Na perutích holubů

Text je inspirován písní Holubí dům od Jiřího Schelingera.

Vzpomínal na ni. Vzpomínal na sluneční paprsky dopadající na její tvář, když za ranní rosy vycházela z domu. Na její útlé kotníky, které zahlédl pod dlouhou nabíranou sukní, když si ji vyhrnula, aby si mohla kleknout a pohladit věrnou kočku uhelné barvy. Dívčiny bílé paže a ruce rozhazující hrách ptákům slétávajícím se z nedalekého holubníku. Její otec ho vyrobil z mohutného dubu a postavil blízko stájí. Máváním perutí rozvířený prach kolem ní dával probleskovat slunci. Skoro jakoby kolem ní tancoval roj tajemných nočních světel.

Se sestrou sedávala na rozkvetlém jeteli a učila ji poznávat rostliny kolem, z pampelišek vily věnce a zdobily jimi své vlasy. Se dvěma mladšími bratry a otcem odpočívala pod starým bukem a pletla sestře dlouhý cop, nebo se učila, jak vyrobit píšťalku z vrby. Vždy, když otec neměl čas, pokoušela se bratry nějak zabavit, aby se buď nepletli matce v kuchyni anebo otci při práci. Byla nejstarší, proto byla nejvíce zapřaženou dcerou ze všech dětí.

Byla silná, zapadala do sedláckého prostředí. Dlouhé minuty mohl pozorovat, s jakou vervou, avšak zároveň rozvážností, klidnila poplašené koně. Nic nedbala otcových výtek, matčiných podmračených pohledů, které jí dávaly na vědomí, že takové mravy se na dívku jejího věku nehodí.

Vždy obdivoval, jak sekala kosou zlaté obilí, které padalo k zemi, jak hbité pohyby její ruky brousí čepel kosy, jak váže právě posekaná stébla k sobě a staví panáky po celém poli. Matce pomáhala nosit vodu z vedlejší chalupy, protože neměli vykopanou studnu. Někdy jim pomáhal. Těžká vědra by neměla nosit mladá žena, natož její stárnoucí matka.

Občas leželi na louce a jen tak pozorovali hvězdné nebe. Třpytící se obloha léčila. Vždy si na to na frontě vzpomněl, když se potřeboval uklidnit. Představoval si, že stejné nebe, na které se dívá, vidí nad svou hlavou i ona. Tím mohli být propojeni.

„Proč se tolik dřeš,“ vyčítal jí jednoho večera. „Nemusíš toho tolik dělat. Vždyť máte koně, voly, tahají vám dřevo z lesa. Můžete si najmout někoho na výpomoc.“

„Nejde to jinak, Františku,“ usmála se na něj smutně. „Otec stárne a bratři jsou ještě malí.“

„Nemůžu se na to dívat. Od dětství se tu dřeš… skoro jako ti voli.“

„Jsme rádi, že nám pomáháš,“ letmo se dotkla jeho ramena a jemně ho stiskla.

„To je maličkost. Jen kdyby ses trochu šetřila, slíbíš mi to? Až mě odvedou, budu na to každej den myslet.“

„Slibuju.“ Odcházela brzo. Omlouvala se, že ráno musí vstávat ještě před svítáním, aby pomohla napojit dobytek. Zastávala i těžší práce, ale otec ji k nim nerad pouštěl. Bál se, aby si neublížila.

Vzpomínal na husy, které vyháněla na potok. Proutkem, kterým si při tom pomáhala, někdy dostal i on, když ji zlobil. V rybníku spolu někdy plavili koně, na podzim vybírali na jejich poli brambory a pak si je pekli v rozžhaveném popelu, když oheň už dohořel.

Jakoby měl před očima ty deštivé dny, kdy seděli jako děti pod obilnými panáky, představovali si, že je to jejich střecha vyrobená ze slámy. Kapky deště stékaly po povrchu, ale až k nim se nedostaly. Vůbec jim nevadilo, že v dálce bijí hromy a potemnělý horizont každou chvíli rozetne blesk. I když měli tehdy strach, pocit bezpečí byl silnější. Snažil se si ty pocity zpřítomnit v okamžicích palby, ale nikdy se k nim nedokázal vrátit. Nikdy už nebyly takové, jako když je zažíval.

Snažil se rozvzpomenout na její ladnou chůzi, když od něj odcházela. Na její vlající sukni, když před ním se smíchem utíkala.

Paměť mladého vojáka je zkoušena válkou, kreslil proto do pomačkaného sešitu její podobizny. Díky držení těla, když si na okamžik odpočinula od práce, se zdálo, že vidíte křehkou lesní vílu z pohádek. Ale pevné ruce, kterými svírala otěže koní a lehká samozřejmost, se kterou kývla na každou pomoc, o kterou ji kdokoli požádal, z ní dělala v jeho očích zvláštní bytost.

Byla vůbec skutečná, nebo to byla jen jeho idylická vybájená představa ženy, která na něho doma čeká a sejme z jeho beder všechny hrůzy války? Nevěděl. Stačilo mu vybavit si její smích a hned měl sílu přežít další noc v zákopech.

„Kdy odjíždíš?“ Oči měla sklopené k zemi. Nic by ji nedonutilo se na něj podívat.

„Za dva dny.“

Jen přikývla. „Vezmi si to,“ podala mu pečlivě zabalený balíček.

„Co to je?“

„S maminkou jsme ti upekly chleba. Táta říká, že ve válce je hlad. Máš tam ještě nějaký sýry.“

„To jste nemuseli, Věrko! Vždyť vy je budete potřebovat víc než já. Je vás doma celá kopa.“

„Nemluv a vezmi si to. Matku bys urazil,“ zvedla k němu oči, „a mě taky. Na cestu ti pak upeču buchty s povidlím.“

„Děkuju vám.“

„Rádo se stalo. Nebudu se s tebou loučit. Ještě se uvidíme.“ Otočila se a pomalu odcházela.

V den, kdy se měl dostavit na místo, odkud mladé muže odváděli, stála tiše na zápraží. Nutně musel projít okolo jejich stavení, když se chtěl dostat na hlavní cestu.

„Loučit se s tebou nebudu, jak už jsem řekla. Takže doufám, že se hodláš vrátit.“ Rty stisknuté k sobě. To byla přesně ona. Emoce, které se jí dotýkaly, skrývala za tvrdou obličejovou masku.

„Hodlám a vrátím, neboj se. Ani se nenaděješ a už tu budu jako na tom vašem splašeným šimlovi.“

Otočil se a vydal se k lesu, jenž z obou stran obklopoval jejich táhlé údolí. Každý jeho krok se stával těžším a snaha neotočit a nevrátit se k ní mu činila větší a větší potíže. Nakonec se přece jen zastavil a pomalu se otočil. Stála uprostřed louky linoucí se podél zaprášené cesty, jakoby se za ním rozhodla rozběhnout, ale rozmyslela si to. Mávala na něj bělavým šátkem, který si sundala z vlasů. Světlé kadeře nebyly v dopoledním svitu skoro vidět. Druhou rukou si zakrývala oči, aby na něj viděla, protože ji zaslepovalo slunce.

Taky jí zamával a pak už svižným krokem štrádoval k zatáčce, za kterou už ho nezahlédne.

* * *

Po válce si našel cestu zpět domů, dlouhá léta se pohyboval po nově se rodící republice, která se znovu probouzela k životu. Vyhýbal se tomu stavení s bílým štítem. Neměl o ní žádné zmínky, kromě dopisů, které mu psala první dva roky. Byly jako ona. Plné radosti, popisovala mu, co všechno se s jejich vesnicí děje a jak si vede její rodina. A on se tak mohl vrátit do klidného dětství. Ani nevěděla, jak mu tím pomáhá. Díky jejím listům přežil.

Náhle však psaní přestala chodit. Co když si našla jiného? Nebo by na něj opravdu čekala? Ne, to nemohlo být možné.

Jednoho dne čekal na nádraží. Další cesta do neznáma. Vlak, který nikdy nepřijel ve stanovený čas. Všiml si páru sivých holubů, kteří vyzobávali drobty ze škvír mezi kolejemi. Rozhodl se, že se vrátí.

Dům, stodola i stáje tu pořád stály, ale dýchl na něj zvláštní chlad, když procházel kolem příbytku ptáků, kteří už dávno někam odletěli. Bylo to tu opuštěné. Ztratilo se rodné údolí. Propadlo do zapomnění. Vlídnou dívku s vlasy stejné barvy jako posekané obilí možná odnesly perutě holubů.

---