NOMÁD

Světlo zapomnělo svoji tvář.
Jas, teplo, kolikáté je to peklo.
Přines my něco starobylé město.
Chtěl bych to gesto znát, chceš
si něco přát? Nebo jásat nad novým
dnem. Jak je dnes ušito, jakou nití.

Koleje vedoucí do krajiny pošetilé.
Usnu spánkem velice chemickým.
Zdrhám před svou vlastní zrůdností.
Padám a zase vstávám noci pečetí.
Město s kostí koho hostil, stíny odpojené.
Mávám křídly nevznesu, směju se my.

Kde jsem hledám svoji tvář, svou fikci.
Obnažená mysl plná nesmyslů ale má.
Vzdal se nechce se už prát se životem.
Neskočím, nevystřelím, nevezmu nůž.
Jedovatý muž nakazí svým smutkem.
Hledám nenacházím víru ztrácím.
Zvracím vztek zlost posetou něčí krví.