Řetěz moci Irián 7 díl

Řetěz moci Irián 7.díl

Stejně jako Ziel ani já nejsem vítán. V místnosti se vznášela zvláštní výbušná atmosféra, která hrozila výbuchem. Mari někam zmizela a zůstala tu Mel. Propalovala mě očima a zkoušela jestli to vydržím. Popravdě, už po pár sekundách jsem se v nich ztratil. Určitě vypadám jako blbec, abych přerušil to spojení prsty jsem si projel rašící strniště na bradě a dělal zadumaného. Třeba tomu uvěří, ale moc bych na to nesázel. Ticho prolomil její zvučný hlas s náznakem smíchu. Během Zielovi návštěvy byla strnulá a mračila se. Byl vidět dost velký rozdíl na jejím chování. Budu to z ní muset nějak dostat, ale netuším jak. „To tu budete sedět? Myslela jsem, že nám pomůžete.“ Rázně se otočila a vyšla na chodbu. Následně proklouzla postraními dvířky, o kterých jsem doteď neměl tušení.

Následoval jsem její kroky a zjistil, že je to mnohem kratší cesta, než se plížit okolo. Z venku nebyli vidět a kdo o nich nevěděl nenašel by je. Dávám jim jedno plus za únikovou cestu. Na dvoře panoval klid. Většina byla stále na sadu a nebo přilehlém poli. Bleskově jsem zachytil rukavice, které po mě hodila. „Díky.“ Sama si na hlavu, kde měla zadělaný drdol z rudých vlasu dala klobouk a vyšla do horkého dne. V sadu bylo tolik práce a málo rukou, které by jí stihali. Každý strom byl obalený chutným ovocem, které zvalo k utrhnutí. Vůně byla tak lákavá, až se sliny sbíhaly. Vzadu se rozkládal další lán, kde pěstovali keře a za ním zeleninu. Než jsem se stihl pořádně rozkoukat, už mi někdo podával koš a já začal sbírat. Netrvalo to dlouho a polední slunko mě pálilo na každém holém místečku. Ostatní sběrači si na mě ukazovali prstem a když jeden z nich na mě zavolal. „Raku.“ Smáli se všichni. Mel mě v tom nechala a vůbec si mě nevšímala. Její zručnost byla takřka dokonalá. Ještě jsem neviděl tak rychlou a přesnou práci. Najednou zastavila svoje pohyby. Podívala se na slunce a zakřičela. „Oběd.“ Podíval jsem se na hodinky a opravdu přesně poledne. Chtěl jsem jít za ní a pomalu se vyptávat, ale byla pryč. To jejich mizení budou mít asi v rodině. Nic neříct a rovnou se vypařit.

Měl jsem okolo sebe většinu zaměstnanců a mohl se trochu vyptávat, ale moc sdílní nebyli. Vzali jídlo a pomalu trhali dál. Nikdo si neodpočinul dokud nebyla řada stromů holá. „Tady.“ Otočil jsem se za hlasem a na hlavě mě přistál starý slamák. Mel se otočila a šla si po své práci. Slitovala se? Nebo v tom je něco jiného. Otřel jsem si stékající pot z čela a pořádně si ho nasadil. Následovali další hodiny přemísťování ovoce do skladu a následné balení a příprava na zdejší trh. Musel jsem uznat, že je nejlepší. Nejen kvůli rychlosti sklízení, ale i opatrnosti při přepravě. Bedny se vystlaly, aby nedocházelo k potlučení a následně se vše uložilo do mírně chladné místnosti. Uprostřed byl kus ledu, který pomalu tál. Kdybych mohl klidně bych tam zůstal. Venku mě opět zasáhla vlna vedra. Spálená kůže začínala pálit a štípat, jak na ní byli kapky nového slaného potu. Uklidňoval jsem se, že to přejde, ale to se nestalo. Bolest se stupňovala a já si připadal jako olizovaný ohněm ze všech stran. Z vedlejších vrat na mě dolehl stín dvou postav.

„Opravdu chceš jít na to setkání se Zielem? Vždycky si byla odvážnější, ale bojím se o tebe.“ Poznal jsem hlas Mari, když se ozvala Mel. „Buď ráda, než si přišla chtěl pozvat tebe.“ Mari přeskočil hlas o oktávu nahoru, až téměř vypískla.

„To jako vážně?“  Ziel má nějaký plán a ten se mi vůbec nelíbil. Jestli to chápu dobře tohle území chce vlastnit a úplně si ho podrobit. Osadu zlikvidoval. Lidé mizeli, ale tady byl osobně a za bílého dne. „Buď opatrná.“ Obě odcházeli, každá na jinou stranu zahrady. Musím něco udělat, aby k tomu setkání vůbec nedošlo.

Potichu jsem se vytratil za hranice farmy. Bylo to trochu nebezpečné. Tahle strana, kde byli útesy se dávno nepoužívala a právě tam byl můj člověk. Vylezl jsem  nahoru a podíval se dolů z obloukovitého výklenku. Farma byla jako na dlani. Nic nemohlo utéct pozorovateli. 

https://povidkyodkat.blogspot.com/