KOLEDA

Chcípám tiše, ohlodlaně.
Nastal čas kdy tě nechci tě znát.
Svoji tvář v zrcadle nechci ji tam,
vídat. Utopím se v lžičce.
Skočím pod kolo, lehce.
Skočím do zdí, odhodlaně.

Hlavu do trouby vložím,
elektrické. Vezmu nůž
au to bolí. Kde je smrt
kde obchází. Já jsem
tvůj zákazník. Přijď si
pro mne, ale jen tak
nostalgicky. Vnímám
tu emoci, v hlavě my
přeskočí, kdo co chce.

Jen obyčejný klid, životní.
Být člověkem beze úzkostí.
Zdráv být smát se, no jen tak.
Reklamuji hlavu svou, rozbitou.
Zakletou volám do deště myšlenek.
Dejte my klid v duši, nech mě spát.

Spadl jsem do kulometné palby.
Granát někdo hodil my, z díky
vracím. Výbuchy z děl a minometů,
dělá z lidí masové cucky. Proč jsem
zde, prý zde ji nejspíše najdu. Plazím
se v moři těl, páchnoucích tou smrtí.

Utržen asi brzo, nejsem ještě zralý.
Koleje kam vedou, proč tu jsou. Ne
pod vlak, neskočím. Je to hnusné
a navíc to nosí smrt. Zoufalý politý
nutkavou posedlostí. Ztrácím dech, 
kaleidoskop otrhané hnusnoty. To
je každodenní, emoce uvnitř mne.

Prášky srážky s realitou, syrovou.
Nenasytnou chce pořád žrát, cpát se.
Je jí u mne dobře, bereš my životní sílu.
Upadám do apatie, slunce  hnije. Dostávám
ránu za ranou, ksicht mnoho barev má.
Ve výlohách vidím, obličej netknutý.
Zabitý svět za kolik let, třeba hned.
Zabil jsem sebe nebo tebe, už jdou kroky budoucnosti.