Science fiction dílo VII. část - poslední část.

Její tělo se rozpadá, jeho kusy odpadají na zem, kde se mění v popel. Celá se mění v popel. Torzo, „nohy“ i „ruce“, pahýly a krk, hlava se pálí a ta bytost ječí, řve a vzpírá se nevyhnutelnému. Popadá k zemi, to co z ní zbylo, ale i to se mění v prach, na který zděšeně hledím. Co cítím, co mě ochromilo, je však nyní nahrazeno dalším hrůzným pohledem.

Jaggan nevydržel. Chodbou se řítí armáda zmrzačených mužů a žen, i oni křičí, i oni ječí, já se snažím ustoupit, snažím se dát na útěk, ale vůbec nevím jak. Tak moc jsem ochromená hrůzou. Zakopnu a padám na zem. Bude to asi bolet, ale chci zemřít. Všichni jsou mrtví. Všichni. Neměla bych žít, tak ať mě tyhle obludy roztrhají. K čemu už jsem dobrá, a s těmito myšlenkami pláču a třesu se. Asi to bude hrůzostrašná smrt, ale nakonec bude vysvobozením, nebo ne?

Řev a jekot té armády pokřivenců vmžiku utichne. Utichne křik, utichne jejich dupot, přestávám cítit otřesy, které jejich běh vyvolával, a jen se pootočím. Podívám se do té dlouhé chodby, abych zjistila, co se děje. Ten dav, ta horda, která běžela chodbou, a hnala se jako vlna lidského masa, krve a hniloby, pachu a strachu, nyní stojí, sama zkoprnělá strachem. V jejich tvářích, nezřídka znetvořených, vidím obavy, vidím, jak ustupují. Krok za krokem, někteří rychleji, jiní pomaleji, ale každý z nich. Nikdo tam nechce zůstat. Jsou vyděšení. Vypadají, že nejsou o nic méně vyděšení, než jsem já sama.

Opět se pootočím. Tentokrát směrem, kam hledí. Chci vidět, co je to za věc, která je dokáže vyděsit a úplně ochromit. Někdo tam stojí. Není jisté, zda je to člověk, nebo ne. Osoba oděná v dlouhém černém plášti, který je však svázán pevnými koženými řemeny. Plášť má šarlatové lemování, které končí u krku. Na hlavě, která je skrytá kapucí, má masku, přes kterou není téměř nic vidět. Dokonce ani oči, tím spíše v této potemnělé chodbě, kde sotva funguje nějaké osvětlení.

Stojí tam a hledí k davu pokřivenců. Ano, skutečně pro ně nemohu najít lepší výraz. Vypadají, že jsou pokřivení na svých znetvořených tělech, ale i jejich mysl je pokřivená, nějakým šílenstvím, se kterým jsem se nikdy nesetkala. Kdoví, co se tu stalo.

Dav, či spíše horda, začíná ustupovat. Ječí, křičí, propadá panice, jako kdyby bytosti, o kterých jsem si myslela, že nemají pražádný rozum, či chápání toho, co se děje okolo, nyní ucítili strašlivý strach. Otáčí se a prchají tou samou chodbou, kterou nás před pár okamžiky hnali jako štvanou zvěř. Nyní jsou oni ta štvaná zvěř, když kolem nás prochází ten vysoký muž a zvedá dlaň proti nim. Jen jedinou dlani, pravou, a míří s ní proti prchající hordě.

Ucítíme strašlivý chlad, mám mžitky před očima, motá se mi hlava, srdce mám sevřené a rychle oddychuji, obrovský neklid zalévá celé mé tělo, proniká do každé buňky, třesu se strachy, snad ještě více, než předtím. Třeštím zrak na toho muže, který mě dočista ignoruje, a dál jde, velice pomalým a klidným krokem, k hordě, která nyní zpomaluje. Něco je zastavuje. Je vidět, že se snaží utéct, že se snaží prchnout, dostat se co nejdál, od toho muže, ale nemohou. Sápají se dopředu, ale je to marné. Místo toho se děje něco dočista jiného, než je jejich útěk.

Z jejich těl stoupá černá mlha. Z každého jednoho vylétají proudy černé mlhy, které míří rovnou k tomu muži. Čím jsou blíže, tím větší strach a hrůzu cítím, až se musím vzdálit pryč. Plazím se, co nejdál to jde, a jen sleduji, jak je celá chodba zaplavena černou mlhou, která mizí v tom muži. Vsákne se do něho, do jeho dlaně, ale je jí tam spousta. Z desítek zdivočelých pokřivenců, z každého jednoho z nich, vylétá ta mlha, a rovnou do toho podivného a děsivého cizince.

Já se doplazím, až k opačné stěně, a dál to sleduji. Jak jsem se vzdálila, bolestivé pocity, strach a neklid ze mě velice rychle opadnou. Přestávám mít mžitky, vracím se k rozumu, jsem opět při smyslech, a dál jen sleduji tu děsivou podívanou v chodbě.

Z některých pokřivenců už všechna černá mlha vymizela, a ti padají k zemi, mrtví a nehybní. Z dalších mizí, a s každým okamžikem jsou slabší, pomalejší, padají na kolena, a vzápětí také umírají, pokud už tedy nebyli mrtví. S hrůzou to sleduje i Koskov, který se ke mně doplazil. I on se cítil strašlivě a bolestně, ale když byl dál od toho muže, bolest a strach polevily. Přesto je zadýchaný, protože to na něho, a jeho tělo, asi působilo, ještě hůř, než na mě. Čertví, co to způsobilo s jeho tělem. Ale vidíme, co zmizení mlhy způsobilo s těly těch pokřivenců. Padají na zem, nehybní a neživý.

Přes obrovský koberec mrtvých pokřivenců vidíme Jaggana. Stojí tam, zčásti poškozen, strhaná umělá kůže, skoro zlomená ruka, ale jinak je v pořádku. Jen neudržel ty dveře. Druhou ruku, kterou má v pořádku, si přiloží na hlavu.

„Nikdy jsem tohle necítil. Nikdy jsem… takový strach… já přeci nemůžu mít tohle naprogramované. Tohle je nesmysl,“ a Jaggan se opatrně vrací.

Muž si nás prohlíží. Každého jednoho z nás. Dokonce se kolem nás prochází, ale je to dost nepříjemné a skličující. My mu nevidíme ani do tváře, zatímco on vypadá, že vidí každou buňku našich těl. Nakonec ustoupí stranou. Jen krátce kroutí hlavou, a potom se otočí, a odchází pryč. Když už má zahnout do další chodby, opět se zastaví a pokyne na nás hlavou. Chce, abychom ho následovali. Hned tak činíme.

Vždyť nás zachránil, napadne mě. Snad to nebude nebezpečné. Proč bychom tam zůstávali. Neříká ani slovo, neodpovídá na žádnou otázku, naprosto a úplně nás ignoruje a přehlíží. Pak se bavíme i mezi sebou. I náš rozhovor ignoruje, a to, až do chvíle, než dojdeme ke dveřím s nápisem „VÝCHOD“.

Tam nás zastaví prudkým pohybem ruky, a ukáže k respirátorům pověšeným na stěně. Nic neříká, ale jeho gesto je jasné. Okamžitě respirátory sundáváme ze stěny a nasazujeme si je. Já na obličej, Koskov si musí respirátor pořádně přetáhnout přes svůj dlouhý rypák, a Jaggan, ten je android, ten nemusí. Tedy, aspoň jsme si to mysleli do okamžiku, než mu ten muž ukázal taky respirátor. Jaggan se raději nevzpíral, a taky si nasadil respirátor. Ten muž asi nevěděl, že Jaggan je android, ale moc na nás stejně nereagoval, tak jsme se mu to nesnažili vysvětlit. Prostě jsme ho následovali, řídili se jeho tichými pokyny a následovali ho nyní ven.

Cizinec zmáčkl něco na dveřích, a ty se pomalu a se skřípěním otevřeli. Až když se dveře otevřou, pochopíme skutečný dopad celé situace. Co bylo viděno z okna, bylo méně, než zlomkem toho, co je tam venku. Nyní se před námi rozprostírá pustina. Suchá a nekonečná pustina popraskané zeminy, která se táhne, kam až oko dohlédne, přerušovaná jen pár skalisky, několika málo uschlými stromy, a nepříliš jasnými pohyby něčeho v dálce. Nad hlavou máme měděné nebe, zatímco pustinou se nese vítr, který je nejspíše jedovatý. Jen občas je hluk větru přebit hlukem hromů a blesků.

Jak tak jdeme za tím cizincem, vidím i další věci. Vidíme staré kosti, které jsou zasypané prachem, vidíme poházené zbraně, polámanou zbroj, a když se otočíme, naskytne se nám pohled na zničenou základnu. Probořená střecha, rozbořené stěny, trosky, ze kterých jsme před okamžikem vyšly. Nic než trosky. Děsí nás to, i protože zevnitř to tak hrozivě nevypadalo, ale tady je to mnohem horší. A ještě děsivější je pohled přes ty trosky. Zatímco před námi je pustina, za námi je mrtvé město. Hřbitov, jehož náhrobky jsou tvořeny tisíci mrakodrapy, mezi nimiž se jako kamínky válí zničené aeromobily a rozbořené silnice.

Přestáváme se ohlížet, a pokračujeme za cizincem. Dílem chceme utéct, někde se skrýt, a najít cestu do bezpečí, zmizet pryč od toho tajuplného muže, ale z nějakého důvodu… necítíme se s ním bezpečně, spíše se s ním cítíme méně nebezpečně, než s liduprázdným a mrtvolným okolím. I temný cizinec je nám bližší než měděné liduprázdno. A navíc, najít cestu do jakého bezpečí? Copak tady nějaké je?

„Proboha! Podívejte!“ zakřičí Jaggan a ukáže k nedalekému kameni. Za kamenem je malé jezírko černé vody, ze které se snaží, někdo vyškrábat ven. Topí se tam. Dvě lidské ruce se snaží dostat zbytek těla ven a Jaggan s Koskovem instinktivně běží na pomoc. Hned se k nim připojuji, ale jen co uděláme první kroky, škrtící síla nás srazí k zemi. Nepříjemný a bolestivý pád, který způsobil ten cizinec. Nyní nás zastavil, a křečovitě svírá dlaně. Nevypadá moc nadšeně. „Musíme mu pomoct! Nebo jí! Musíme…“ křičí Jaggan, ale je přerušen.

„Probohocísaře,“ řekne Koskov. Topící se člověk začne lézt ven. Drápe se ven. Jeho ruce se vytahují ven. Ruce, které jsou brzy delší, než dospělý člověk. Ruce zelené barvy, ze které odkapává černý sliz, a všude, kam dopadne, tam měděná pustina nabírá černé odstíny a nachově rudou barvu. Ruce už jsou delší, než obytný dům, a teprve v tu chvíli se objevuje i další část těla. Cizinec se postaví před nás a do výše prsou zvedá zaťaté dlaně.

Z černé kaluže se po nelidsky dlouhých končetinách objevuje hlava. První hlava, a potom i druhá. Obě osázené desítkami očí, které se rozhlížejí do všech stran. Třetí hlava je tomu podobná. Kůže popraskaná, měnící barvu mezi tmavě zelenou, až po fialovou a krvavě rudou. Hlavy na krcích se kroutí mezi sebou. Jejich ústa se usmívají, oči mrkají a další ruce vylézají z kaluže. Trvá to dobu, než se vynoří celé tělo, ale nakonec nad námi stojí obludná ohavnost, pomalu vyšší, než několikapatrový dům a shlíží na nás. Všechny její končetiny jsou tenké jako větve, a přece se zdá, že má dost sil na to rozdrtit každou kost ve Vašem těle.

Všude, kam šlápne, tam se objevuje podobná černá skvrna, či spíše louže, jako ta, ze které bytost vylezla. Ale my jsme nikdy nic takového neviděli. Nikdy jsme neviděli takovou bytost. Netušili jsme, že by něco takového mohlo žít v naší říši, a přece to tam žije.

Ohavnost se rozeběhne na toho muže, ale ten jen proti ní napřáhne své ruce. Bytost zpomaluje, pronikavě kvičí, strašlivě vřeští, až se to každému zarývá do uší. Zpomalila, ale stále se blíží. Dál z ní odkapávají velké černé kapky. Na každém místě, kam dopadne kapka, se objevuje další podobná tmavá kaluž. Mrtvolně zapáchající, měnící barvu mezi krvavou a noční, rozšiřující se i zmenšující. Snad následuje tu odpornou bytost, která je zpomalená.

Muž míří k té ohavnost svými dlaněmi, na kterých vystupují šedivě stařecké, tmavě nachové i průzračně rudé žilky. Tisíce takových žilek posévá dlaně a ruce toho muže. Začínají zářit, a je slyšet i podivný zvuk. Vzdálené dunění, jakoby hromobití, ale přesto máme pocit, že je hned u nás. U toho muže. Právě od něho se ten zvuk i záře nesou.

To už ohavnost úplně stojí. Mermomocí se snaží dostat dál, přiblížit se k cizinci, řve a ječí, tlačí celé své tělo, až její kosti strhávají kůži z jejího těla. Vříská, kroutí se a všechny své zbývající síly dává do jediného. Dostat se k cizinci. S každou pídí je však slabší a slabší. Odpadávají z ní cáry masa, cáry kůže, kosti se lámou, oči hnisají, krvácejí a padají pod její pahýlovité nohy. Záře jí obklopuje a hromobití duní všude okolo nás. Muž již nenatahuje ruce před sebe. Místo toho je rozpřáhne a tleskne. V momentě, kdy dlaně o sebe narazí, ohavnost se roztrhá na tisíce kusů, které letí do všech stran. Dopadají a mění se v popel a prach.

Hromobití utichá, světla mizí, nastává ticho, opětovně přerušované jen poryvy větru, který rozhazuje písek a kamínky okolo nás. Zděšeně a oněměle hledíme na to, co se právě událo před našima očima. Nikdy bych si něco takového nedokázala představit. Ani vůbec netuším, co to vlastně bylo. Pořád nemám ponětí, co je ten muž zač, ale zdá se, že něco umí, ať je to cokoliv. Něco, co nikdo z nás nikdy neviděl.

Snažíme se ho oslovit. Mluvit s ním. Všetečně se ho vyptáváme na desítky otázek. Ptáme se na to, co se právě stalo, co byla ta ohavnost, co to udělal. Ptáme se, kdo, nebo co je zač, ale jedinou odpovědí je nám nepříjemné a hrobové mlčení, které ještě podtrhuje, co jsme zažili, i naši vlastní bezmoc.

Kroutí hlavou, a my se raději neptáme. Vlastně se ani mezi sebou nebavíme. Dílem se snažíme vstřebat, co jsme právě viděli, dílem se snažíme ignorovat, co je okolo nás. Výjevy, které obyčejnému člověku drásají nervy. Na některých místech vystupují z půdy lidské tváře, kroutící se ústa, propadlé oči plné děsu a hrůzy, naříkají a pláčou, snaží se vymanit ze smrtelného sevření kamení, hlíny a písku, ale nemohou to být lidé. Vůbec netušíme, co to je, a co se to vlastně děje, a přese všechno se nyní cítíme nejbezpečněji v blízkosti toho cizáka.

„Dobrý bohocísaři,“ ulevím si nahlas. Sice v dálce, ale přeci jen je vidět něco normálního. Transportér obklopený pěšáky, kteří přecházejí sem a tam, hlídkují a rozhlížejí se. A právě k tomu transportéru nás nyní vede i ten cizinec. Všem se nám ulevuje, protože už z dálky vidíme, že jsou to císařští vojáci, a každý další krok, se kterým se k nim přiblížíme, to jen potvrzuje.

Přidáváme do kroku, ale cizinec tak nečiní, a tak raději zase zpomalíme. Nechceme se mu vzdálit, i přestože v nás císařští vojáci vzbudili naději, na to, že to dopadne dobře. A i oni nám jdou vstříc. Ještě pár desítek kroků, kdy už se nevěnujeme obludnostem, které nás obklopují, a sužují tuto, kdysi nádhernou planetu, a konečně stojíme proti po zuby ozbrojeným mužům a ženám. V tetratriniových brněních, se zbraněmi, které jsem sotva znala, ale k boji připravení. Všichni mají respirátory.

Několik vojáků vyrazí našim směrem. Vede je starší důstojník s vrásčitou tváří a jde rovnou proti mně. Trochu se bojím, i když bych spíše měla plakat úlevou.

„Je můj dluh splacen?“ promluví cizinec strašlivě chraplavým hlasem. Slova směřují k šedivějícímu důstojníkovi.

„Ano. Dluh je splacen.“

„Tohle Vás bude zřejmě stát hodnost. Možná i kariéru a celou Vaši budoucnost.“

„Moje hodnost a kariéra jsou jen velice malá daň,“ řekne důstojník a přistoupí o pár kroků blíž. „Malá daň za to, že se konečně setkávám se svou matkou.“

Konec.