodné školačky, která na jedničku vypracovala domácí úkol. Vlastně jsem ani nechtěla, aby mi ji dolil, ale zároveň jsem si chtěla udržet ten pocit, co se mi tak líbil, takže jsem se ani nebránila a plnou sklenku jsem si od něj vzala. Nějakou dobu jsme se na sebe pouze usmívali. Vždycky jsme hodně mluvili, ale dnes to bylo jiné. Každý pohled byl jako plnohodnotná konverzace. Poprvé v životě jsem cítila alkoholové opojení a bylo mi příjemné. Vypila jsem i druhou skleničku. Nalil mi třetí. Napila jsem se. Zatmělo se mi před očima. Jen tak z ničeho nic. Jen jsem prostě přestala cokoli vidět nebo vnímat. Cítila jsem jen to, jak jsem padala na zem. A chlad, který ze země šel. A pak nic. Možná jen výkřiky „Evo, Evo, vstávej!“. Pak jsem pocítila pár facek. Pár facek, které vše změnily.

První facka bolela, štípala mě z ní tvář. Druhá byla silnější, ale i tak se mi zdála méně nepříjemná než první. Třetí stejně tak. Po čtvrté jsem začala cítit, že je mi to vlastně příjemné. Celé moje tělo bylo až nepříjemně uvolněné, sotva jsem dokázala otevřít oči. Ale i mé chabé zamrkání Robertovi naštěstí ukázalo, že ho vnímám. Zvedl mé slabé tělo a opřel mě o stěnu. Když mě držel, měla jsem pocit, že celá já a celé moje tělo patři jen jemu. Měla jsem chuť se mu v čemkoli podvolit a oddat. „Zlobíš se na mě?“ zeptala jsem se ho. Důvěryhodnost jeho lehkého zakroucení hlavou narušil jen jeho pravý koutek zvednutý do roztomilého úšklebku. Ale jeho ruka, kterou položil na mé rameno, mě přesvědčila o tom, že se nemám čeho bát. Hladil mě po ruce. Připadalo mi to zvláštní. S Markem jsem víc ani nezažila. Bál se mě dotknout, aby nás to náhodou nesvádělo k tomu, abychom dělali i něco víc. Ale od někoho jiného to bylo prostě zvláštní. Ale příjemně zvláštní. Dívali jsme se vzájemně do očí. A najednou, najednou mě políbil. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale první, co mě napadlo, bylo zašeptat „Neřekneš to Markovi?“. Zakroutil hlavou. Věřila jsem mu. Nevím proč, ale prostě jsem mu věřila. Políbila jsem ho nazpět. Nebyl to nevinný polibek, který jsem vždy dávala Markovi, byl vášnivý, procítěný. Bylo to přesně to, co jsem si nedokázala představit ani v těch nejzvrácenějších erotických snech. Zkousla jsem mu ret. Silně, živočišně. Asi jsem si nebyla schopná plně uvědomit, co vlastně dělám. Ale jemu to bylo jedno. Usmál se. Cítila jsem se s ním v bezpečí. Když mě pak objal, cítila jsem, že nic na světě mi nemůže ublížit. Že vše bude v pořádku. Políbil mě na krk. Nevěděla jsem, co je ten pocit, který jsem v tu chvíli cítila. Třásly se mi celé nohy a mezi nimi mi vše vlhlo a pulzovalo. Koukala jsem mu přímo do jeho světle modrých očí. Zřetelně jsem viděla, jak se mu rozšířily zornice.

Ukazováček jsem jemně položila na jeho rty. Lehce se ode mě odtáhl.
„Tohle není správné“ řekla jsem. Ale byla jsem opilá a mé podvědomí udělalo své. Nebyla jsem schopná se mu dál bránit a připadala jsem si hloupá a naivní, když jsem se to snažila označit za nesprávné. Zazmatkovala jsem. Myslela jsem jen na to, jakou hloupost jsem řekla. Připadala jsem si jako malá holka, která rozbila vázu a chtěla tatínkovi nalhat, že ona to nebyla. Asi jsem v tu chvíli poslechla své nejnižší pudy. Přesně ty pudy, které mi říkaly, že se mu mám odevzdat.

„Promiň“, řekla jsem submisivně odevzdaným tónem. Dívala jsem se mu dlouze do očí. Do krásných něžně ledových očí s nádhernou jiskrou. S jiskrou, kterou jsem u Marka nikdy neviděla. Líbila se mi mnohem více než Markův chladný pohled. Ten říkal možná tak: „Líbí se mi s tebou trávit čas“, Robertův říkal spíš „Chci tě“. Nepřemýšlela jsem, nebyla jsem toho schopná. Prostě jsem jen poslouchala svůj chtíč. Položil svou ruku na mé stehno a já cítila, jak mě polévá horko a červenám se. Zavřela jsem oči a snažila jsem se myslet na Marka. Nevím proč, snad abych si omluvila vše, co právě dělám. Ale nešlo to. I přes veškerou snahu si představovat místo Roberta jeho, jsem stále myslela na Robertův šibalský úsměv a jiskru v očích. Moje podvědomí asi chtělo žít v přítomnosti i se vším, co se v ní děje.

Měl teplé ruce. Nebo já studené stehno? Nevím přesně, ale tak či tak mi jeho ruka poskytovala příjemně hřejivý pocit, který se mi rozléval po celém těle. Nejsem si jistá, zda byl způsobený pouze tou rukou, ale nenapadlo mě nad tím v tu chvíli přemýšlet. Zdálo se mi, jako by se ve všech žilách i tepnách, co jen v těle mám, pomalu ohřívala krev. Pomalu mě hladil po stehnu od kolene až nahoru. Jemně. Koleno často pouze obkroužil prstem, až nahoře u třísel občas přitlačil. Stisknul mi stehno z vnitřní strany, až úplně nahoře. Otevřela jsem oči a zamrkala svými dlouhými řasami. Byla jsem jako v transu.
„Chceš to?“ zeptal se. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co myslí. Věděla jsem ale, že chci cokoli, co chce on a neplánuju se mu nijak bránit. Znovu mě políbil a rukou, která předtím hladila mou nohu, přejel přes mé rameno až na záda a bedra. Políbil mě na krk a uchopil lem mého trika. Ruku pod něj podsunul a hladil mě po nahé kůži. Má krev se začala dostávat k bodu varu. Když mé triko sundal, už začala vřít. Už jsem absolutně ztratila pojem o tom, co dělám i o tom, jestli to je či není správné. Podprsenku jsem nenosila, během války jsem zhubla tolik, že mi všechny, co mám, byly velké. Vlastně jsem prsa už skoro neměla.

Dříve jsem zápasila s tím, abych zakryla svůj bujný dekolt, který působil vyzývavě i v sebemenším výstřihu. Marek to nesnášel. Nechtěl, abych se líbila ostatním mužům. Měl odpor ke všemu, co mě kdy dělalo atraktivní. Trápil se, kdykoli se na mě někdo jen podíval. Bývala jsem hezká. Měla jsem plný, symetrický obličej, velké oči s dlouhýma řasama, plné rty a příjemně kyprou postavu. Nebyla jsem tlustá, břicho jsem měla relativně ploché, ale boky jsem měla vždy široké a můj hrudník se pyšnil bujným a kulatým poprsím. Ale to je vše pryč. Sama sobě se už ani nelíbím. Ale jelikož jsme moc jídla neměli, dnes si jsem schopná spočítat žebra, břicho i tváře mám propadlé a z prsou mi zbyly skoro jen bradavky. Ty se teď ztvrdlé tyčily dopředu.

Zachytila jsem poslední Robertův úsměv předtím než jsem jeho rty ztratila z dohledu. Políbil mě na rty. Pak na krk. To bylo úžasné. Jeho rty se ale začaly přesouvat níž a níž. Přes můj hrudník až na má prsa. Rukou mě mezi tím hladil po boku. Když políbil mou bradavku, lehce jsem zavzdychala. Byl to zvláštní pocit. Projela mi vlna horka po celém těle. Cítila jsem se rozpačitě, ale šťastně.

Jeho jemné rty pokračovaly stále níž a níž. Líbal mě na břiše a podbřišku. Dlaní mě stále hladil po boku. Druhou rukou sjel přes mé břicho až k okraji mých kalhot. Byly mi volné, měla jsem je stažené oprýskaným páskem. Rozepnul ho a už pro něj nebyl problém vklouznout do mých kalhot. Jako bych se v životě neviděla v zrcadle. Až tak mě překvapilo, jak hubená jsem. Vím, že asi před rokem jsem tyhle kalhoty nebyla schopná dopnout, ale teď se mezi ně a mé břicho vešla celá Robertova ruka. Dotýkal se mě tam, kde se mě ještě nikdo jiný nedotknul. Ani sama jsem to nikdy nedělala. Znovu jsem zavzdychala. Zvedl celé mé křehké tělo a posadil mě na jídelní stůl. Stáhnul mi volné kalhoty. Byla jsem úplně nahá. Tak mě ještě nikdo jiný neviděl. Styděla jsem se. Nejen proto, že moje tělo nebylo tak přitažlivé, jak bývalo. Instinktivně jsem rukou zakryla své intimní partie a mé tváře polila rudá barva.

Odsunul mou ruku a položil ji na své rameno. Snad abych ji tam nemohla dát znova. To dělat ani nemusel. Když už byla pryč, rozhodně jsem ji nechtěla dávat zpět. Políbil mě mezi prsa. Pak níž. Na břicho. Podbřišek. A stále níž. Panebože, to bylo dokonalé. Z něžných polibků se stalo dravé laskání a líbání celých mých intimních partií. Nikdy jsem se tam nedotýkala ani sama natož, aby to dělal někdo jiný. Rukou, která předtím byla položená na jeho rameni, jsem ho začala hladit v hustých blonďatých vlasech. Dlaní mě opět začal hladit po boku. Od prsou přes boky až na stehno. Tam se zastavil. Několikrát přejel prstem po mém stehni až se dostal až k tříslům. Zamířil výš. Prvně jsem pocítila hranici mezi bolestí a rozkoší. Nedokážu přesně říct, zda to bylo nebo nebylo příjemné. Asi oboje. Jeho prst mi najednou připadal tak velký. Druhou rukou mě pevně držel za zadkem, možná proto, aby se jeho prst dostal co nejhlouběji. Připadala jsem si jako v ráji a pekle zároveň. Ale po pár jemných přírazech jsem si začala zvykat. Klouzalo to. Slyšela jsem mlaskání. Přišlo mi vtipné.

Cítila jsem, jak se i jeho druhý prst dere dovnitř. Zdálo se mi, jako kdyby mě tím chtěl roztrhnout. Ale i to se po pár přírazech zlepšilo a už jsem si to jen užívala. Čím více jsem vzdychala, tím více zrychloval nejen prsty, ale i jazykem. Celé jeho prsty a ústa byly pokryté lepkavou voňavou šťávou, která mu skoro stékala i po bradě a ruce. Mé celé tělo sebou zaškubalo ve slastné křeči. Zakryla jsem si ústa rukou, abych nahlas nevykřikla. Cítila jsem všechny ty stahy okolo Robertových prstů. Klepala jsem se a po celém těle mi projela vlna tepla. Vyndal prsty a nechal mě mu konečně pohlédnout do tváře. Byla jsem zpocená a možná jsem i slzela. Těžce jsem oddychovala a hleděla jsem mu do očí.

Jeho polibky teď chutnaly jinak než předtím. Předtím jsem z nich cítila víno, teď chuť podobnou vůni, kterou jsem předtím cítila. Chutnala mi. Podobala se zemité chuti dubové kůry, měla možná lehkou příchuť zralých jahod a malin. Byla svěží a příjemná. Líbal mě a pánví se přibližoval k mé. Cítila jsem, jak se mě jeho penis dotýká. Byl velký a majestátně vztyčený. Hladil mě po bocích. Políbil mě na krk. Vniknul do mě. Bolelo to. Objevila jsem dosud nepoznanou hranici mezi bolestí a rozkoší. Polilo mě horko. Tak velké horko, až mi naskočila husí kůže a začala jsem se klepat. Dostávala jsem se do absolutní extáze. O sexu jsem toho nikdy moc nevěděla. Bylo mi vtloukáno do hlavy, že je to něco špinavého a nechutného a dělá se to jen za účelem zplození dětí. Ale asi to tak nebylo. Bylo to příjemné. Cítila jsem se, jako pod vlivem nějaké drogy. Nepřemýšlela jsem, jen jsem chtěla víc. Cítila jsem proud. Připadal mi žhavý jako láva a řezal mě jako tisíce žiletek, co se rychle a dravě řinuly do mého lůna. Robert těžce oddychoval. Rukama jsem ho držela kolem jeho zpocených zad. Naposledy mě políbil.

Ráno jsem se probudila vedle Marka. Nevím ani, jak jsem se tam dostala. Polibek byl poslední, co si pamatuji. Bolel mě klín, pálil mě a štípal. Byla jsem stále unavená, ale vstala jsem. Sedla jsem si do kuchyně a uvařila si konvici kávy. Nikdy jsem ji moc nepila, ale ten den jsem ji vážně potřebovala. Jen jsem si tak popíjela svůj hrnek kávy a přemýšlela nad tím, co se minulou noc stalo. Jsem asi špatný člověk, ale udělala bych to klidně znovu. Líbilo se mi to.

„Dobré ráno.“
Robertův hlas mě vytrhnul z přemýšlení. Pozdrav jsem mu opětovala a kývla jsem hlavou směrem k volné židli na druhé straně drobného stolku, u kterého jsem seděla. Sáhnul na linku pro hrníček, do kterého si nalil kávu i on a přisedl si ke mně. Naše pohledy se střetly zrovna, když si z krabičky v kapse košile vytahoval cigaretu. Zapálil si ji a krabičku s tázavým pohledem odsunul ke mně. Přemýšlela jsem, zda si dám, ale zvědavost vyhrála stejně jako včera. Ostýchavě jsem jednu cigaretu vytáhla a vložila ji do úst.
„Tohle se ti bude asi taky hodit“ řekl a podal mi krabičku zápalek. Škrtla jsem zápalkou. Rozhořela se jasně oranžovým plamenem. Připomínal mi oheň v Robertových očích. Přitiskla jsem hořící zápalku k cigaretě a potáhla kouř do úst. Hned jsem ho ale vyfoukla. I v ústech mě pálil. Trochu se mi z toho zamotala hlava. Napila jsem se kávy a znovu jsem si potáhla. Tentokrát už do plic. Svíravý a dráždivý pocit kouře, který mi plní dýchací cesty, mě donutil se lehce rozkašlat.
„To je normální,“ řekl s úsměvem Robert „párkrát si potáhneš a už to bude v pohodě.“
Potáhla jsem si. A měl pravdu. Bylo to lepší. Tak jsem si potáhla ještě jednou. A znova. V krku mě to stále trochu pálilo, ale bylo to vlastně v celku uklidňující. On měl už svou cigaretu skoro dokouřenou. Na jeden lok dopil svou kávu a nedopalek típnul o okraj hrnku a hodil dovnitř. Hrnek postrčil ke mně. Ještě třikrát jsem si potáhla a také cigaretu típla. Slyšela jsem odkašlání. Prudce jsem se otočila. Stál za mnou Marek.
„Doufám, že Robert kouří ráno dvě cigarety najednou.“
Zbledla jsem. Takového jsem ho neznala. Byl naštvaný. Chtěla jsem odpovědět, ale slova se mi zasekla v krku.
„Dejchni na mě!“
„Marku, promiň, chtěla jsem to jen zkusit.“, vykoktala jsem nakonec.
„Jsi fakt jak puberťačka! Jako kdyby ti bylo patnáct. Ale uvědom si, že ti je patnáct skoro dvakrát!“
„Hele, Marku, nech ji bejt.“ Vmísil se do toho Robert. „Ona nemůže za to, že jí můžu nabídnout víc než ty.“
Než jsem stihla cokoli říct, Marek přišel k Robertovi a chytil ho pod krkem. Díval se mu zblízka do očí. Ten pohled jsem u něj v životě neviděla.
„Drž už hubu! V životě už tohle neříkej.“ Procedil mezi zuby a pustil ho. Odešel. Já jsem zůstala s Robertem. Po zbytek dne nikdo nic neříkal. Bylo tu nezvyklé ticho a dusno.

V dalších dnech dusno neustávalo, ale aspoň jsme spolu občas prohodili pár slov. Večery jsem již s Robertem netrávila, nechtěla jsem Marka naštvat ještě víc. Už tak jsme k sobě usínali zády. Robert sám vysedával v kuchyni.

O pár týdnů později jsem se probudila uprostřed noci. Nevím ani proč. Ale co vím, je to, že Marek u mě neležel. Nevěnovala jsem tomu pozornost a dál jsem spala. Třeba šel na záchod nebo tak. Měla jsem sice divný pocit, ale snažila jsem se to neřešit. Když se to ale další den stalo podruhé, už mi to připadalo zvláštní. Jaká je šance, že se dva dny po sobě vzbudím přesně ve chvíli, kdy vedle mě Marek není? Šla jsem se podívat, kde je. Nebylo těžké ho najít, jelikož mě hned napadlo, že by mohl být s Robertem. Šla jsem do kuchyně. Čekala jsem všechno možné. Čekala jsem, že spolu budou pít, čekala jsem, že se budou hádat, rvát, ale to, co jsem viděla, na to mě nemohly připravit ani nejdivočejší představy.

„Marku? Můžeš mi to vysvětlit?“ řekla jsem roztřeseným hlasem, když jsem se snažila zadržovat pláč. Ale vysvětlit mi to už nestihnul. Při pohledu na ně dva jsem se okamžitě musela naklonit nad umyvadlo, abych se vyzvracela. Tekoucí vodou jsem spláchla obsah mého žaludku. Slzy, které se mi hrnuly do očí, jsem už nedokázala dál zadržovat. 3la jsem do ložnice, kde jsem po zbytek noci brečela do polštáře.

Ráno, se svítáním, jsem konečně usla. Marek celou noc nepřišel a já jsem byla vlastně ráda. Už jsem s ním nechtěla nic mít. Bylo mi z něj zle. Stejně tak z Roberta. Už jsem tu s nimi nechtěla být. Ani jsem tu s nimi být nemohla. Šla jsem do sklepa. Měli jsme tam pár kanystrů benzínu. Dva jsem popadla. V kuchyni jsem vzala Robertovy cigarety a zápalky. Strčila jsem si je do kapsy a udělala jsem to jediné, co mi v tu chvíli připadalo správné.

Nevím, proč mi připadalo tak uspokojující koukat se zapálenou cigaretou na to, jak můj bývalý dům hoří v plamenech, ale byl to nejlepší pocit na světě. Tak velkou mentální rozkoš jsem zažila naposledy tu noc, kterou jsem strávila s Robertem. Seděla jsem na kopci, nebyl ani půl kilometru od mého bývalého domu, ve kterém se právě ti dva pekli. Seděla jsem v mokré vysoké trávě s nohami v tureckém sedu. Zkousla jsem si ret. Nevím, proč jsem měla potřebu to udělat, ale pravou rukou jsem sjela přes břicho až do mých kalhot. Tělem mi projela vlna horka, která mi připomínala ten večer. Mé prsty lehce klouzaly mezi mými zvlhlými pysky. Začínala jsem se třást a nahlas oddechovat. Vsunula jsem dovnitř prst. A hned potom druhý. Musela jsem se kousnout do jazyka, abych nahlas nezavzdychala. Ale byl to úžasný pocit. V mých rozkoší roztažených zorničkách se zřetelně odrážely plameny hořícího domu. Zrychlovala jsem čím dál víc, levou rukou jsem si hrála se svou ztvrdlou bradavkou. Polil mě studený pot. Třásla jsem se čím dál víc. Cítila jsem, jak se začínám škubat a jak mám čím dál větší nutkání nahlas křičet a vzdychat. Soustředila jsem se jen na ten slastný pocit. Mé tělo se klepalo ve slastné křeči. Vlastně mi ani nepřipadalo zvláštní, že mě tolik vzrušil pohled na dva umírající lidi v hořícím domu. Každá puberťačka přeci musí experimentovat.