Řetěz moci Irián 11.díl

 Řetěz moci Irián 11.díl

Obraz se trochu vyjasnil a ukázal zpustošené město. Jeden proti druhému stáli čelem. Kdo nakonec bude novým vůdcem? Pán Iriánu to jistě tušil a proto zemi připravoval na to nejhorší. Vidina pozvolna mizela a víc neukázala. Síla dobra a zla bude vyvážena skutky, které se tu hromadily. Podívala jsem se na číré a černé kuličky. Nemělo smysl se v tom hrabat. Ren odešel ze svatyně v okamžiku, kdy zapadalo slunce. Iriánský obelisk znovu pohltil moc z pootevřené květiny. Jeho košile umazaná krví se vybělila. Ranky a puchýře se zahojily. Dostal dar okamžitého vyléčení. Cítila jsem každičký kousek, který nahradila nová hebká kůže. Propojena s jejich moci i mě mohla zraňovat nebo dodávat energii. Obelisk slábl a spolu s ním i já. Vlastně je to pro vědmu nejzranitelnější období, když se mění krev za krev. Ren mi daroval pár let navíc, aniž by o tom věděl, ale nevím jestli dobrých nebo zlých. Ziel právě dorovnal špatným skutkem počet v Renově nádrži. Moc neschází a času mají málo. Pokud obelisk pohasne ztratí svou moc a město zanikne spolu s ním. Stal by se znovu pískem a prachem bez života.

Venku byla dávno tma, když se dodávky daly do pohybu. Sledovala jsem okolní dění skrze malé oltářky rozmístěné na náměstí a přilehlých modlitebnách. Dveře do svatyně se rozlétly. Dunivá rána mě přivolala jakožto ochránkyni velkého obelisku. „Tak tady seš babo.“ Opravdu neměl vychování. „Zieli poklekni před Iriánem.“ Vyzvala jsem ho a postavila se mimo kruh, který byl určen pro modlení. „Proč bych měl klečet před nějakým šutrem? Já budu vládnout!“ Kdybych to neviděla na vlastní oči nikomu bych to neuvěřila. Obelisk potemněl a pokryl se tmavou vrstvou. Jeho jindy pableskující odlesky byli pohlceny. Květina na Zielově řetízku byla netknutá a stejně z ní sálala jeho špatná aura. Květ se plnil dosud nepoznanou energií. Bylo to poprvé za dobu Iriánu. „Cha cha. Vidíte co dokážu? Co teprve, až se otevře. Nikdo mě nedokáže porazit.“

„A pokud se neotevře? Nemusíš to být právě ty, kdo bude spravovat město. Ren je taky právoplatný nástupce a právě ta květina určí kdo z vás bude další.“ Chtěla jsem ho trochu pozdržet, než poslední náklaďák opustí město. „To nedovolím. Zničím ho!“ Jeho krásný vhled se změnil. Teprve teď byla vidět jeho pravá podstata. Stojící v kruhu, kde pro lež nebylo místo se zhmotnil jeho duch a dral se napovrch. Mohla jsem zahlédnout pokřivenou tvář a nalézt pravdu. S ním celé město zanikne jednou provždy, jen s Renem bude vzkvétat tato říše. Pán Irián to dobře věděl. Přišel se snad rozloučit s místem, které kdysi stvořil? Znovu jsem viděla útržky tentokrát minulosti, kdy se z ničeho stával ráj. Moje nazření přerušil Ziel. „Já chvi vědět, jak to otevřu.“ V ruce držel zcela zavřený květ. Udělal pár kroků, aby se dostal z kruhu. Ještě nikdo se neodvážil přijít tak blízko k obelisku. Stál naproti mně a dožadoval se odpovědi. „Na to musíš přijít sám.“

„Ale ty to víš. Víš všechno a proto mi dáš odpověď.“ Chytil lem mého roucha a cloumal mnou ze strany na stranu. „No tak mluv!“ Zničím jí pokud mi to neřekne. Dokážu to. „Nesmím.“ Ani mu to nemůžu říct. Přísahala jsem věrnost. Nikdo jiný se nemůže dozvědět minulost, přítomnost ani budoucnost. Střežená tajemství si vezmu na onen svět. Modlím se naposled velký Iriáne. Modlím se k tobě můj pane. Pokračovala jsem s tichými verši.

Irián se probral a pozoroval situaci dole na zemi. Vzal dlouhou hůl a namířil do svatyně. Její stěny se otřásly. Ziel pustil starší. „Co se to děje?“ Pán Iriánu si propůjčil moje tělo. Vznesl se vysoko, až k vrcholu Iriánského obelisku a otevřel oči.