Cestování do nížin a výšin

Tak abych se na začátek představil - jmenuji se Petr Hrdlička.Tedy celým jménem Petr Karel

Hrdlička mladší. Jsem Čech a narodil jsem se v Plzni. Tam se rád vracím. Teď ale bydlím v Praze. Je to krásné město. Já bydlím ve Starém městě pražském. Prahu tu zná každý Čech.Nejen proto, že je to hlavní město České republiky, ale také proto, že jsou tu krásné památky, jako třeba Pražský hrad.

No, tak abych vám řekl proč to všechno vyprávím. Můj pradědeček byl velkým přítelem Václava

Kováře. Asi vám toto slovo nic nepřipomíná, vlastně jméno. Tak to byl cestovatel, který procestoval

Afriku a objevil uzdravující nápoj. Tak on tam byl s mým pradědečkem, ale oni se rozdvojili. Tedy, každý šel pak jinou cestou.

Václav Kovář našel kmen Um-bad-aru, který v překladu z Ku-vanš-ťi@n.y znamená Kmen moudrých

lovců. Oni mu dali ten nápoj, ale ten už je zapomenut. Ale pořád se za něj nabízí několik milionů.

Protože hodně lidem hrozí choroba zvaná ASTMANSK, na kterou se i umírá. A tak jsem se se svou

družinou vydal do tropických lesů AFRIKY!

Letěli jsme letadlem dlouhou cestu. Letadlo bylo dost pohodlné a luxusní, takže jsme byli klidní

a po hodině letu jsme usnuli. Ale probudila nás letuška, která nás vyzvala k obědu. Já jsem ochotně

vstal a začal jsem s chutí jíst. Jenže můj člen posádky se na letušku obořil:  "Vy jedna, proč mě budite?

To se dělá, když někdo spí, třeba nechci ani jíst!"  Letuška se zármutkem a zklamáním odběhla do ku-

chyně. Ani nestačila obsloužit cestující. Byla to hezká a laskavá slečna. Hned jsem Petrovi vynadal:

"Proč jsi na ni křičel, vždyť ona to má za úkol, každýmu včas podat oběd!"  Petr se na ně zamyšleně

zakoukal:  "Tak promiň, já jsem to tak nemyslel. Ale řekni přece..."

Ale nedořekl. Z rozhlasu pro cestující se ozvalo:  "Pozor, pozor! Připravte si pásy, za chvíli budeme

přistávat. Opakuji hlášení: Pozor, pozor!"

Všichni jsme to udělali. Přistáli jsme v Athénách v Řecku.

Náš plán byl, že poletíme dál do Káhiry. A pak podle mapy řekou Nil, v jižním Súdánu nasedneme na

starý autobus, a potom v ústí řeky Zambezi... a tam končí ohořelá mapa cestovatele V.Kováře.

Vtom se ozvalo: "Pozor, let 2334382 odlétá do Káhiry za 5 minut. Za 5 minut odlétáme!"

Tak jsme

odlétli. Pod námi se rozprostíralo širé Středozemní moře. Za chvíli všichni do jednoho usnuli....ale poč-

kat!!! Petr tady není! Bylo mu špatně?! Půjdu se kouknout po letadle. Bloudil jsem po letadle celou

čtvrt hodinu, ale potom mě napadlo, jestli není na záchodě. Bylo mu přece špatně a říkal, že někam jde.

Ihned jsem si odůvodňoval, jestli tam bude, a pak jsem si řekl: Jéžiš, proč ně to nenapadlo dřív - ano, je

tam, určitě... Běžel jsem na záchod. Zaklepal jsem a zavolal na něj:  "Petře, jsi tam?"  Petr odpověděl:

"Ne!" Já řekl: "Já vím, že jsi tam, Petře!"  Petr otevřel dveře a řekl: "Co tady děláš, já jsem nepotřeboval

pomoc! Jdeš sem aby sis umyl ruce nebo..."  "Dost!!!" řekl jsem, "to neznamená, když jsem ti vynadal,

že se s tebou nekamarádím nebo nebavím." "Ne!" řekl on, "mě bylo jenom nějak špatně. Teďko už půjdu

na sedadlo."

"Pozor pozor, za hodinu přistáváme. Rozdává se večeře!" ozvalo se z rozhlasu. Všichni jsme se dali s

chutí do jídla. A pak jsme usnuli. Ale ne na dlouho, proč? Hodně lidí už to ví, tak vám to také povím.

Protože se ozvalo z rozhlasu: "Pozor pozor! Přistáváme v Káhiře! Vedoucí se tímto s vámi loučí!"

Protože byla noc, hledali jsme hotel nebo penzion. Našli jsme hotel U modrýho kraba. Dorazili jsme

o půl jedný ráno. Šli jsme k vrátnici. Vrátný už spal, tak jsme ho probudili. "Co, co se děje? Vy jste lupiči,

nebo co..." Samým zděšením nevěděl, kdo jsme a co říká. Ale ihned se uklidnil. My jsme řekli: "Chtěli

bysme u vás přenocovat." Vrátný ospale řekl: "Chcete to i se snídaní a s obědem?" My jsme řekli, že

ano. Ale chcem luxusní pokoj pro deset lidí. Vrátný odsouhlasil a zavedl nás do pokoje. Pokoj to byl velice

krásný, s televizí, rádiem, videem a počítačem. Ale počkat, málem bych zapomněl, tady je taky satelit, který

máme jako jediný pokoj. Lehli jsme si do postele a nemohli se dočkat rána.

Je 8 hodin ráno a jdeme se nasnídat. Po snídani jsme se koukli na televiní zprávy. Zapli jsme si tele-

vizi právě včas. Dávali o šíření choroby ASTMANSK mezi domorodci. Choroba se nepřetržitě plazí do

okolních zemí. Doktoři zatím nemůžou zjistit příčiny této nemoci a nemůžou připravit lék. Světu hrozí

nebezpečí! Hned jsme televizi vypli a sbalili jsme si věci na výpravu a hned jsme objednali vůz. Ale

jeep ani auto neměli. Vedoucí na nás zavolal....