Můj Boss (je ledovec) 1.díl

Můj Boss (je ledovec)  1.díl

„To myslíte vážně?“ Zlostí jsem mrštil vázu ke dveřím. „To bylo o chlup. Šéf se opravdu naštval. Co jste mu proboha provedla?“ Byla to jedna z nových sekretářek, která nastoupila před pár dny. Dveře jsem stihl zavřít včas a slyšel jak se rozbilo sklo. „Pane Viceprezidente já ho chtěla, jen trochu rozveselit.“ Pořádně si ji prohlédnu od hlavy, až k patě. Chvíli jsem se pohledem zastavil na rozepnuté blůze, která toho moc nezakrývala. Následovala krátká sukně s rozparkem a křiklavě červené boty na vysokém podpatku. Jediné co mě napadlo, že si v nich ještě nerozbila hubu. Při její stávající výšce jsem měl výhled přímo do výstřihu. „Je to dost reprezentativní?“ Jakmile neulovila šéfa snažila se dostat do mé přízně a upoutat pozornost, ale to se šeredně spletla. „Máte okamžitou výpověď ve zkušební době. Mzdu vám pošleme pokud z ní něco zůstane. Samozřejmě odečteme rozbití té drahé vázy v šéfově kanceláři.“ Natahovala na falešný pláč. Takových tady byl nespočet, které se snažili dostat rychle nahoru. Odešel jsem do své kanceláře, která byla hned vedle Patrikovi. S jeho povahou bych se nedivil, kdyby sekretářky došli a nikdo nechtěl tohle prokleté místo obsadit. Podíval jsem se na hromadu nevyřízené pošty a čekající návrhy ke schválení. Zase to budu muset udělat sám.  Nejdřív zavolám na personální, třeba jim tam někdo zbyl. „Dobrý den. Potřebuji novou sekretářku pro šéfa.“ Chvíli bylo ticho, než se ozval mrtvolný hlas. „Cože? Vždyť jsme vám jednu poslali před 3 dny.“ Asi jsou v koncích. Kdo by taky vydržel Patrikovu povahu. V poslední době se mu tady říká výbušná socha bez citů. „Udělejte nový konkurz a naberte jich hned několik.“ Přikážu a zavěsím. Hned na to dostanu nápad. Vstanu z koženého křesla a naberu další formuláře ke schválení. Já věděl, že se budou hodit. Patrik se zblázní radostí, až to uvidí nezpracované a bez podkladů.

„Ťuk ťuk. Už ses uklidnil?“ Rozrazím dveře a obejdu místo, kde byly střepy z vázy. „Tady.“ Hodím mu na srovnaný stůl kupu návrhů. Patrik byl otočený zády a pozoroval město. „Zase mi v tom uděláš bordel.“ Otočil se a podíval na vrchní desky. „Nemáš likvidovat personál takovou rychlostí Patriku. Ušetřilo by nám to práci a mě nervy. Vlastně jsem dostal nápad. Jakou sekretářku si představuješ? Nemuselo by se jich tolik zbytečně zaučovat. Jen za tenhle měsíc se tu vystřídalo deset žen a ani jedna nebyla schopná splnit tvoje požadavky, takže co to má být za ženskou?“ Opřel jsem ruce o jeho stůl a vyčkával co z něj vypadne. Tenhle výraz. On o tom opravdu přemýšlí! Docela mě to vyděsilo. „Musí být…“ ten lesk v Patrikových očích se mi vůbec nelíbil. Byl to ĎÁBEL. „Jaká?“ Zeptám se opatrně. V téhle chvíli jsem se ho bál i já.

„Ošklivá.“ Nadechl se. „Musí mít přítele. Nechci, aby mě obtěžovala jako ty předešlé.“ To nebude tak těžké. To jsem si myslel, když najednou pozvedl ukazováček. „Samozřejmě inteligentní a schopná. Někoho bez mozku bych vedle sebe nesnesl ani minutu.“ Myslím, že se to začíná dost komplikovat. Neměl jsem se ptát. „Měla by plnit všechny moje příkazy bez odmlouvání a taky  musí umět dobré kafe.“ Existuje vůbec někdo takový? „Předám to personálnímu.“ Myslím, že ten chlap na personálním dneska umře. „Díky Dane.“ Po tváři mu přelétl slabí usměv, než se znovu ponořil do hory papíru, které nejdřív přerovnal a přestala pro něj realita existovat. Zabraný do grafů vůbec nevnímal okolí a soustředil se na práci. Vyšel jsem ven, kde byl prázdný stůl s počítačem. Sekretářka byla pryč, ale v křesle seděla Diana. Jediná ženská, kterou Patrik trochu respektoval. Naše poradkyně pro veřejnost a taky hlavní vedení pro zaměstnance. Měla na starost vše okolo nich. Od zaměstnání, až po vyhazov.  „Proč jsi tady Diano?“ Přejela prstem po desce stolu. „Vyhrála jsem sázku. Zase to netrvalo víc jak tři dny.“ Mrkla na mě a já hrábnul do kapsy. „Tímhle tempem mě přivedeš na mizinu. Proč sem pořád posíláte takové ženské. Někoho normálního tam nemáš?“

„Nemáš se sázet. Nakonec stejně vždycky prohraješ. Tohle byla 136 prohra. Nikdy se ti nepovede vyhrát.“ Měla pravdu a vždycky to dokázala odhadnout, ale já ji stejně jednou porazím a pak se mnou bude muset jít na večeři jako přítelkyně. „To se ještě uvidí. Tady. Podmínky šéfa pro novou sekretářku. Myslím, že to pro vás bude výzva.“ Přečetla jsem si to a zůstala chvíli mimo. „Tohle myslí vážně?“ Daniel přikývnul a začal se smát. „Máš na starost lidi v téhle společnosti, takže se snaž najít nějakou vhodnou osobu.“