Manželem proti své vůli 45. - 46 .díl

Manželem proti své vůli 45.díl

Myslím, že to bude chvíli trvat, než se mi podaří cihlového ducha přesvědčit. Pro Derise udělám cokoliv na světě. Uvědomila jsem si to teprve nedávno, ale dostal se mi pod kůži. „Ráda bych si sedla.“ Cihly vytvořily provizorní židli. „Ztrácíš tady čas.“ To teprve uvidíme. „Chceš mě zahnat do slepé uličky? To se ti nepovede.“ Mile jsem se usmála na siluetu cihel držících knihu. „Mám právo hrad měnit?“ Zeptám se jako by nic. „Ano jsi paní tohoto místa. Cokoliv provedeme v co nejkratší době.“ Řekl přesně to co potřebuju. „Chci, aby se každá cihla zničila.“ Vyděšeně se duch sesypal na hromádku, než znovu utvořil postavu. „To…to si opravdu přeješ? Víš, že se zničí celý hrad a s ním i já?“ Vstanu a postavím se proti němu. „Pokud tu nebude Deris, tak tu nebudu ani já.“ Vím, že mě potřebuje. Bez pána je duch zbytečný a nakonec se rozplyne do prostoru. „Paní Lajo! Já nemůžu porušit smlouvu.“ Stěny se chvěli. Na tohle čekám. Musím to udělat co nejdřív. Riskuji svůj život. Amulet překvapivě rychle ztrácel moji vloženou moc. „Uzavřeme novou smlouvu?“ Navrhnu a přejdu blíž, aby věděl, že to myslím vážně. „Čaroděj nebo čarodějka, která vládne hradu může uzavřít jednu smlouvu za svůj život.“ Četl první stránku v knize. „Nemyslím mě, ale Derise.“

Chvíli listoval v knize a potom se vrátil do zdi. Uběhlo několik hodin, než se znovu sestavily cihly a utvořily dvě postavy. „Paní Lajo. Toto je nejstarší duch stavitel. On jediný může rozhodnout, jestli je pan Deris vhodný.“ Byl mnohem větší a hrozivě se nade mnou nakláněl. „Já vytvořil tuto knihu.“ Promluvil a zaťukal na desky knihy se smlouvami a pravidly. „Přiveď toho smrtelníka.“ Chce snad, aby Deris zemřel. Bylo vidět, že mě zkoumá a uvědomuje si co mě napadlo. „Nic se mu nestane. Máš mé slovo.“ Dodal a vstřebal se zpět do zdi. Pasti se s cvaknutím vypnuly a já se bezpečně dostala zpět na chodbu. Obraz se uzavřel a vchod zmizel, než jsem zašla za roh. Cihly si šeptaly tichá slova a vykláněly zvědavě do stran. Aniž bych si toho všímala projdu hradem a dostanu se do stáje. Flíček byl opravu důkladný. Derise vytáhnul ze svého středu, až když mě uviděl. „Flí flííí.“

„Hodný kluk.“ Pohladila jsem ho po čumáku jakmile Derise pustil. „Hodný? Vždyť mě celého oslintal!“ Musela jsem se usmát. Prostě rozčílený byl roztomilý. „A smrdím! Naprosto mě ignoroval a stočil se do klubka. „Bylo to pro tvoje dobro. Musíš jít se mnou.“ Uviděla jsem jeho poraněné ruce. O co se to vůbec pokoušel? Jít proti drakovi je doslova nemožné. „Zasloužil sis to.“ Mazala jsem drobné ranky hojivou mastí a zbytek odřenin vyléčila. Moje moc byla momentálně blokovaná. Hodně se jí vstřebalo do přívěsku, který se Derisovi pohupoval na krku  a další jsem vynaložila na uzdravení Flíčka. Zásoba z čarodějných hor se tenčila a já věděla, že toho moc nesvedu. Obnova takového množství bude trvat několik dní a nocí. Stále si nemohu odpočinout a musím dořešit náš problém. Deris držel a ani nepípnul, i když to muselo štípat. Obvázala jsem mu dlaně. Přede mnou si svléknul košili a vzal si ze skříně čistou. Hltala jsem každý jeho sval. Nadechující se hrudník a silné paže. Byl krásný.

„Půjdeme. Následuj mě.“ Vzala jsem ho za ruku a vedla k obrazu na druhém konci hradu. „Za tebou kamkoliv.“ Vím, že to cihly slyšely a donesly duchům hradu. „Zavři pusu a otevři oči.“ Znovu se otevřel vchod do tajné místnosti. Prošli jsme bez úhony a Deris se celou dobu rozhlížel. Včas jsem si všimla, že chce sáhnout na jeden otvor ve zdi. „Nesahej na to. Spustila by se past.“ Svěsil ruku podél těla a prošel úzkou chodbou. Před námi se zformovala místnost. „Buď vítán smrtelníku.“ Ozvalo se. „To je duch domu Derisi. To on vládne cihlám a udržuje celý dům v chodu.“ Deris zůstal stát. Nepoklonil se a ani se nesnažil vetřít do jeho přízně. Spíš byl dost naštvaný. „Paní Lajo začneme.“ Přikývla jsem, aniž bych věděla co se stane.

Možná jsem měla počkat, až opět naberu svou moc a budu schopná proti nim bojovat. Na tohle bylo pozdě. Jsme tady a čelíme starodávné magii, která sahá do dávných věků. Deris se najednou postavil přede mě. Otočil hlavu a s úsměvem na tváří řekl. „Vyřeším to za tebe.“ Vyzařovala z něj ochranářská aura. „Jsem manžel Laji.“ Jeden cihlový panák se začal smát.

 „Dokaž to!“  

Manželem proti své vůli 46.díl

„Dokaž to!“ Vyzval mě větší cihlový panák a pořád se nepřestával smát. Chvilku si rozmýšlím, jak nejlépe celou věc urovnat, když se přidal i druhý. „Mlčíš a já vím proč. Neexistuje důkaz, že jste manželé. Tento hrad tě nikdy nepříjme za svého pána.“ Možná, to co řekl znělo logicky. Smlouva zmizela a náramky se rozpadly. „Můžete lhát?“ Zeptal jsem se s kuráží a ta mi dodala odvahu. Oba couvli dozadu, jako by se chtěli vrátit zpátky do zdi.

Deris je skvělí. Dokázal v tak krátkém čase najít skulinu. „To je dobrá otázka.“ Podpořila jsem ho a snažila se ze zbytků sil držet pohromadě. Ignoruji bolest hlavy a obrovskou únavu. Duchové domu mezi sebou komunikovali, než odpověděli. Trvalo to několik dalších minut, než se rozhodli. „Myslíš si, že tohle vyhraješ? Lidé jsou tak domýšlivý. Dohoda nebude nikdy uzavřena.“ Vidím rozmazaně a mám co dělat, abych se udržela stát. První krok jsem ustála a pak se opřela o Derise. S námahou vyslovím  nesouhlas. „Pokud to nepovolíte nechám to tu rozpadnout cihlu po cihle.“ Při posledním slově se křečovitě chytím Derise. „Lajo!“ Vykřiknul s obavou a zachytil mě před pádem. „Celá hoříš.“ Sáhnul mi na čelo a přejel  po tvářích.  

Cihla vedle duchů se pohnula bez příkazu a sesunula se z hromádky. Pak následovala další a další. „Co se to děje?“ Větší z duchů cihel se pomalu rozpadal. „To je příkaz pani Laji. Ona chtěla, aby se hrad rozpadl. Bylo to přijmuto a zaznamenáno.“ Ukazuje na údaj zapsaný v knize. „Derisi musíš nám pomoct.“ Podíval jsem se na ty dva. „Máte co si zasloužíte!“ Vzal jsem Laju opatrně do náruče a chtěl odejít. „Odsud se nedostaneš. Žádný smrtelník se nemůže dostat ven.“ Takže tohle plánovali. Nejdřív mě donutit přijít a nakonec to budou oni, kdo za to zaplatí. Nasrání nemusím nijak hrát. Spolu s Lajou se pohnu a projdu první pastí. Sice se stihla zapnout, ale její mechanismus bez jedné cihly mířil nad naše hlavy. Celé se to rozpadalo jako domeček z karet. „Myslím, že problém tady máte vy!“

„Počkej! Stůj!“ Vylezl jsem obrazem ven a rázně ho zabouchl nohou. Laja na tom byla čím dál hůř. Zavřela oči, abych neviděl bolest, kterou cítila každým kouskem těla. Nemusela nic říkat, abych poznal, že je na tom opravdu špatně. Na každém rohu se objevil menší z duchů a žadonil o mou přízeň. Pokaždé kopnu do zdi, aby vypadlo pár cihel. Byl nucený přemístit se o kus dál a stále se snažil dosáhnout na Laju. „Nikomu nedovolím, aby se jí dotknul. Slyšíš! Je moje!“ Majetnicky jí skryju na své hrudi a snažím se dostat do našeho pokoje. Nevím jak se mi povedlo použít přemísťující kouzlo, ale dostalo nás před ty správné dveře. Rychle je otevřu a položím Laju na postel. Zatím co hledám v šuplíku nějaký lék otevřela oči. „Jsem unavená. Musím si… odpočinout.“ A zase je zavřela. Nejdřív mě to vyděsilo. Skoro nedýchala, když jsem uslyšel slabí tlukot jejího srdce. Lehnul jsem si k ní a hlídal spánek, když se dovnitř domáhal duch cihel. Zřejmě byl tento pokoj chráněn nějakým kouzlem, protože dovnitř se neodvážil. Klepal tak dlouho na dveře, že by se každý zbláznil.

Rozrazím dveře. „Co chceš?“ Podíval se na Laju a já okamžitě věděl, že byla chyba pouštět ho dovnitř. Opustil svou stávající podobu z cihel, která se rozpadla a jako duch proplul dovnitř. Popadnul Laju a vypařil se. Běžím rychle dlouhou chodbou zpátky, když se vracely cihly na svá místa. Oni jí donutili vzít to zpátky! Jestli Laje něco udělají přísahám, že je jednou pro vždy nechám zmizet z tohoto světa!  Konečně se dostanu před obraz, kde řeknu kouzelné heslo. „Zavři ústa a otevři oči.“ Na podobizně  se ukázal nápis. Člověk nemůže vstoupit. Chytil jsem rám obrazu a ze všech sil zatlačil. Držel dost pevně. Nebylo jednoduché otevřít starý mechanismus popoháněný magií, ale nakonec kousek po kousku povolil. Sotva se mi podařilo protáhnout a zase se to zavřelo. Pasti byli zřejmě aktivované a opravené, protože mi nad hlavou právě proletěla sekera. Obratně se vyhnu a přeskáču pohyblivé kameny. Jakmile se odsud dostanu ty dva to mají spočítaný. Pořád jsem si  to opakoval a myslel na Laju. Nechci, aby se jí něco stalo. Moje srdce najednou udělalo kotrmelec a já věděl, že je něco špatně. Spojení s Lajou se přerušilo. Rychle překonám poslední nastraženou past a vletím do místnosti. Uvidím Laju ležet na zemi. Kleknu si k ní. „Jdeš pozdě. Brzo bude tohle místo moje a nikdo mi nebude poroučet co mám dělat. “ Ozve se z cihlové zdi.

Chytil jsem Laju a něco nás přemístilo ven před hrad. Brána se s hlasitým bouchnutím zavřela. „Co je ti? Musím ti nějak pomoci.“ Dýchala tak mělce. Slábla každou chvilkou a já nebyl schopný se pohnout.