PARADOX

Bolest ta co nikdy neutichá.
Pulsuje smrtícím rytmem kobry.
Co dělat když jsi v lávě odporností.
Proč žít nač se probudit znít bdít.
Já bych chtěl klid, úzkost nenechá.

Co to má být, nepochopíš nikdy.
Blikni klikni svlíkni kůži, jako had.
Jedem neoplývám, tak jen do zející
prázdnoty tiše zírám. Otevírám oči
pak je zavřu, vidím obrazy trýznivé.

Tklivě je mi teď je hodin toliko pět.
Ťukám jako kos do klávesnic, nejsem
boss. Nejsem prý nic, to uvnitř my to
napovídá někdo velmi zlý, nevlídný.
Sám odevzdán osudu, peklo je uvnitř.

Terapie, bláznovství, boj s obludou.
Každý den mě žere, kus si ukusuje.
Život my krátí, zle mi je, ne že ne.
Světu, vlastně mému habitatu, můj
stav u prdele jest. Má to cenu být
nebo vlastně zbýt, jen ve sračkách
se brodit. Na ramenou to břemeno
neustále nosit. Je dost těžké, když
každé ráno na tebe vleze. Jsou meze, spím
v leže, trpím když žaluzie stáhnu.
Pořád je my zle, tak co kdy to skončí.
Time out prosím, chci se nadechnout.

Nebo skočím ne malá výška, jen bych
trapně útrpně padal. To srdce je nalomené
možná pukne, chtěl bych plakat, vzlykat.
Tiká, co, entita uvnitř tebe, nicota zebe.
Potopa, já na dně, řvou na mně ať vylezu.
Ne tady je klid ta svině, ze mně slezla už.
Nechce se topit, je to parazit chce žít. Žiji
nebo jenom dýchám vzduch, uf to je puch.
Tak už ho našli, nikdo ho nehledal, tak tady
zasmrádnul.